ROZHOVOR S OSOBNOSTÍ: VÝTVARNÍK GINO HAŠLER

S Gino Hašlerem jsem se seznámil prostřednictvím internetu. Oba publikujeme na serveru TOTEM (www.totem.cz) zaměřeném na uměleckou tvorbu, až již výtvarnou či literární. Tento prostor umožňuje publikovat vedle sebe jak zkušeným umělcům, tak prostým amatérům. Předem upozorňuji, že mé tykání není známkou nezdvořilosti, ale sám zmíněný umělec mi je dovolil, ač nás dělí nejen oceán, ale i značný věkový rozdíl a úspěšnost i kvalita výsledků v umělecké tvorbě. Tento rozhovor s ním bude poněkud jiný než ostatní - vedli jsme jej mezi sebou elektronickou poštou.

Zdravím tě do Los Angeles a můj první dotaz se týká tvého odchodu z bývalého Československa.  Kdy a proč jsi se tedy rozhodl vydat se do světa? Vztahuje se k tvému odchodu nějaká zajímavá příhoda?

-Stala se zajisté velice zajímavá příhoda, jednoho krásného dne v roce 1968 jsme byli přes noc obsazeni vojsky Varšavské smlouvy. Byl jsem v té době na návštěvě kamaráda v Mnichově a když jsem se doslechl z rozhlasu co se doma děje, cítil jsem, ze z toho nic dobrého nekouká. Měl jsem otce a část příbuzných v USA a tak jsem se rozhodl pokračovat dále na Západ. Domů jsem se pak poprvé podíval za 20 let.

Jakou školu jsi předtím doma vystudoval?

-Vystudoval jsem pražskou FAMU.

Které zajímavé spolužáky mimo našeho společného známého Jirky Stivína jsi ještě měl?

-Bylo jich dost, některé jsem po studiích už neviděl, ale s Dušanem Hanákem, se kterym jsem na FAMU dělal první absolventský film, jsem po letech viděl tady v Los Angeles. Půjčil jsem si ho na odpoledne domu a pěkně jsme si zavzpomínali. Jinak mezi přátele-spolužáky patřil Ivan Vojnar, Ivan Trojan, Slávek „Woody“ Vašulka, který se zde také jednou objevil. Z vyšších ročníku pak Zdeněk Sirový, který byl jako můj bratr.

Doplňoval sis nějakou kvalifikaci ve Státech?

-Na stará kolena jsem chodil do večerních tříd zdejší výtvarné školy, kde jsem se učil práci s airbrushem.

Svoji ženu jsi poznal u nás či až v zahraničí? Kolik máš dětí, vnoučat?

-Ženat jsem byl dvakrát. Z prvního manželství mám v Praze dceru Lucii a vnuka Lukáše. Z druhého manželství uzavřeného tady máme syna Gino Jr.

Je někdo z nich po tobě umělecky založen?

-Lucie pracuje v České televizi a Gino bude zhruba za 3 neděle absolvovat Art Center College od Design v Pasadeně. Je zaměřen na počítačovou techniku visual effects ve filmu, kde hodlá po graduaci pracovat.

Kteří jsou tví oblíbení malíři, spisovatelé, hudební skladatelé či interpreti a filmoví režiséři? (můžeš uvést i konkrétní díla)

-Z malířů mě zajímají surrealisté, jmenovitě Bosch a Dali, rád čtu Remarquea, Faulknera , Kinga a Ray Bradburyho, se kterým jsem se před časem setkal a dohadoval možnost ilustrovaní jeho nové knihy . Hudbu mám rad klasickou a rovněž moderní jazz. Z filmových režisérů vede bez pochyby Fellini a po něm francouzská Nová Vlna. Osobně jsem se znal s Johnem Houstonem a stále ještě s Jiřím Weissem, kterého znám mnoho let a jehož devadesáté narozeniny jsem minulý týden spoluoslavoval v mansion Českého generálního konzula paní Fuchsové v Los Angeles.

Je výtvarná činnost i tvým živobytím?

-Čmárání mě živí asi 20 let. Ilustruji přírodovědecké a lékařské knihy a časopisy zde, v Austrálii, Rakousku a Německu. Ve volných chvílích si maluji surrealismus do šuplíku. Pár mých surrealistických obrazů visí na stálé výstavě v Galerii Morpheus v Beverly Hills.

Jaké používáš techniky?

-Původně jsem pracoval tradičně, ale posledních pár let dělám digitálně.

Můžeš mi popsat způsob práce při tvoření uměleckých děl pomocí počítače?

-To nebude tak jednoduché, jsou na to bichle, každá tak 10cm tlustá. Stručně by se dalo říci, že
je to v podstatě totéž jako práce s normálním airbrushem (rovněž známý jako „americká retuš“) s tím rozdílem, že místo papíru má člověk před sebou monitor a na něm maluje za pomoci digitálního, elektronického airbrushe. 

Na čem nyní pracuješ?

-Moje práce je realistická, někdy až fotorealistická. V současných dnech pracuji na velmi otravných nálepkách pro nové konzervy ovoce a zeleniny. Je to nudné, ale dobře to platí a člověk holt musí nějak vydělávat.

Vím o tvé zálibě v zahradě, jaký je tvůj celkový vztah k přírodě? Co ti případně dává pobyt v ní? Který z národních parků v USA jsi navštívil? Které místo na Zemi na tebe nějak hlouběji zapůsobilo?

-Pobyt v přírodě mi dává pocit naprostého duševního klidu a odpočinku. Když si chci oddechnout, tak jdu například stříhat trávník nebo ořezávat stromy, které sbírám. Mezi ty zajímavější, co mi tu rostou, a které jsem vypěstoval ze semen, patří Baobab z Austrálie, Plamenný strom z Madagaskaru, Schamberonie (palma), která má nový list vždy rubínově rudý, palma Bismarkie s listy ve tvaru bleděmodrých vějířů a banánovníky, které vlastně nejsou stromy, ale byliny. Jsem také sběratelem Bromelií. Je s podivem, ze mnoho „parků“ zde jsem nenavštívil, nesnesu davy turistů a McDonalds za každým kamenem. Jezdil jsem rád do míst, která nebyla tak frekventována turisty jako např. Mojave Desert, kterou jsem procoural křížem krážem, a potom skoro nepřístupná údolí na ostrove Kauai (část souostroví Hawaii), kde jsem ale měl namále, když po mě málem začali střílet ilegální pěstitelé marihuany, na jejichž tajné území jsem v nevědomosti vstoupil. 

Jak trávíš dovolenou, víkendy, večery?

Dovolenou trávíme již skoro tradičně v Mexiku v Puerto Vallarta, které se tam říká mexická riviéra. Máme tam již přátele a jsme většinou mimo turistický ruch. Jezdím tam na pronajatém koníku po džungli a sbírám semena bromelií, jíme žabí stehýnka, která tam jsou tím nejobyčejnějším jídlem chudiny (žab je tam, kam se člověk podívá) a rybaříme. Víkendy neznám a večery občas trávíme tím, ze si koupíme dobrý film na DVD, láhev levného burgundského a koukáme se. Většinou je ale tolik práce a tak krátké dodací lhůty, že pracuji víkend nevíkend, ve dne i v noci. Za normálních okolností si jdu lehnout v 9 večer a vstávám kolem 4 ráno a začnu dělat.

A co oblíbené jídlo, pití…?

Zapomněl jsem shora uvést, ze moje druhá manželka je také česka, přijeli jsme sem z Prahy společně, a je skvělá kuchařka. Takže vepřo-knedlo-zelo nebo segedinský guláš, který máme
 zrovna dneska. Americká kuchyně je strašná. No a pití, jelikož stále pracuji, musím se držet a tak „popíjím“ střik z burgundského a sodovky. Pivo tady nestojí za moc, už léta ho nepiji. Občas si dám německé, když jsme na večeři v německé restauraci. V Mexiku ovšem statečně holduji místnímu pivu Corona se skrojkem lime.

Jaký je zásadní rozdíl mezi životem v rodné vlasti a novém domově? (dá-li se to stručně vyjádřit)

-Jo to se bude těžko srovnávat. Jsem už venku o mnoho déle, než jsem byl doma v Praze. Tam jsem byl lehkovážný mladíček s úplně jinými názory a starostmi, než mám teď tady jako 62letý. A jak se říká, jiný kraj jiný mrav, je to nebe a dudy. Naprosto rozdílný styl žití a přístupu k životu vůbec. V takové Praze měl člověk byt a měl ho v podstatě na celý život. Tady si lidé koupí dům a za rok ho prodají a jdou jinam. Hlavně kvůli zaměstnání, které lidi překládá z jednoho pobřeží na druhé a nebo kvůli spekulaci na prodeji domu vydělat. Není tu prostě ten vztah k „rodnému bidlu“.

Udržuješ kontakty s bývalými přáteli v Čechách, byl jsi se zde nìkdy podívat, máš v úmyslu sem ještě zavítat, navštěvuje tě někdo z nich u tebe doma v LA?

V Praze udržuji kontakt pochopitelně s rodinou. Maminka mi zemřela loni v listopadu, takže ten hlavní magnet, který mě tam táhl, už tam není. Poprvé jsem se do Prahy rozjel v roce 1989 v létě a pak asi pětkrát za sebou každý rok. To se to ještě dalo dělat. Myslím tím přijet ve třech na 5 neděl a všechno to spravit za pár set dollarů. Dneska už je to skoro dražší než tady a taky ta délka
letu je hrozná. V Praze mám stále přátele, se kterými jsem ve styku. Naposledy jsem psal Jiřímu Kodetovi, jehož dcera, herečka Barbara Kodetová, nás byla u příležitosti premiéry filmu Children of Dune, ve kterém hraje jednu z hlavních rolí, navštívit. V minulosti byl u nás na návštěvě Jiří Stivín, režiséři Zdeněk Sirový a Dušan Hanák, Slávek Vašulka a dál už si nevzpomenu. Nesmím ale zapomenout pana Wericha, který mi dal kdysi dávno na zahrádce na Kampě mnoho moudrých rad.

S jakou zajímavou osobností – nemusí to být celebrita – jsi se setkal a s kým bys toužil se setkat?

Osobně jsem se setkal s John Houstonem, Ray Bradburym, s německým ministrem Straussem (pracoval jsem ve Frankfurtu jako news kameraman a jednou po natáčení politické raley jsme se všichni namázli pivem. Seděl jsem vedle Strausse a zpívali jsme Škoda lásky – on německy a já česky), na Frankfurtském Buch Messe jsem se setkal s Josephine Bakerovou. Na premiéře filmu Live and let die jsem se poznal s Borgninem, který seděl vedle mne a už byl se svým pitím tak daleko, že mě skrze vodnaté oči asi neviděl a moje žena Zuzana tam málem zašlápla malého Sammy Davis Jr., když šla mezi sedadly na své místo. Vždy jsem toužil setkat se s Marcello Mastroiannim, ale to se už bohužel nestane.

Jaký máš dojem z politické situace v naší zemi? Nakolik se vůbec o událostech u nás může běžný Američan dozvědět z televize a tisku?

Politicky se příliš neangažuji. Vaše politiky a interní politické problémy neznám, takže se nemohu nijak vyjadřovat. Co se týče zdejšího tisku a televize, mimo opravdu důležitých informací na úrovni - třeba volby nového prezidenta, se nepíše ani slovo. Většina Američanů pod jménem Československo mysli na Jugoslávii. Československo ještě jakž takž známé bylo, ale umístit Czech Republic dělá dneska mnoha lidem problémy.

Jestli máš chuť k odpovědi, zajímal by mne i tvůj názor na dění v Iráku.

Já jsem odjakživa pacifista. Můj názor je ten, že důvody k této válce, které se zde uvádějí, a skutečné cíle, za kterými se jde, se od sebe liší jako den a noc. 

Na závěr mám obvyklou prosbu – zkus něco popřát mně i mým čtenářům do dnů budoucích, případně dej nějakou moudrou nebo vtipnou radu do života.

Milerád, přeji tobě a všem čtenářům hlavně dobré zdraví, optimismus a energii dělat to co vás baví. A hlavně užívejte života plnými doušky, párkrát se vyspíte a bude vám 62, je to tak, věřte mi. A nedělejte si hlavu s každodenních banálních problému, nestojí to za to. Jak mi jednou řekl pan Werich „Nejde-li o život, jde o h…o!“

Tak totéž jsem slyšel již dříve od Jirky…

a ještě věnování od Gina: