LITERATURA
- POHÁDKY BRATŘÍ GRIMMŮ
Bratří
Grimmové prosluli v německé i světové literatuře svou sbírkou lidových
pohádek a písní, pověstí a legend. Zvláště svými Kinder-und Hausmärchen,
kterými položili základy nové vědy - folkloristiky. Pohádky jako Sněhurka
či Šípková Růženka jsou známy z mnoha zpracování, ale prvními, kdo je
zapsali byli právě bratří Grimmové. V činorodé spolupráci byl Wilhelm tím,
kdo pohádky sbíral a upravoval, zatímco Jacob, který byl lingvista a
filolog, pohádky povýšil na předmět seriózního vědeckého výzkumu.
Dohromady
asi 40 lidí vyprávělo bratřím lidové pohádky. Jedna z nejvýznamnějších
vypravěček byla Marie Hassenpflug, přítelkyně jejich sestry Charlotty, která
pocházela z dobře situované, francouzsky mluvící rodiny. Mariininy příběhy
byly směsí motivů z lidové tradice a vlivů z četby Perraultových Pohádek
Matky husy (1697)
Roku
1830 se přestěhovali bratři do Göttingenu, kde se stal Jacob univerzitním
knihovníkem. V roce 1837, ale byli bratři propuštěni za protest proti zrušení
tzv. Hannoverské konstituce králem Ernestem Augustem. V roce 1841 se stávají
bratři Grimmové profesory na univerzitě v Berlíně a pracují na německém
výkladovém slovníku. První svazek tohoto rozsáhlého díla vyšel v roce
1854 a poslední 16.svazek vyšel až dlouho po jejich smrti v roce 1960. Bratří
Grimmové pracovali velmi činorodě a důkladně také na poli heroické
mytologie, starověkého náboženství a práva a jejich úsilí nepolevilo ani
když se Wilhelm v roce 1825 oženil. Sám Jacob se nikdy neoženil. Wilhelm zemřel
v Berlíně 16.12.1859 a Jacob o 4 roky později tamtéž 20. 8. 1863.
Pohádky
bratří Grimmů byly publikovány ve dvou svazcích (1812-1815), poslední
edice vyšla v roce 1857 a obsahovala 211 pohádek, dalších 28 bylo v dřívějších
edicích, takže celkem tedy sbírka obsahovala 239 pohádkových příběhů.
Pohádky byly zapsány podle ústní tradice, v prvním vydání bylo použito
10 dialektů německého jazyka. Pohádky jako Jeníček a Mařenka, Popelka, Sněhurka,
Šípková Růženka se staly proslulými po celém světe, jsou půvabné svou
magičností, motivy komunikace mezi lidmi a zvířaty a morálním patosem boje
dobra se zlem.
Bratři
Grimmové byli dokonalý pracovní tým, ve kterém se Jacob zaměřoval na
studia lingvistická, kdežto Wilhelm byl spíše literární badatel. Ve své
práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k
mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě
studia ústních pramenů, muže být sestavena sbírka folklórních příběhů,
které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů, a ukázali tak
cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány jakkoliv
přesně a věrně, přece však se zvláště Wilhelm při pozdějších edicích
neubránil svým literárním ambicím, které mu kázaly některým pohádkám
dodat poetický nádech.
Svou
celoživotní práci bratři Grimmové dokázali, že pohádky mohou být
zaznamenávány a uveřejněny pak v tištěné formě ve svém originálním znění,
a tak mohou být dále šířeny. V praxi byly sice pak pohádky upravovány,
například ve Sněhurce byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění
musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v Jeníčkovi
a Mařence, kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v
peci.
Ani
v moderní době nezůstaly pohádky bratří Grimmů ušetřeny pozornosti. Němečtí
nacisté považovali za jeden ze symbolů německého lidu pohádku O červené
Karkulce, neboť v jejich interpretaci byla zachráněna před zlým židovským
vlkem. V 70. letech 20. století byly pohádky bratří Grimmů zase předmětem
pohrdání a kritiky feministického hnutí za svůj neskrývaný sexistický
popis světa.
Jako
ukázka následuje jedna z pohádek nesoucí název
Zpívající
kosti
Jedna
země byla kdysi sužována divokou sviní, která rolníkům pole rozrývala,
dobytek zabíjela a lidi svými tesáky párala. Tu král té země slíbil, že
ten, kdo zemi od toho soužení osvobodí, dostane obrovskou odměnu. Ale to zvíře
bylo tak velké a tak silné, že se do toho lesa, kde přebývala, nikdo neodvážil.
Nakonec
nechal král rozhlásit, že kdo divokou svini chytí a zabije, dostane jeho
jedinou dceru za ženu.
V
té zemi žili dva bratři, synové chudého muže, kteří se ohlásili, že
ten odvážný čin vykonají. Ten starší byl lstivý a chytrý, dělal to jen
z pýchy, ten mladší byl nevinný a prostinký, ten to činil z dobroty srdce.
Král
jim řekl:
„To
zvíře určitě najdete, ať se vydáte v lese na jakoukoliv stranu.“
Tak
se vydal ten starší bratr k západu a ten mladší k východu.
A
když byl mladší Olbram chvíli kráčel, potkal malého mužíka, který nesl
v ruce černé kopí a pravil mu:
„Tohle
kopí ti dám, protože tvoje srdce je nevinné a dobré, tím můžeš tu
divokou svini zabít a ona ti neublíží.“
Olbram
mužíkovi poděkoval, vzal kopí na záda a beze strachu se vydal dál.
Zanedlouho, když byl uviděl to zvíře, jak se na něj řítí, obrátil ono
kopí jemu v ústrety; a svině ve svém slepém hněvu se na něj bez zaváhání
valila, až jí to kopí rovnou srdce proklálo.
Tak
si Olbram hodil mrtvou svini na záda, aby ji králi odnesl.
Když
na druhé straně lesa vyšel, stal tam dům, ve kterém se lidé při tanci a víně
veselili. Jeho starší bratr sem už dříve dorazil a byl si pomyslil, že ta
svině jemu neuteče, a že se na kuráž napije. Když však byl svého bratra
uviděl, který obtěžkán svým břemenem vyšel z lesa, tu jej posedla závist
a zloba nedala jeho zlému srdci spát.Zavolal na Olbrama:
„Pojď
dál, bratříčku, trochu si odpočiň a občerstvi se pohárem vína.“
Olbram,
kterému nic zlého na mysl ani nepřišlo, vešel dovnitř a vyprávěl
bratrovi o tom dobrém mužíkovi, který mu to zázračné kopí daroval, a on
jím pak tu divokou svini zahubil.
Starší
bratr se bral k večeru také zpět na zámek, tak putovali společně. Když
ale v noční temnotě přišli k jednomu mostu přes potok, nechal starší
bratr Olbrama jiti napřed, a když byli uprostřed mostu, srazil Olbrama mocným
úderem k zemi, až ho dočista zabil. Pohřbil jej pod mostem, hodil si svini
na záda a zanesl ji králi s tou lží, že ji sám zabil.
A
díky tomu dostal královskou princeznu za ženu. A když se byl Olbram
nevracel, pravil jeho zlořečený bratr:
„To
jej jistě ta divoká svině roztrhala.“
Ale
Bohu nezůstane nic utajeno, každý zlý skutek na světlo Boží vyplave.
Po
letech jeden pastýř hnal přes onen potok své stádo a uviděl dole v písku
ležet sněhobílou kůstku a byl si pomyslel, že by z ní byl dobrý náustek.
Sestoupil
dolů a jal se vyřezávat z oné kůstky náustek pro svůj lesní roh.
Ale
když byl poprvé do rohu fouknul, začala ona kůstka k velkému pastýřovu překvapeni
sama od sebe zpívat:
Olbrame, spíš tu v neposvěceném hrobě
korunu a krásnou dívku vzal bratr tobě
„To
je kouzelný roh!“ řekl si pastýř: „Sám od sebe zpívá, ten musím přinést
panu králi.“
Když
byl ke králi přišel, začal roh zase od sebe zpívat a král byl té písni
porozuměl a nechal v zemi pod mostem kopat, dokud kostru zabitého Olbrama na
Boží světlo nevynesli.
Toho
zlořečeného bratra, který se ze svého zlého činu dále vylhávat nemohl,
zašili do pytle a zaživa utopili.
Kosti zabitého Olbrama byly přeneseny na jedno krásné místo na hřbitově a tam uloženy k věčnému klidu.