MÝTY
A LEGENDY - GALSKÉ
POVĚSTI
ZAKLÍNAČ
OGMIOS
Muž,
který přicházel, se blížil ke konci své životní cesty. Prozrazovala to
jeho vrásčitá tvář, ohnutá záda, dalo se to poznat podle zvadlé kůže
na čele a řídkých chomáčů bílých vlasů, spadajících na ramena. Byl
oblečen v lví kůži, přes rameno měl přehozen toulec, v pravé
ruce držel kyj a v levé luk. Za ním kráčela skupinka mladíků, kteří
byli ušima připoutáni k tenkému zlatému řetězu, který je spojoval
se starcovým propíchnutým jazykem. Žádný z nich se nepokoušel utéci,
ba zdálo se, že starcův zjev v nich vzbuzuje zanícení a hlubokou úctu.
Ta
podivná postava se jmenovala Ogmios. Byl to bůh výřečnosti, „zaklínač“,
vládce slov. Přitahoval a podmaňoval si lidi pronikavou mocí hlasu. Šípy v jeho
toulci symbolizovaly rychlost myšlenky, bystrost pohotových odpovědí,
ostrovtip a duchaplnost výroků, které odzbrojují protivníka a ohromují
jej. Bohův věk prozrazoval moudrost. Připomínal, že vypravěčské umění
se nedá získat rychle a že k němu vede dlouholetá cesta plná zkušeností.
Věřilo se, že druidové a muži jako Ogmios se mohli v bitvě postavit
mezi bojující strany a pouhou silou slova dokázali vynutit konec nepřátelství.
Galská
civilizace přisuzuje slovu význačné místo. V učení druidů, které
bylo výhradně ústní, se zvýrazňuje důležitost mluveného slova. V náboženských
obřadech mělo zaklínání významné a mimořádné postavení, a aby se
zachoval jeho magický účinek, muselo se pronášet podle přesných pravidel
- rytmus, spád řeči, intonace, předepsaná gesta. I do boje nastupovali
Galové s mohutným křikem, trouby a rohy vydávaly ohlušující zvuky.
Římané měli z tohoto „divokého zpěvu“ galského národa nesmírný
strach, zmrazující jejich bojové odhodlání. I tato okolnost vysvětluje příčiny
galských úspěchů ve válkách.