Nevím, zda tento příspěvek plně uspokojí Vaše očekávání - není to pokrytecká oslava dokonalosti bydlení v panelové zástavbě, ani poděkování různým funkcionářům a organizacím, ani snění o bazénu nebo nákupním středisku, jen smyšlený příběh, z velké části se odehrávající na místech v okolí mého bydliště, která mám rád.

Podivná noc v lese

Té noci uprostřed léta jsem se bezradně převaloval na posteli, nemoha usnout. Bylo to snad dusnem, které mne v mém malém pokojíku v panelovém domě obklopovalo, či to snad způsobovaly přes žaluzie prosvicující paprsky půlnoční úplňkové Luny? Tenkrát jsem si na tu otázku nedokázal dát odpověď, a tak, nevěda co se se mnou děje, jsem se i nadále zmítal na lůžku. Tu jsem počal přemýšlet o něčem docela jiném, a to o smyslu své existence. Jaký to vůbec má význam žít? Společnost je zkažená, ve škole mám neustále problémy, rodiče se již nemají rádi a dívka, kterou jsem miloval a stále hluboce miluji, se mne vzdala pro zcela pošetilé důvody. Přemýšlel jsem nad tím, že vlastně nemá žádný smysl můj pobyt na tomto světě, cítil jsem jakési vnitřní znechucení.

„Vždyť já jsem v životě nic nedokázal a nikdo si mne neváží. Má vůbec moje existence smysl? Kdo bude oplakávat bezvýznamného mladíka, který v životě nic nedokázal? Možná tak rodiče, ale nevím, ti teď mají tolik starostí, že by si možná ani nevšimli, že jsem zmizel. Asi bude nejlepší svůj život ukončit,“ rozjímal jsem mezi železobetonovými zdmi, kde ještě dozníval v ozvěnách nezapomnění křik manželské hádky.

Posléze jsem vstal z postele, oblékl si narychlo oděv a tiše jsem se vyplížil ze svého pokoje. Mámě, posedlé nesmyslným hubnutím, jsem potmě vzal švihadlo, neboť nic jiného, na čem bych se mohl oběsit, jsem nenašel. Vyšel jsem z bytu, opatrně s pomocí klíče, aby za mnou nehlučně zapadly, zavřel dveře a aniž jsem rozsvítil světla na chodbě, kráčel jsem dolů po schodech k východu. Cestou jsem míjel byty, za jejichž dveřmi jsem slyšel pouze vytí a štěkání psů, kteří ucítili mne a snad i můj úmysl, a někde i spokojené chrápání jejich páníčků, což většinou byli tuctoví lidé posedlí jen sami sebou. Chodili v údajně moderních oblečcích a mysleli si o sobě, že jsou bůhví co, ale výkal po tom svém miláčkovi sebrat, to je nikdy ani nenapadlo. Viděli se jen sami v sobě, byli tvrdohlaví, pošetilí a panovační. Mysleli si, že ostatní před nimi musí padat na zadek a oslovovat je tituly rázu „pane doktore“ či „vážený profesore“. Když už to nebyli nafoukaní vodiči psů, tak se jednalo o jim podlézající prosťáčky, tupější než sekera, jíž se někdo pokoušel zatnout do kamene, dále o rozličné věčně nespokojené státní zaměstnance, zkostnatělé paní učitelky, pružné asi jako fosilie dinosaura, či nabubřelé špekovité venkovany, přišedší hledat blahobyt do města - zkrátka a dobře, sešla se tu různorodá společnost od nejnižší vrstvy až po tu rádoby nejvyšší, společně se však - leč každý izolovaně, ve své životní buňce Jihoměstské plástve popadající za břicho při duchaprostých estrádách na nejsledovanější televizní stanici.

Potichu jsem se vytratil z domu a zamířil jsem z kopce k lesu. Minul jsem vstup do metra a zamířil po vyšlapané lesní pěšince do míst, kde nikdy nezavítalo moc lidí, do končin, kam jsem rád chodil rozjímat a oddychnout si od všedních starostí. Tenkrát, když jsem tam něco málo po půlnoci kráčel, tak jsem si opět uvědomoval, jak takový les, ač pár minut od panelové civilizace, je místem plným života. Stále tam něco harašilo a kňučelo, sem tam se mžikly fosforeskující lampičky světlušek a z hloubi větvoví zahou-kala sova - možná to sýček rozezněl svůj umíráček. Byla to má oblíbená místa, kam nedoléhal ani ruch nedaleké dálnice, oáza klidu a pokory pro toho, kdo po souznění s přírodou touží a váží si jí. Dokráčel jsem až k rozsochatému dubu, jehož haluze se rozvětvovaly jako blesky za zuřivé letní bouře. Právě jsem vyhledal příhodnou větev, jako stvořenou pro svůj čin a počal si uvazovat smyčku, když tu jsem počal vnímat pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Okolí se mi počalo ztrácet, mizelo mi před očima a přeměňo-valo se v zcela jiné prostředí. Všechny zvuky přírody se vzdalovaly, jako by odlétaly na peřejích mohut-ného ptáka. Pak se mi před očima pojednou otevřel pohled na zcela jinou krajinu. Uprostřed lesa vyvěral ze země pramen křišťálové vody - znal jsem jej z dřívějších dob, lidé tam chodili čepovat vodu - ale teď to vypadalo na témže místě úplně jinak. Naskýtal se mi pohled na divokou přírodu a ne na civilizovaný les s cestičkami, altánky a spoustou odpadků povalujících se kolem cest jako důkaz lidské nepořádnosti. Plno popadaných stromů porostlých lišejníky, mech měkčí než podušky, převislý baldachýn stínomil-ných kapradin, hustovětvé ohnízděné keře a mnoho jiných lesních rostlin mne pojednou obklopovalo. Než jsem se stačil rozkoukat, počala se hladina tůně u pramene vlnit a já pohlédl do její temné hlubiny. Spatřil jsem tam tvář nepopsatelně sličné dívky. Dívala se mi přímo do očí a já jsem v pozdrav omámeně pohlédl do jejích průzračných, jako bez mráčků obloha modrých laskavých zřítelnic. Jak jsme se tak dívali jeden druhému do očí, ona najednou měkce promluvila:

„Co to děláš, proč se chceš zbavit života?“

„Jelikož nemá smysl,“ odvětil jsem, „nemá smysl ani důvod. Proč bych vlastně měl žít, když mne nikdo nemá rád a když je celá společnost zkažená? Ve škole nemám problémy jenom s učením a učiteli, ale také se spolužáky, uhnětenými vesměs z jiného těsta. Cítím se sám na tomto světě. Vysvětlíš mi, ty neznámá, proč bych měl tedy toužit žít?“

„Jsem víla tohoto pramene a znám zase spoustu důvodů pro to, proč žít. Vždyť život je tak krásný, tak krátký, ale přesto plný radosti, avšak také i neštěstí a bolesti. Ale nakonec vždy převažuje to dobré. Každé starosti jednou přejdou a uvidíš, že i tobě bude lépe. Vždyť je mnoho lidí, co tě mají v oblibě. Tak mi vysvětli, proč říkáš, že tě nikdo nemá rád, je přec tolik lidí, kteří s tě váží pro tvé nadání…“

„Já žádné výjimečné nadání nemám!“

„Ale ano, umíš době psát poutavé příběhy plné barev a fantazie, zručně maluješ, pořizuješ zajímavé snímky tvorů lesních i lučních, jakož i krajin oku libých, dokážeš rozeznít struny kytary svou tesklivostí a mnohé další dovednosti ovládáš. Vyznáš se ve zvycích východních kultur a znáš mnoho věcí až z hlu-bin vesmíru, o kterých ostatní neví takřka nic.“

„Cítím v tvých slovech částečně pravdu, ale zároveň myslím, že se mne snažíš jen uchlácholit. To, co jsi řekla, je možná pravda, ale nikdo si mne kvůli tomu neváží. Jiné hodnoty totiž uznávají mí současníci…“

„Nemluv již nesmysly! Pohlédni pravdivě do zrcadla své duše, tak jaks pohlédl do hladiny tůně!“

Poté se hladina opět rozvlnila a tvář dívky zmizela. Ztěžka jsem vstal, neboť jsem nad studánkou byl po celou dobu skloněný jak věřící před oltářem nejvyššího. Pak jsem v podivné malátnosti začal klopýtat lesem směrem mně neznámým, stále drže v ruce švihadlo se smyčkou. Kráčel jsem takto nějakou dobu, zdolávaje rokle a strmé kopce, až jsem došel na skálu řídce porostlou několika stromy, na níž se tyčil honosný hrad. Znal jsem to místo z dřívějška, jednalo se o Václavův hrádek, avšak tentokrát vypadal zcela jinak, než jsem jej pamatoval. Nebyla to zřícenina, ale honosná a důstojně působící stavba. Na mís-tě, kde jsem na jaře nalezl v puklině mezi vlhkými kameny neskutečně velkou ropuchu, jíž jsem přisoudil roli strážkyně tajemství rozvalin, se dnes tyčila honosná vstupní brána. Vstoupil jsem tudy dovnitř bez problémů, neboť strážci byli chmurně ponuří a pustili mne bez zdlouhavého vyptávání. Když jsem se jich optal, co se děje, že tolik smutku a tak málo ostražitosti z nich čiší, odvětili bolestně, že král umírá. Procházel jsem posléze komnatami, až jsem došel do té, kde ležel sám umírající Václav, král země české. Nikdo u něho nepobýval, ni stráž, ni lékař, ni nikdo z blízkých - ležel v honosném loži úplně sám.

„Kdo jsi?“ optal se mne, když zahlédl, jak vstupuji do místnosti „a proč ku mně jal ses přijíti?“

„Jsem smutný mladík z dob, které nastanou dlouho po tvé smrti, a přicházím, jelikož jsem se rozhodl zabít a jakási podivná síla, jež se mne v okamžik činu zmocnila, vedla mé kroky hloubí lesa až k tobě, též na prahu smrti stojícímu.“

„A proč ses chtěl zbaviti života?“

Vypověděl jsem své důvody, a když je král vyslechl, pravil slabým, leč vznešeným hlasem:

„Statný jinochu, jest zcela zbytečno, by vlastního života jal ses zbavovati. Já sice nerozumím všemu, co tebe trápí, leč věř, že zabíjeti se kvůli ženám a hlupcům jest to nejhorší, co může člověk udělati. Vskutku mi důvěřuj. Měl jsem přítele, který taktéž se chtěl pro ženu zabíti, avšak nakonec to neučinil, neboť jsem jej přemluvil. A teď budu přemlouvati i tebe. Nedělej to, co usmysliti jsi se jal, jest to zbytečné, marnosti plné a bez návratu. Já, když nyní umírám, tak pociťuji, že nejlepší a správná jest toliko přirozená smrt. Mnoho násilí jsem spatřil za čas svého panování, potoky krve šuměly ve splavech za bitevní vřavy, na tucty hlav zřel jsem utnout popravčího. Také jsem se dokonce chtěl kdysi zabíti vlastní rukou, neboť mě tísnil žal a pochybnosti, avšak nakonec jsem to zavrhl, neboť jsem pochopil podstatu a smysl života. Také jsem pociťoval velké znechucení ze světa jako ty, leč hlavně ze sebe samotného, ale věz, že kdybych se tenkráte byl  zbaběle zabil, ublížil bych spoustě lidí.“

„Ale kolika lidem bys také udělal radost!“

„To jest sice pravda, že bych mnohým naplnil srdce radostí svou smrtí, avšak věř mi, že kdyby mne někdo skutečně neměl v oblibě, tak by mne již dávno zabil. A nečekal by, až já, Václav IV, uchýlím se na svůj hrádek zemřít. Proto ti říkám, mladíku, jest zbytečné se zabíjeti, neboť nikomu tím užitku nepři-neseš. Buď tedy sbohem. Tady máš ode mne na památku klíč od mé pokladnice…“

Pak král vydechl naposledy. Já přijal předtím jeho klíč, a než se ta smutná zpráva roznesla po hradu, opustil jsem jeho komnaty stejně tiše, jako jako duše Václavova vychládající vladařovo tělo. Vyšel jsem branou ven a kráčel cestou dolů k zurčícímu potoku. Ale tu jsem v omámenosti zakopl o vystouplý kořen a noha mi sjela ze srázu. Válel jsem sudy ze strmého kopce, chráně si hlavu sevřenými pažemi. Na úpatí skály jsem se praštil do temene o zetlelý kmen, snad starou lávku, a upadl jsem do bezvědomí.

Vzbudil jsem se až za neurčitou dobu, avšak byl jsem ještě v jakémsi polospánku, cítil jsem budící se den v mlze nad potokem, který mi omýval spodní polovinu těla chladnou vodou. Nad sebou jsem viděl dvě stařenky, uvědomil jsem si, že jedna držela v ruce igelitovou tašku s logem Hypernovy. Slyšel jsem je-jich rozhovor.

„Ten mladík je snad zfetovaný, vidíš to Anežko?“

„A bůhví, Boženko, co pil. Podívej na tu pěnu, co má u úst a jak blábolí. Ta dnešní mládež.“

„Ty drogy se v poslední době rozšiřují mezi mládeží jak mor za středověku, to za komunistů nebylo…“

„Tomu chlapci asi nebude dobře,“ vložil se do řeči kol projíždějící mladý cyklista (jichž je náš les pro svůj půvab a snadnou dostupnost plný), který kvůli mně bez váhání zastavil, „nevidíte, jak vypadá? Podle mne není pod vlivem omamných látek, asi o tom moc nevíte. Potřebuje rozhodně pomoc.“

„Dělejte si s ním co chcete,“ pravila lhostejně stařenka se jménem světice, „my si ho všímat raději nebu-deme. Ještě bychom od něj chytly nějaký ten ajds. Stejně nám za chvíli dávají Esmeraldu. Jo, to je ze ži-vota, ne takovýhle umatlaný ksindl. Jdeme, Božka!“

Cyklista však nebyl tak bezohledný a dírou v plotě, aby neztrácel čas zdlouhavým přivoláním pomoci, mne protáhl do Krčské nemocnice, kde jsem byl přijat na pohotovosti. Tam, když jsem se pokoušel jim vypovědět, co se mi stalo, tak mne zakrátko poslali na psychiatrické oddělení a posléze, když ode mne zjistili číslo k nám domů, zavolali rodiče. Ani oni mi neuvěřili, že mé dobrodružství je pravda.

***

Nyní sedím na samotce na okraji kovové rozvrzané postele a pozoruji, kterak se za mými rodiči zavírají oprýskané kdysi bílé dveře se zamřížovaným okénkem a jak jim doktorka  říká:

„Je to beznadějný případ. Asi nemá příliš vyhlídek na vyléčení, neboť o tom všem, co říká, že zažil, je nezvratně přesvědčen.“

Slyším útržkovitě ještě další podstatnou část rozhovoru, v níž se praví, že zůstanu v nemocnici dlouho, možná není vyloučeno, že posléze budu přeložen na dlouhodobý pobyt do Opařan, nedojde-li ani po pokusu o ztlumení halucinací léky k zlepšení mého stavu.

Lehám si na postel, rozevírám křečovitě zaťaté ruce a na zem s cinknutím dopadá Václavův zlatý klíč. Mělo cenu ho ukazovat? Ještě by mne podezřívali, kdovíkde jsem ho ukradl a tak jako tak bych o něj stejně přišel. Komu jinému se podaří být držitelem zlatého klíče?

Poznal jsem největší tajemství nejen Jižního Města a okolního hvozdu - je to duše každého jedince, ať žije kdekoliv…

Zpátky na fantasy