ZÁLESÁKŮV ZÁPISNÍK

Kapitola čtvrtá: tábořiště, přístřešky a úkryty & ohně

Pro stavbu úkrytů se hodí místa, která jsou pro tebe lehce přístupná a skýtají dobré podmínky pro pozorování zvěře, přípravě potravy, dostatku dřeva okolo a postavení po větru. Varuj se osamělých vysokých stromů, stromů s drsnou rozpraskanou kůrou, jakož i suchých stromů, do nichž by za bouřky mohl udeřit blesk, nebo které by mohla povalit vichřice. Velkým nebezpečím jsou vyschlá říční koryta, jež se mohou po vydatných deštích rychle zaplavit. Nejlepším místem na budování přístřešku jsou mírné suché svahy v lesích poblíže tekoucí vody. Úkryt tě také chrání v přírodě pře deštěm a nepříznivým počasím. Proto je nejvhodnější, přístřešku udělat kůru buď ze stanoviny či z velké vrstvy kůry, slámy nebo větví.

Druhy úkrytů

Nejjednodušší úkryt si můžeš vybudovat pod korunami vyvrácených stromů nebo pod spodní částí vyvráceného kmene. málo času vyžaduje taktéž budování přístřešku ze spadlých nebo skácených stromů, hromad dříví, velkých pařezů a podobně. Uvedené úkryty však jsou pouze krátkodobé, neboť neskýtají zpravidla dostatečnou ochranu před deštěm a zimou.

Přístřešek se buduje tak, že se mezi dva stromy upevní v přiměřené výši tyč, kterou je možno přivázat také kořínky, lýkem či suknem, máš-li je po ruce. Poté vznikne jakási střecha, kterou pokryješ tím, co máš po ruce (jehličnaté větve, sláma…). Máš-li stanový dílec, můžeš si přístřešek vylepšit jím, neboť tak bude mnohem odolnější proti vlhkosti a nepřízni počasí.

Můžeš však také stavět v přírodě i stan, a když tak činíš, vyber si nejlépe suché písčité místo, ne louky, které jsou po ránu vlhké a ani ne dolíky a úžlabiny. Zateče-li ti do stanu jen kvůli tomu, že ses dotkl jeho vnitřní stěny, několikrát ze vzdálenosti cca 20 cm nahřej svíčkou provlhlé míso, nebo od prosakujícího místa veď nehtem čáru až k zemi, čímž se voda svede dolů. Když stan balíš, dávej pozor na to, aby byl suchá, neboť když balíš vlhký stan, velmi to škodí impregnaci a také ti může začít plátno plesnivět.

Přichází nyní zima, a tak budeš třeba tábořit i v tomto období. Je-li hodně sněhu, stačí v něm vykopat jen jámu, avšak musíš věnovat pozornost prochlazením od země, a tak na dno jámy polož slámu, větvě, chvojí apod. v hlubokém sněhu je možno budovat hlubší jámy, v nichž je dokonce možno i sedět. K zakrytí jámy ti pomohou lyže nebo větve, které se poté pokrývají sněhem.

Těžší je stavba sněžného úkrytu dlouhodobého. Stěny se tvoří ze sněžných bloků tak, aby bylo možno v úkrytu sedět, popřípadě i stát. Stěny se obházejí sněhem, což činí úkryt odolnějším proti větru a lépe jej maskuje. Obtížnější je nařezat sněhové bloky ze slepeného sněhu. Nejvhodnější je k tomu pila ocaska, avšak může být použito i nože nebo jiné improvizace. Střecha se pokrývá vyřezanými sněžnými bloky a celek se nakonec zahází okolním sněhem.

Rozdělávání ohně

Oheň ti bude v přírodě sloužit k mnoha věcem, kupříkladu k vysušení oděvu a obuvi, k ohřátí prokřehlého těla, k přípravě stravy a ohřátí vody a třeba i k vyhřátí přístřešku ti bude prospěšen. Zápalkami šetři a nos je v uzavřeném vodovzdorném obalu, jako kupříkladu ve skleněné lahvičce s kokrovým špuntem. Nauč se zapalovat sirkami i tehdy, je-li silný vítr. Při tom zastrčíš zápalku kupříkladu do papírového kornoutku a teprve poté ji zapálíš a rozděláváš oheň. Nikdy nezakládej zbytečně příliš velký oheň, ale raději jeden malý nebo více malých, které nakonec vydávají více tepla, než jeden velký oheň. Dávej pozor také na to, abys nerozdělával oheň v
blízkosti míst, kde může hrozit požár (opuštěná dřevěná budova, les, vysluněná stráň…).

Rozděláváš-li oheň na vlhkém podkladu, vytvoř pod něj nejdříve základnu z kamenů nebo syrového dříví. Oheň zapaluj po směru větru a fouká-li silný vítr, je dobré, chránit planoucí oheň větrolamem, jenž si postavíš buď z kůry, kamenů atd. Větrolam by měl být vysoký asi jeden metr a v polokruhu obepínat oheň na závětrné straně. Rozděláváš-li oheň v dešti, chraň jej svrchu stříškou, ale dávej pozor, aby voda nestékala do ohně, ale mimo něj. Jako palivo jsou nejvhodnější polena ze suchých stromů nebo suché větve. Toto suché palivo hoří i za mokrého počasí. Základem dobrého ohně je žhavé uhlí a popel. Dostatek popela ti dá tvrdé dřevo (osika, jasan, akát, buk, jilm, javor). Pomalu hoří dřevo třešně, kaštanu jilmu, javoru a dubu a vytváří dobré uhlíky. Nejvíce kouře vydává i suchá olše, tak se střez, topit jí, když je větrno, nebo když pečeš potravu.

Rozdělávání ohně bez zápalek

Nemáš-li zápalky, musíš pečlivě volit materiál, jímž oheň podpálíš. Může to být troud, jemně nastrouhaná suchá kůra (obzvláště březová), ptačí hnízdo a mnohé další. Náhradou za zápalky mohou být i čočky od brýlí či z dalekohledu, avšak je možno je používat pouze tehdy, je-li slunečné počasí. Můžeš také rozdělat oheň křesáním ocelového želízka o křemen, zapálit tak troud, rozfoukat žhavé jádro a poté přenést malý ohýnek do ohně velkého.

Mnohem obtížnější je rozdělávání ohně třením dřeva. Udělej si nejdříve dosti silný luk, u něhož může jako tětiva sloužit špagát. Do tětivy upevni malý kolíček ze suchého dřeva, kterým prudce otáčej v malém dolíku vyhloubeném v suchém tvrdém dřevě. Třením vzniká černý prach, který se může zapálit. Jakmile začne stoupat kouř, přidej trochu troudu a oheň s velkou pozorností a opatrností rozdmýchej.

Druhy ohňů

Druhů ohňů je mnoho, avšak jsou základní dvě rozdělení, a to ohně k vaření a ohně k ohřátí prokřehlého těla.

Ohně k vaření

Pec k vaření se improvizuje ze dvou kmenů nebo vykopáním úzké stružky. Tím se získají opory pro nádobu nad ohněm. Nejpoužívanější je takzvaná trampská pec, u níž polena ohraničují ohniště a slouží jako opora nádob. Tím, že se polena ohřívají, pomáhají udržovat stálý žár. Každý oheň, určený k pečení a opékání, musí vydávat dostatek stejnoměrného tepla.

Ohně k ohřátí

K ohřátí vlastního těla se zakládá malý oheň, aby ses nad něj mohl naklonit. Podle způsobu kladení hranice a přikládání dřeva se obvykle rozeznává:

Hvězdicový oheň, který se rozdělává ze silných polen položených paprskovitě k sobě. Jeho základ záleží na dostatku žhavého uhlí. Hvězdicový oheň je velmi hřejivý a proto dobrý na ohřátí.

Polynéský oheň, zakládaný v mělké jámě, do níž se polena kladou na stojato. Dává horké plameny a hodně uhlí a popele.

Lovecký oheň si přikládá sám, a proto se mu také říká oheň lenochů. Polena se položí křížem na další dvě, jež leží na zemi. S postupným ohříváním dřeva se polena přisunují ke středu ohně. Lovecký oheň hoří pomalu a dává hodně světla.