román - část třicátá
Temná hora skalisek byla na dosah. Všechny mé myšlenky přerušil ostrý zvuk, jak jsme se zastavili a dno a výkřik Àvonův:
„Òre! Před námi se tyčí skalní stěna, pod níž koryto řeky končí. Nejspíše to je vodopád!“
„Jak je daleko? Žádný hukot dosud není slyšet.“
„Asi tak půl míle, více ne, budeme ale muset jít pěšky, řečiště je zde vyschlé stejně jako vodopád, z kterého stékají pouze slabé praménky vody!“
„Dobře, nedá se nic dělati. Musíme vystoupit z lodí a kráčet dál po břehu!“
Všichni jsme učinili dle Òrova rozkazu, vystoupili jsme z lodí a vydali se i s loděmi na cestu po břehu. Netrvalo to dlouho a došli jsme k místu, kde v dobách, kdy řeka nebyla ještě oslabena, se řítil z výše vodopád. Àvon měl pravdu, ze skalní stěny stékaly pouze malé proudy vody. Skála byla strmá, jen sem tam vystupovaly ze stěny výstupky, na kterých by se s velkou obtíží dalo udržet. Nemohli jsme vodopád obejít, protože z jedné strany se táhly kamsi do neznáma skály, příkré tak, že by nebylo možno je zdolat a na druhé straně se nacházela neschůdná divočina, zarostlá stromy a trnitými keři. Na vodopádu bylo zvláštní, že neměl strmou skalní stěnu jednolitou, ale byla jakoby poskládána z velkých balvanů, jak bylo znát z náznaků skulin. Òr rozvažoval, jak si s touto překážkou poradíme:
„Přátelé, je to sice nebezpečné, ale musíme zkusit jedinou, avšak nebezpečnou možnost. Vyšplháme se po skále nahoru…“
Òra však přerušil Amar:
„Òre, můj úkol je v obtížích přepravovat truhlu, jak s ní ale mám lézt na tak strmou skálu?“
K Amarovi se přidal Ikas:
„A co já se zvířaty?“
„Vy si budete muset proklestit pěšinu v zarostlém srázu, po které se zvěří a truhlou půjdete.“
„Snad ji budeme mít sílu prosekat,“ ozval se nevesele Amar, „půjdeme zatím s Ikasem hledat vhodné místo!“
„Budeme muset také vynést poslední zbylé sudy ambaristového vína a havrana, co nám zbude, Tambilis nyní pošle předposlední dopis. Sudy jsou dva, kdo se jich ujme? Havrana může nésti Ikas.“
Nabídli se Kormag a Læcer. Òr souhlasil, řekl jim, ať se vydají a Amarem a Ikasem hledat stezku.
Mezitím, než se Amar, Ikas, Læcer a Kormag vrátili, poslal jsem na Òrův rozkaz Kassarovi a Galé další zprávu o našem putování po jednom ze dvou zbylých havranů od Ķràkϊşe. Vyslovil jsem slova Hùglú Ķràkϊş, hùglú pìs, jak mne naučil Ķràkϊş. Povšiml jsem si, že Đuròn co chvíli očima měřil skalní stěnu a jeho oči stále směřovaly na praménky vody. Neslyšně si pro sebe mumlal, ale nic neříkal nahlas. Připadal mi, jako by ona místa už znal. Nevím, jak to bylo možné, ale nedokázal jsem se jej zeptat, co mu je a o čem přemýšlí.
Zanedlouho se Amar, Ikas, Kormag a Læcer vrátili a pravili:
„Nedaleko odsud je kupodivu sotva patrná zarostlá strmá pěšina, vyšlapaná pravděpodobně divokými horskými kozami. Projde po ní s obtížemi toliko jeden skřet, dva vedle sebe by se nevešli. Je to ale stejně obtížné, jako skála vodopádu, zato můžeme vyvést po pěšině zvířata, vynést truhlu a víno, lodě bychom ale těžko pronesli a jestli ano, tak by byly potrhané tak, že by nebyly více k použití.“
„Dobře,“ odvětil Sivet, „putujte onou cestou, snad se nahoře ve zdraví sejdeme!“
Ikas uvázal havrana za nohu na tenký kožený řemínek, klec pro posledního opeřence by byla zbytečnou zátěží.
„Také vás chci upozornit, že musíme dostat nahoru i lodě, kdyby nebylo výstupků na skále, sotva bychom to zvládli! Silnější z lovců budou pomocí provazů vytahovat čluny od výstupku k výstupku. Také bude lepší použít i zhotovit si nové tlumoky z kůže, které bude možné nést na zádech. Přendáme si do nich zásoby,“ dodal Òr.
Zatímco Amar, Ikas a jejich společníci se odebrali k hustému trní, my jsme se dali do šplhání. Ještě, než jsme tak učinili, ozval se Gùes:
„Òre, nebude lepší namazat si ruce mastí, kterou jsem dostal od Mîstar-Sûie?“
„Máš pravdu, nejdříve si ruce potřou Aznob, Łascus, Sînde a Aikab. Nemáme dostatečně dlouhé provazy, abychom mohli lodě vytáhnout, až budeme nahoře. Aznob a jeho společníci se vydali se stočenými provazy na ramenou. Na první stupínek si stoupl Sînde, který zdá se vskutku nabral nových sil a spustil provaz dolů, kde jsme uchytili smyčku na špici jednoho z člunů. Poté Sînde loď vytáhl nahoru, navázal ji na provaz Aikabův, který byl o něco výše než Sînde. V okamžiku, kdy Aikab navazoval člun na provaz, který spustil Aznob, táhl Sînde již vzhůru druhou loď. Naši přátelé již byli zmoženi zdlouhavým a opatrným vytahováním lodí, a proto jsme se jim vydali na pomoc. Jen Gôrr, Àvon a Gùes zůstali dole, aby měl kdo navazovat čluny na provazy.
Tou obou se první dvojice, Amar a Ikas, prodírala úzkou stezkou. Cesta to byla obtížná. Amar stále kol sebe mával sekerou a usekával mohutné větve staletých stromů. Byli již asi v polovině cesty, když tu se splašila jedna ze skalních koz a ztratila se kdesi v houštinách. Ikas se chtěl vydat ji hledat, ale Amar jej upozornil, že by nejspíše nenalezl cestu na stezku zpět. Tak jsme tedy přišli o jedno zvíře. Zatímco se toto odehrávalo, my jsme již navázali všechny lodě a lezli nahoru. Šplhat po skále bylo obtížné. Zvlášť Aenleb, Onaib a Dêpidos, starší členové naší výpravy, potřebovali občas pomoci. Àvon navrhl, ať následují Amara, stejně jako ženy. Ty však rozhodně odmítly, povinností ženy je být v těžkých chvílích po boku svých mužů. Zbývající ctihodní zralí muži, mezi které jsem se rozhodoval přidružit i já, sestoupili zpět dolů a vydali se po stopách Amarových. Já jsem nakonec zvolil obtížnou cestu strmě po pravé straně skály, kudy stoupala většina mých druhů a Kassarovi synové.
Pro zbytek výpravy bylo těžké zachytávat se výčnělků a táhnouti lodě, proto si nikdo nevšiml, že Gôrr, který se skupinou posledních vystoupal již bezmála do poloviny temné skalní stěny, se vzdaluje pozvolna k levé straně vodopádu. První, kdo si toho všiml, byl Gùes, který naň zvolal:
„Kam směřuješ, Gôrre?“
„Ale,“ počal odvětovat Gôrr, „jdu vybrat hnízdo skalních sov.“ A ukázal na velký spletenec větví a rákosu, který byl nakupen daleko vlevo od něj na větší plošině, vystupující ze skály.
„Dobrá, soví vejce jsou výborná pochoutka a dávají sílu, ale dej si pozor!“
Gôrr jen přikývl. Zanedlouho se ozval Òrův výkřik:
„Jsme již skoro nahoře!“
Seshora se ozvaly pobízivé výkřiky zdatných lovců, kteří se již dostali nahoru, bylo jich málo, asi tři, ale kdo přesně se tam nacházel, to již nevím.
Đuròn se tiskl k vlhké stěně a horečnatě si ve chvilkách odpočinku mnul spánky. Pojednou zbledl a mocně vzkřikl:
„Střez se vody, kde není! Již vím, co to značí! Rychle pryč! Utíkejte ke kraji!“
Vtom se však stalo něco strašného, uslyšeli jsme hukot vody nad námi. Když jsme pohlédli vzhůru, nic jsme zatím neviděli, slyšeli jsme jen poplašené výkřiky shůry:
„Voda! Blíží se k nám voda! Ukryjte se nebo…“
Víc jsme neslyšeli, protože naše přátele na vrcholu počala strhávat voda, na poslední chvíli se zachytili výstupků na okraji a s nevídanou rychlostí a hbitostí, danou strachem o život, se přesunovali k bezpečnějšímu okraji vodopádu. Pokoušeli jsme se najít vhodný úkryt, než se voda přiblíží až k nám a hlavně uniknout dravé zpěněné vodě.
A více již ukázek do internetu nevkládám, děj příběhu v těchto místech jest zhruba ve své polovině již zcela dokončené knihy, momentálně pracuji na dílu druhém, jsa již taktéž u jeho konce. Rád bych našel vstřícného nakladatele, jenž by v mém příběhu nalezl zalíbení a umožnil jeho rozšíření mně tak milou formou tištěné knihy. Pokud se někdo dobral stránkami až sem a má zájem o to, kterak celé dobrodružství skončilo, nechť mne kontaktuje na e-mailu: dorblin@post.cz