Milovníkům Tolkienových příběhů se snad bude líbit můj román, který jsem sepsal. Poté, jaké hrůzy, plné gramatických chyb, trapného děje a ubohého stylového zpracování kolují po internetové síti, rád uspokojím ty, kteří mají zájem o poctivější přístup k amatérské literární tvorbě. Nestačí mi ohánět se Hobity a myslet si, že tím někoho zaujmu.

Uvádím četné ukázky z mé knihy, lze listovat buď postupně na další stránky po přečtení souboru, nebo přímo vstoupit do výběru dalších jednotlivých kapitol zde:

II. PRVNÍ NOC      III. PROTI PROUDU      IV. PŘÁTELÉ      V. V NEBEZPEČÍ      VI. STÁLE V NEBEZPEČÍ 

VII. OPĚT NA VODĚ      VIII. NOČNÍ MŮRY      X. DALŠÍ ZTRÁTY

Pro správné zobrazení veškerých doprovodných textů doporučuji nainstalovat tyto fonty: Lucida Blackletter,  Lucida Calligraphy, Kelt, Wingdings, OPENCLASSIC, Bookman Old Style, Viking, Viner Hand ITC a Charlesworth 

PŘEDMLUVA

Čtenářům mého časopisu i posluchačům Českého rozhlasu jsem slíbil, že se vrátím k příběhům z historie skřetů. 

Nadešel čas, kdy dělám první kroky pro to, abych svůj slib splnil.

Příběh, který počínám psát, a kterým zahajuji celý plánovaný soubor, popisuje vše, co předcházelo vzniku slavného města Òrlentu. Odehrává se v dobách, kdy slovo „skřet“ nebylo pouhým symbolem zla a při jeho vyslovení nezachvacoval strach přítomné, ať již

trpaslíky, nebo elfy…

K napsání mne inspirovalo dílo J.R.R. Tolkiena, žádná z postav však nemá nic společného ani s jeho hrdiny, ani s  územím a dobou Středozemě. Vybral jsem si pouze dnes pro milovníky fantasy jednoznačně záporné skřety a stvořil dávnou kroniku jejich historie z období, kdy ještě nebyl rozhodnuto o vítězi v boji dobra se zlem, tak jako ďáblové nebyli pekelníky od svého stvoření.

Jako první jsem sepsal Legendu o válce mezi Zändrem a Trôplis-Runem, v souboru ji zařazuji podle časové osy historie a rodokmenu mých hrdinů.

                                                                                         Praha, únor 2001

Vyprávění o putování prince Òra proti proudu

 Mizející řeky, jak jej v První skřetí kronice zaznamenal Òrův písař Tambilis.

  I. Mizející řeka

Jsem Tambilis, z vůle mého pána pověřený sepisováním příhod, dobrodružství a osudů členů naší družiny, vyslané králem Kassarem, mocným a spravedlivým vládcem kraje v okolí Skalního města nad Bezedným jezerem.

Léta plynul život v tomto městě v klidu, míru a blahobytu. Naše město vybudovali dávní předkové po obou stranách bíle zpěněné vody, od nepaměti šumějící nad hlubokou propastí. Mohutná řeka tam ohromným vodopádem padala do hlubin strmé zemské propadliny, kde se rozlévala a vytvářela veliké jezero. Nebylo možno dohlédnout na jeho dno a přebytek vody se ztrácel v průrvách mezi skalisky neznámo kam do nitra země. Řeka proto dostala jméno „Mizející“ a vodní plocha na dně Bezedné jezero.

Řeka byla hlavním zdrojem naší obživy. V  jejím ústí zvečera rybáři rozhazovali své sítě a nad ránem je vytahovali plné ryb a jiných vodních živočichů. Členové našeho rodu, kteří obhospodařovali pole, využívali řeku k závlaze polí, kam jí přiváděli dlouhými kanály i do vzdálenějších koutů říše krále Kassara. Bylo pro nás snadné mít dostatek různého obilí, z kterého naše ženy vařily chutné kaše, na rozpálených kamenech pekly křupavé placky a ve svátečních dnech připravovaly bohatě ozdobené pamlsky. Mojí oblíbenou pochoutkou byly noky ze směsi různých druhů obilí, plněné uzeným rybím masem. V hlubokých jeskyních, využívaných jako sklepy, zrálo křišťálové víno a lahodné pivo i různé pálenky, které nesloužily jenom k obveselení a pochutnání, ale naši bylinkáři z nich připravovali účinné masti a lektvary. Početná skupina zkušených lovců vyrážela na dlouhé výpravy za zvěří až do vzdálenějších hlubokých lesů, párkrát se dostali až k úpatí Hraničních hor.

Naše město mělo jednu zvláštnost. Nebylo vybudováno jako sídla jiných králů, vládců a okolních náčelníků různých horských kmenů, ba ani jako vesnice našich rolníků v nížinách nebo na kopcích. Sídlo krále Kassara bylo vystavěno na příkrých stěnách propasti, do které padá s ohlušujícím rachotem k temným vlnám Bezedného jezera pěnou se bělající vodopád, nazývaný Bílá voda.

Přístup do domů a královského paláce umožňují provazové žebříky, připevněné na oblých kamenech na okraji propasti. Takto těžko přístupné město slouží jako ochrana proti nenadálým útokům Seveřanů a jiných bojovných a potulných kmenů, které často zužují vesnice a malé osady našich zemědělců i spřátelených rodů.

Palác krále je jediná budova Skalního města nad Bezedným jezerem, která je vytesána do kamene, jinak jsou všechny domy z rákosových stonků, střechy mají ze  salkových listů a chatrče jsou připevněné na lanech k výběžkům skal. Kassarův palác je ukryt za poloprůhlednou stěnou vodopádu a jenom nejvyšší věže jako výčnělky ze skály narušují třpytivou plochu padající vodní masy.

Přál bych vám, abyste se také mohli projít síněmi, komnatami a halami Kassarova paláce a nakonec nahlédnout i do jeho pokladnice, která je dobře ukryta ve skále. Bezpečnost přístupu je zajištěna mechanismem nazývaným „Kassarův systém“, který odpovídá pouze na klíč, pojmenovaný po Kassarově starším synu Òrovi „Òrův klíč“. Ten po zasunutí do klíčové dírky, kterou zří jen šlechtické oko, otevře holou skalní stěnu, za níž se nachází pokladnice.

Za vodopádem není skrytý jen palác, ale také velká jeskyně ke konání různých náboženských i jiných obřadů, divadelních představení, hodokvasů a dalších společenských sešlostí.

Teď se budeme zaobírat chýšemi. Skromné chatrče nebyly příliš velké, v každé vždy bylo několik pokojů a ve větších se nalézala i malá kuchyňka. U menších chýší byl místo kuchyňky malý krb, nebo alespoň místo vyhrazené pro ohniště. V krbech a na ohních se nepeklo jen maso a placky, které jsem již popisoval, ale ohřívala se nad ním také voda.

Od každé chýše se táhly provazové a řetězové mosty, které umožňovaly vzájemně se navštěvovat a také se dostat do jeskyně. V případě nebezpečí, před kterým nás varovali naši přátelé z hranic, kteří se k nám svezli po vodě a ukryli se u nás pod skalními převisy, se uvolnila stavidla u ústí řeky nad propastí. Tím se vodopád rozšířil natolik, že zakryl všechny budovy i královský palác a tak seshora nemohl nikdo poznat, že za vodopádem se skrývá obydlené město.

Ve skalní stěně byly šikmo vytesány úzké a mělké kanály, které se vinuly v několika zatáčkách od vrcholku skály až k bráně paláce. Malí skřeti se v nich pro zábavu sklouzávali s proudem vody tekoucím kamennými skluzavkami. I já jako malý jsem tam rád dováděl a klouzal se, jako když měkce sjíždí po větvích stromový had Zakollik. 

Jednoho dne jsme si Kassar a já povšimli, že z Bezedného jezera začaly vystupovat ostrůvky a také že vodopád už nepění jako dřív. Od té chvíle byl král Kassar skleslý, až jednoho dne k sobě nechal v mé písařské přítomnosti povolat svého staršího syna Òra a velitele lučištníků Àvona a oslovil je:

„Milý Òre! A naslouchej i ty, Àvone!“ Svým zrakem přitom zamyšleně pohlédl z jednoho na druhého a po krátkém váhání pokračoval:

„Jak víte, naše město postihlo neštěstí. Vzdálenější pole vysychají a Bezedné jezero už dnes není bezedné, mělo by se mu spíše říkat Jezero sta ostrůvků. Jen ta řeka si své jméno opravdu bohužel zaslouží.  Proto jsem vás dal povolat nyní před svůj trůn a prosím vás, zdalipak se vydáte na nelehkou cestu k pramenům Mizející řeky pokusit se zjistit, co se stalo s tokem, proč řeka, která nám dávala život a sílu a bezpečí, musí vyschnout?“

Obrátil se k Òrovi: „Přidělím ti svých patnáct nejlepších mužů. Vezmi s sebou ale i jejich ženy, protože výprava, na kterou se teď vydáváš, může být nebezpečná a daleká. Není vyloučeno, že  po dosažení cíle shledáš za rozumnější usídlit se v okolí pramenů řeky a nenavracet se obtížnou cestou zpět domů.“

Zprvu trochu překvapený Òr váhal jen chvíli:

„Cesta bude určitě nebezpečná a namáhavá. Dostaneme se zajisté až do krajů, o kterých neví nic ani poutníci z hlubokých lesů a vzdálených hor, kteří občas vyprávějí své historky z cest zvědavým obyvatelům našeho města. Je mi ctí splnit přání svého otce a pokusit se o záchranu celé říše. Àvon mi bude jistě dobrým společníkem, je obratný jako ještěrka, má zrak jako ostříž, dobrou mušku a hlavně dobrou povahu. Spoléhám, že do naší družiny vybere stejně kvalitní a poctivé členy našeho doprovodu.“

Àvon, poctěn důvěrou svého vládce i jeho syna, dojatě poklekl před krále a pravil :

„Ó můj vladaři! Těší mě důvěra, kterou ve mne vkládáš. Budu bdít nad životem tvého syna a napomáhat mu všemi silami k splnění našeho poslání. Dovol mi odejít k mým lovcům, ať i oni mají možnost rozhodnout se o účasti na naší cestě.“

„Dávám ti pouhé dva dny na shromáždění oněch patnácti mužů, kteří s vámi půjdou na výpravu k pramenům Mizející řeky a pomohou vám v úkolu, který jsem vám určil,“ pronesl Kassar, „není radno déle otálet, jsou ohroženy životy naše i našich přátel z okolních vesnic. Proud Bílé vody je někdy tak slabý, že se za ním ani nedá skrýt město a vysycháním polí je ohrožena naše úroda a tím i výměnný obchod se vzdálenějšími kraji. Naše sýpky jsou zatím plné a po dobu vaší cesty nebudeme strádat ani my, ani vaši druhové. Svůj díl zásob obdržíte před vyplutím. Àvon vybere deset lovců a můj písař Tambilis schválí další potřebné členy vaší družiny.“

„Musím se ještě před přípravami na odjezd rozloučit s matkou a  bratrem Sivetem,“ poznamenal Òr, „svého bratra a matku nemusím už nikdy vidět, protože můj další osud je neurčitý a mohl bych na cestě zahynout. Tak mě, otče, nech za nimi odejíti, aby se dozvěděli o mé výpravě.“

         pro pokračování klikni ZDE !                          ZPĚT NA FANTASY