román - část desátá
Teprve v ranním slunci vynikla nádhera pláště, do kterého se zahalil Àvon. Při každém jeho pohybu se na plášti zobrazovaly různé obrazce všelikých tvarů a barev, že připomínaly Aenlebovy ĝystery. Každý z nás ho obdivoval, protože za tmavé noci, kdy si ho Àvon po hostině poprvé oblékl, nebyly vidět ani obrazce a ani lesk pylu, který přímo oslňoval, když na něj svítilo slunce ze správného směru.
Ale to už jsme
pluli znovu po řece do srdce Hraničních hor. Břehy kolem nás již nepatřily
našemu králi, přestože na první pohled jsme si připadali, že jsme stále
doma.
Dva dny ubíhala cesta bez zvláštních změn, lodě pluly zvolna proti sílícímu proudu řeky malebným údolím, lemovaným nedalekými strmými štíty hor. Bylo nutno obezřele se vyhýbat kamenům vyčnívajícím z vody a dávat pozor na skryté mělčiny a balvany. Třetího dne nás však potkalo nečekané zdržení.
Řeka byla přehrazena několika kmeny statných stromů, pravděpodobně vyvrácených nedávnou bouří. Již předtím jsme narazili na několik podobných, do vody padlých stromů, ale vždy se daly objet, podplout nebo obejít po vytažení lodí po břehu. Tentokrát však nebylo jiné cesty. Břeh byl skalnatý a lodě by se poškodily, spleť kmenů zase nedovolila cestu po vodě.
„Òre, co teď?“ tázal se bezradně Àvon i další skřeti.
„Bohové snad nepřejí naší cestě, že toliko úkladů nás provází!“
„Pokusme se uvolnit alespoň úzkou mezeru k proplutí.“
„Dobrá, přivažte lana ke špicím stromů a společně pak zabereme směrem po proudu.“
Navázali jsme lodě ke krajním stromům a uposlechli Òrova návrhu. Naskákali jsme do nehluboké řeky a vší silou zkoušeli uvolnit padlé stromy. Ale marně. Jejich váha a husté větve zapříčené o dno nám nedovolily pohnout s nimi ani o píď.
„Nic naplat, přátelé! Nezbývá než chopiti se seker a kmeny přesekat,“ zavelel po marném vyčerpávajícím zápolení Òr, „ale opatrně, ať neztratíte nářadí ve vodě.“
Ruce skřetů se chopily těžkých seker a počaly tesat tvrdé dřevo horských velikánů. Na hladinu dopadala spousta třísek, které proud odnášel hned pryč. Některé se ale točily před našimi zraky ve vírech nebo se zachytily v zátiší za kameny. Pracovitostí a výkonem vynikal mezi všemi Amar. Jako okovaný bobr pronikal sekerou skrz kůru, lýčí a tuhé zimy pamatující letokruhy kmenů. Odsekával silné větve stejně zručně levou jako pravou rukou, voda kolem něj stříkala na všechny strany a jeho zásluhou zanedlouho byla cesta pro naše lodě volná.
„Amar si dnes opravdu zaslouží uznání, je silný a dovedný,“ pochválil ho Òr, „ale i vám díky, druhové moji, však všichni jste si vedli znamenitě.“
„Hlavní dík však patří Amarovi!“
„Je to vskutku silák, dnes asi nejedna žena závidí Ninrut takového ochránce.“
„Dobře, že je mezi námi,“ ukončil rozpravu Òr, „je čas odpočinout a načerpat sil, přirazíme ke břehu v tamté zátočině.“ A ukázal směrem, kde řeka zabíhala do louky v údolí mělkým ramenem.
Vytáhli jsme lodě na břeh a počali provádět obvyklé přípravy před utábořením.
„Òre, Sivete, narazil jsem na čerstvou stopu velikého jelena!“ zvolal Gùes, „chodí do těchto míst asi hasit k vodě svoji žízeň, stejně jako spousta další zvěře.“
„Vyraz po jeho stopě, Àvon a další dva lovci tě doprovodí!“
Sùpak, Aikab a Àvon vedeni Gùem, se rychle vnořili do temnoty lesa.
Gùes sledoval stopu jako šelma. Nehlučně se prodíral křovisky, jako had klouzal travou a neustále zdvihal nasliněný prst, aby zaznamenával změny směru větru. Ostatní lovci ho v nepatrné vzdálenosti následovali.
„Jelen, kterého hledáme, se skrývá jižně na pasece, nedaleko od místa, kde se právě nacházíme,“ promluvil náhle Gùes, „což jsem poznal podle sedřené kůry na borovici před námi a směru ohnutých stébel travin.“
„Tvé umění, Gùe, souměřitelné jest se schopnostmi zvířat. Ba, je ještě lepší,“ pochlácholil Gùovi Sùpak.
„Přesně tak, Sùpaku, Gùes je velmi zkušený lovec,“ dodal Aikab.
„Tiše! Támhle je!“ nařídil přátelům Gùes, „přiblížíme se k němu, ale potichu! Hlavně se nezvedejte, vítr vane směrem k němu, mohl by nás cítiti a to bychom ho už neulovili a tím pádem byl by u konce náš lov. Àvone, napni si luk a buď připraven!“
S těmito slovy si šíp připravil také Gùes: „Zpropadeně!! Ųidus asi zanesl náš pach k jeho nozdrám!“
V tu chvíli jelen utekl na opačnou stranu paseky, kde ale naštěstí zůstal stát.
„Ǽliv, bůh lovu nám přeje, jelen se zastavil, ale budeme muset jíti na druhou stranu paseky,“ promluvil radostně Gùes, „pojďme, vyrazme opatrně!“
Když se Gùes, Àvon, Aikab a Sùpak přemístili na odvrácený konec paseky, Gùes naznačil, ať postojí.
„Znovu připravte luky a ty si nachystej oštěp, Sùpaku,“ řekl šeptem „teď! Vystřelte!!“
Jelen k nim stál bokem, pozdvihl mohutnou hlavu a lovci mohli obdivovat jeho nádherné paroží. Nasával do vlhkých nozder večerní vzduch a vypadal podezřívavě. Něco ho asi vylekalo, nebo zaslechl Gùovo tichounkém křiknutí. Náhle sebou trhl, takže ho minul Sùpakův oštěp a i šíp Aikaba, stejně jako Àvonův. Ale Àvon na poslední chvíli vložil na tětivu další, caerfím peřím zdobený šíp, který měl ještě po svém otci z časů, kdy ho učil lukostřelbě a bleskurychle vystřelil. Zasáhl jelena přímo do srdce, ten se pak ještě nevalnou chvilku potácel a zmítal, až nakonec padl na okraj mýtiny do keříku lesních bobulí.
Ve stejnou chvíli jako Gùes a jeho druhové vyběhl z houštinky proti nim skřet, který se podobal spíše ptáku, než skřetovi, což zpodobňoval jeho ostrý a špičatý nos, dlouhý černý plášť, který za ním vlál jakožto obrovská křídla a také špičatá čapka z kovově lesklého havraního peří. Vrhl se rychle k jelenovi a už chtěl vytáhnout šíp, když na něj Àvon zavolal:
„Co to počínáš, proč chceš vyndati můj šíp z těla jelena, kterého jsem zastřelil já, Òrův lučištník Àvon?“ a při těchto slovech ukazoval neznámému lovci opeřený caerfí šíp, trčící z hrudi skoleného jelena, „jak se jmenuješ a z jaké jsi osady či vesnice? Nebo jsi osamělý lovec?“
„Jmenuji se Ŗôr a jsem z osady lesních lovců a uhlířů, patřící králi Ķràkϊşovi. Ale je mi záhadou, že jsem jelena netrefil, protože jsem nejlepší lovec našeho rodu. Ale budiž, vidím tvůj šíp, Àvone, a proto ti věřím,“ odpověděl neznámý lovec, „alespoň vám pomohu s kořistí. Znám nedaleko odtud mladý, ale statný dub, odseknu z něho větev, na které jelena poneseme. Vy mu zatím svažte nohy.“
Za chvíli přišel Ŗôr se silnou a dlouhou dubovou větví. Prostrčil ji jelenovi mezi svázané nohy a všichni plnou silou zabrali a začali jelena zvedati. Bez Ŗôrovy pomoci by snad ani úlovek neuzvedli. Ŗôr byl vepředu, takže si nemohl všimnout šípu, který jelenovi čněl z boku, na kterém předtím ležel.
„Ŗôre, jaké opeření měl tvůj šíp?“ optal se pojednou Sùpak, který šel vzadu.
„Černé, z havraního peří, proč to chceš vědět?“ odpověděl na to Sùpakovi Ŗôr.
„Protože z levého boku jelena trčí šíp s havraním opeřením,“ odvětil Ŗôrovi Sùpak.
„To není možné! Já si říkal, jak to že jsem se netrefil! A přece jen jsem ho zasáhl!“ zvolal pln radosti Ŗôr.
„Odpusť, že jsem tě podceňoval, Ŗôre! Podruhé za sebou v krátké době vidím stejně dobrého lučištníka, jako jsem já,“ řekl omluvně Àvon a pokračoval, „a proto vyjev svůj souhlas s užitím úlovku a přijmi pozvání na hostinu, kde bude náš jelen hlavním chodem, svolíš-li tomu.“
„Děkuji, Àvone, nemám námitek, půjdu s vámi, a to rád! A za vlídnost vás zítra nechám přespat v naší osadě, Ķràkϊş jistě svolí,“ platil laskavost přátelům Ŗôr.
„Ani my neodmítneme, Ŗôre, a přijmeme pozvání tvé a Ķràkϊşovo,“ odpověděl Àvon, „odměnou ti buď lebka s parožím jelena, tvého jako našeho.“
Když se Àvon, Gùes, Aikab a jejich nový přítel Ŗôr vrátili již večer do tábořiště svých druhů, Àvon představil Ŗôra:
„Zde vidíte lovce, který se vyrovnal mně, veliteli lučištníků krále Kassara Àvonovi, a skolil jelena v navlas stejnou chvíli jako já. Proto jsem ho tedy pozval na hostinu, na které bude jakožto hlavní chod jelen. Za naši laskavost a pro vzájemné poznání nás Ŗôr pozval do vesnice uhlířů a lesních lovců, odkud pochází a jíž vládne král Ķràkϊş, abychom tam zítřejšího dne přenocovali. Vesnice leží perný den cesty proti proudu.“
„Jelen! To si pochutnáme!“ zajásal Amar.
„Jen ho zase nesněz syrového,“ poznamenal Łascus.
„Dobře, Àvone, zavolejte ženy, ať jelena upraví a kůži nechají uschnout u ohně,“ poručil Òr, „obdrží ji Ŗôr na upomínku našeho střetnutí.“
„Přinesu sud vína Òre,“ nabídl se Læcer.
„Jen jdi,“ odpověděl mu Òr.
Připravování na hostinu bylo namáhavé a dlouhé, ale s pomocí Ŗôra a Àvona, kteří došli zatím do lesa pro suché dříví, bylo vše hotovo dříve, než jsme očekávali. Ŗôr zapálil oheň. Nečinil tak křesadlem jako my, ale křemeny. Za chvíli se už nad ohněm pekl rozporcovaný jelen.
Z té vůně se sbíhaly sliny nejen Amarovi. I já jsem podléhal opojnému pachu kouře a pozvolna se opékajícího masa. Ještě, že náš drahý Dêpidos jako vždy měl pro nás po ruce příběhy a písně k ukrácení chvíle.
V
hloubi lesa starý jelen žil
v hloubi
lesa prožil mnoho chvil
chodil
k řece, tam co všichni chodí pít
chodil
k řece, dlouho mohl ještě žít
V bahně
stopu zanechal
neunikla
Gùově zraku
se
svými druhy ji sledoval
v příšeří
večerních mraků
V hloubi
lesa starý jelen pad
v hloubi
lesa střetl ho smrti chlad
v hloubi
lesa potkal Àvon přítele
v hloubi lesa podali si ruku nesměle
pro pokračování klikni ZDE