román - část jedenáctá
Ŗôr pochválil Dêpidose za jeho pěvecký výkon:
„Tvůj um, Dêpidosi, je úžasný. Pro tvoji radost ti i moji přátelé z Ķràkϊşovy osady také zapějí a zahrají naše písně,“ slíbil Dêpidosovi Ŗôr.
„Děkuji ti, ó Ŗôre, že jsi mě učinil šťastným,“ odvětil radostně poctěný Dêpidos.
Všichni jsme se pak zabalili do kožešin, protože v horách byly již studenější noci, a uložili jsme se ku spánku.
Ráno se první probudil Ŗôr. Potají, aby nás nevzbudil, zašel natrhat do lesa různé bobule, o kterých věděl, že jsou jedlé. Dále vybral z hnízda včelí med a z našich zásob odebral trochu již rozmletého obilí. Z něj upekl na horkých kamenech placky. Bobule a včelí med svařil v hustou mazlavou kaši, nazývanou lăċkabûs. Zrovna když ji chtěl namazat na poslední placku, ozval se Amarův hlas:
„Co je to za vůni? To lahodí nosu.“
Po těchto slovech se Amar vyhrabal ze své kůže, přikradl se k ohni a nevidmo rychle ochutnal jednu Ŗôrovu placku. Ŗôr si myslel, že Amar zase usnul, ale když koutkem oka zahlédl, jak se něčí ruka vztahuje k placce, vše si hned domyslel. Chytil Amara za ruku a začal ho vyslýchat:
„Co jsi to tu dělal, Amare?“
„Nic. Jen jsem tu tak stál.“
„A jak my tedy vysvětlíš, kam zmizely ty čtyři placky?“
„Přiletěly sem caerfy a snědly je.“
„A co to máš v kapse?“
„Já nic v kapse nemám.“
„Tak vyndej tu ruku z kapsy!“
Amar se začal cukat, protože v kapse měl Ŗôrovu placku.
„Kde to vázne, Amare? Vyndej tu ruku, jestli tam nic nemáš, tak proč bys ji nevyndal.“
„No víš, Ŗ…“
Více již Amar neřekl, protože Ŗôr rychlým hmatem vytáhl jeho ruku ukrytou v haleně.
„To jsem si myslel, máš ruku umatlanou od lăċkabûsu.“
„Promiň, Ŗôre, ale ten tvůj lăċkabûs byl tak dobrý, že jsem nemohl odolat.“
To už jsme se všichni probudili a tiše poslouchali jejich rozhovor, když tu promluvil Dêpidos:
„Zase Amarův břich pohltil něco nového, co nikdy neochutnal.“
V tom okamžiku se Ŗôr prudce otočil a toho využil Amar k dojedení kousku placky s lăċkabûsem.
„Vy už jste vzhůru?“ optal se nás Ŗôr.
Odpověděl jsem mu já:
„Probudil nás tvůj rozhovor s Amarem, Ŗôre.“
„Když už jste vzhůru, sedněte si a pojezte placky s mým tajemstvím, lăċkabûsem. A tobě, Amare, odpouštím tvou smělost, ale jen pod jednou podmínkou!“
„Pod jakou?“ otázal se Amar, obávaje se toho, že mu Ŗôr zakáže jíst další placky.
„Že si teď nevezmeš už ani jednu placku!“
Amar málem omdlel, ale přes svůj odpor souhlasil. Amara jsme trápili tím, že jsme si na plackách s lăċkabûsem naschvál co nejvíce pochutnávali:
„Cítíš tu jemnost, Łascusi?“
„Jistě, Læcere?“
„Ta vynikající chuť lăċkabûsu,“ dodal Òr.
„Máš pravdu,“ souhlasil s Òrem Sînde.
„Z čeho to vaříš, Ŗôre?“ optal se Ŗôra Klov.
„Z lesních bobulí a včelího medu dělám lăċkabûs, placky jsou z obvyklého rozemletého obilí, které jsem si pro vaše nasycení zapůjčil ze zásob v Òrově lodi.“
„Ta božská chuť! Jako by to bylo pečeno v pecích boha slunce Rŭpkise,“ poznamenal Aenleb.
Amar pukal závistí a nakonec vykřikl:
„Dost! Dost! To nejde strpěti! Vy mne mučíte!“
„Neřvi, Amare, dám ti jednu poslední placku,“ pravil Ŗôr, aby zbavil ostatní Amarova křiku.
„Děkuji, Ŗôre, jsi má spása!“ a věčný nenasyta se pustil do placky.
Ale to už byl čas k vyplutí, den nabíral na síle a slunce na jasu. Ŗôr vytáhl svoji loď, uschovanou dosud pod skalním převisem nedaleko řeky. Byla podobná naším lodím, ale byla menší a užší. Potažena byla vydělanou jelení kůží a na přídi měla nasazenou lebku obrovského jelena s obdivuhodným parožím.
„Ŗôre, nemůžeme se více zdržovati, vyrazme!“ promluvil k Ŗôrovi Òr.
„Máš pravdu, Òre, vyrazme!“ odvětil Ŗôr.
Po nezbytných přípravách jsme konečně vypluli.
„Òre, povedu vás, jestli vám to nebude vaditi, protože jediný já znám, kde na nás může číhat nebezpečí,“ doporučil se Ŗôr Òrovi.
„Já přijímám tvou nabídku, jsi zkušený a těchto míst znalý, Ŗôre, a proto kupředu!!“
Tak jsme vyrazili. Pluli jsme stále roklí Hraničních hor, cesta ubíhala velmi pomalu, čekalo nás mnoho nástrah a překážek.
„Pozor, Sînde, napravo od tebe je mělčina!“ zvolal Ŗôr.
„Ano, Ŗôre, rozumím!“
„Vypadlo mi veslo, co mám dělat!“ náhle zvolal Łascus.
„Skoč proň do vody, Łascusi, a neotálej!“ nakázal Òr.
„U všech bohů! Co to děláš, Oneŝmeśi, proč nás žene tvůj mocný proud k mělčině? Obrať své víry!“ marně Aenleb prosil bohy o pomoc. V tu chvíli totiž vjely lodě na mělčinu, i ostražitý Ŗôr v obavě o Łascusovo bezpečí přestal sledovat zrádný úsek řeky, kde se střídaly skryté mělčiny s hlubokými tůněmi.
„U Ĥorama, to je neštěstí! Do osady dorazíme až za tmy!“ povzdechl Ŗôr.
„Nevzdychej, Ŗôre! Chopme se obrácených oštěpů jako bidel,“ pobídl Ŗôra i ostatní Læcer, „Łascusi! Łascusi! Kde je Łascus, Ŗôre?“
„Vypadlo mu veslo a skočil pro něj do vody,“ odpověděl pln strachu Ŗôr, „vypadá to, že se utopil, stažen do tůně zrádným vírem!“
Ŗôr už chtěl smeknou čapku, aby prokázal Łascusovi upřímnou soustrast. Aenleb se chystal pomodlit k Ĥoramovi, když tu se najednou za nimi ozval slabý Łascusův hlas:
„Pomozte mi! Topím se! Pomóóóc! Mám i veslo, vezmi ho Læcere!“
„Ty jsi nás vylekal, Łascusi, podej mi ho a drž se!“
„Děkuji ti, Læcere, že jsi mi zachránil život,“ řekl promáčený Łascus, když byl vytažen přes bok lodi. Ještě dlouho prskal a vyplivoval vodu, které se nalokal. Inu, nebylo to naše lahodné víno, ani pivo nebo medovina.
„To nestálo za řeč, Łascusi, hlavně že jsi živ. Vezmi si také oštěp a pojď nám pomáhat s odpichováním,“ pronesl radostně Læcer, „zřím, že je ti již dobře, ty starý bobře.“
„Veršovat snad náleží mně,“ se smíchem se ohradil Dêpidos, „vidím, že dnešního večera ponechati mohu vyprávění i zpěv tobě a sám odpočívat jako malé robě,“ dobíral si dál Læcera. Společnými silami jsme zakrátko vyvázli ze zajetí na mělčině a pluli dál bezpečně vedeni Ŗôrem.
Další cesta probíhala již bez dalších zdržení. Nebylo daleko do večera, když nás Ŗôr upozornil:
„Zdali něco necítíte ve vzduchu?“
Všichni počali nasávat vlhký vzduch nad řekou. Jako první zvolal Gùes:
„Jako bych zdáli zachytil slabý závan kouře!“
„Máš dobrý čich, to jsou milíře okolo naší vesnice. Dnem i nocí v nich doutná oheň, výroba dřevěného uhlí je naším tajemstvím, dobře se nám s ním obchoduje v širém okolí,“ objasnil Ŗôr, „nebude dlouho trvat a seznámím vás se samotným Ķràkϊşem, mým vládcem a přítelem.“
Jak jsme pluli nadcházejícím soumrakem proti proudu, vůně kouře sílila, až jsme se dostali do míst, kde dým jako mlha halil celé údolí.
„A jsme doma!“ zvolal Ŗôr, „pro dnešek končí vaše putování. Následujte mne!“
Po chvilce chůze do hloubi lesa jsme stanuli na místech, kde se nacházela osada krále Ķràkϊşe. Naproti nám přibíhaly děti, které sjížděly po lanech ze stromů, zdravily Ŗôra a zvědavě si nás prohlížely:
„Koho nám to vedeš, Ŗôre, a kde máš jelena?“
„Jelena jsem ulovil, nebyl jsem však sám a seznal jsem nové přátele, které přivádím představit našemu vládci. Zde však kůže jeho a paroží.“
„Ķràkϊş tě již netrpělivě očekává, pospěš za ním!“
Vesnice byla ukrytá našim zrakům v korunách okolních stromů. Domy vpletené jako hnízda mezi větvemi nám připomínaly naše chýše. V nejhonosnější sídlil král Ķràkϊş. Po provazových žebřících jsme zakrátko stanuli v doprovodu Ŗôra s Òrem, Sivetem a Àvonem před vladařem.
Ķràkϊşova postava, podobná krkavci, byla štíhlá a vysoká. Byl zahalen též do černého dlouhého hávu jako Ŗôr, jeho tvář byla umouněná od uhlí a na hlavě měl kovanou helmu s krkavčí lebkou místo špičky. Promluvil k Ŗôrovi chraplavým hlasem:
„Koho to přivádíš, Ŗôre?“
„To jsou moji přátelé, kteří skolili jelena, kterého by neskolil nikdo, ó Ķràkϊşi! Napravo ode mne je Òr a po levici dlí Sivet, v stínu za nimi zříš Àvona, “ odvětil Ŗôr.
„Vy, že se vyrovnáte Ŗôrovi, nejlepšímu lovci našeho rodu?“ optal se zvědavě Ķràkϊş.
Ke Ķràkϊşovi promluvil Òr:
„Ne, my všichni ne, ale tady Àvon.“
„Přistup blíže, Àvone, a řekni, je to pravda?“ optal se Àvona Ķràkϊş.
„Ano, Ķràkϊşi, je to pravda, vyrovnám se Ŗôrovi, stejně jako on mně,“ odpověděl hrdě Àvon.
„Odkud cestujete?“ ptal se dále Ķràkϊş.
„Putujeme ze Skalního města nad Bezedným jezerem,“ chopil se řeči Òr.
„Z takové dálky? Proč z těch vzdálených krajů cestujete jen tři a kam směřujete?“
„Králi Ķràkϊşi, neplujeme jen my tři, ale máme s sebou ještě povíce druhů, nemohli jsme sem lézti všichni. Účel naší cesty je zjistiti, co se stalo s pramenem Mizející řeky,“ odvětil Òr Ķràkϊşovi na jeho zvídavou otázku.
„Zjistit, co se stalo s pramenem! To bude ku prospěchu i nám. Kvůli slabému pramenu řeky nám dělá problémy obchodování se vzdálenějšími končinami země. A teď dojděte pro vaše druhy, kteří zde nejsou, a přiveďte je na paseku, na které hoří ohně a kde se společně poveselíme!“ odpověděl rozradostněný Ķràkϊş.
Zatímco my jsme pracně slézali po žebřících ze stromů, Ķràkϊş roztáhl svůj plášť, seskočil z větve rovnou u východu z chýše a splachtil okolo nás jako opravdový krkavec. Tak jsme zamířili k ohni i s ostatními Ķràkϊşovými skřety a našimi společníky.
Když jsme dorazili na paseku, rozlohy nevelké, do dýmu zahalené, na které doutnalo několik milířů, u nichž seděli skřeti v tmavých hávech se začerněnými obličeji, tma již houstla. O kousek dál stál hlouček stejně oděných hudebníků, kteří se přeli, kdo z nich je lepší ve hře na hudební nástroj, který si každý sám vyrobil.
pro pokračování klikni ZDE