román - část dvanáctá
„Nejlepší hudebník jsem já, protože hraji na píšťalu, jakou nemá nikdo druhý!“ osočil se na ostatní jeden z hudebníků, zahalený do jelení kůže. Od ostatních skřetů se lišil, protože nepatřil k jejich rodu. Našli ho vyplaveného v zátočince na mělčině Mizející řeky. Když se ho ptali, z jaké je osady, nebyl schopen odpovědět kvůli ztrátě paměti, kterou utrpěl při nárazech o kameny vyčnívající z vody. Vymohli z něj jen jeho jméno Černý Sėlïm, což v překladu jejich řeči znamenalo Černý Jelen.
„Kdepak, Černý Sėlïme, nejlepší jsem já, má lyra z jasanu a impogampích střívek má nejlíbeznější zvuk!“ opáčil na slova Černého Sėlïma malý skřet lebky široké, ale postavy vyšší, s plochýma nohama a mohutnými rameny.
„Ne, ne, Sēde, nejlepší hudebník nejsi ty, ani Černý Sėlïm, nýbrž já, protože zvuk mé hliněné okaríny je sladší než tóny tvé lyry i píšťaly z jelení kosti Černého Sėlïma!“ přesvědčoval o své skvělosti Sēda a Černého Sėlïma malý skřet s okarínou zavěšenou kolem krku.
„Jaká by byla muzika bez mého bubínku,“ řekl jiný.
„Údery tvého bubínku, Ğàsmødesi, nám muziku jedině kazí!“ namítal Sēde, „to spíš rány do mohutného Pûdova bubnu z dutého kmene lahodí tempu našich písní výrazněji, ale stejně připomínají spíše hromobití, zatímco má lyra zní jak jarní vánek.“
„Má okarína zase dokáže hovořit s ptáky ve větvích, protože jim připomíná jejich švitoření,“ přidal se opět Îmar, „zato děsivý pískot na salkové píšťaly, který vyluzují Sòpip a Sòlib, ten spíše hovoří s dušemi našich mrtvých v říši temnot a věčného chladu.“
Sòpip a Sòlib se nakvašeně ohradili:
„Abys proti nám něco neměl, Îmare, tvůj vřískot okaríny vyvolává na zem démony a ptáci skřehotají ve hrůze, že se k jejich hnízdu blíží smrtící caerfí pařát!“
„Jako byste všichni nevěděli, že vaší hudbu pojí a podbarvuje moje umná hra na znějící dřeva,“ pyšně se holedbal Kŷsmès a přejel přitom paličkami z tvrdého dřeva po soustavě různě dlouhých a silných vydlabaných větví, zavěšených na mohutném dřevěném rámu.
„Tiše! Dosti hádek, Ķràkϊş přichází!“
„Chopte se nástrojů, přivítáme krále i jeho hosty písní.“
Všichni hudebníci se jali svých nástrojů a počali hrát. Ještě nikdy mé ucho nezaslechlo tak zvláštní a podmanivou hudbu. Cítil jsem z ní závan jarního vánku stejně jako vzdálené hřmění letní bouře, nahlížel jsem do ptačích zásnubních zpěvů stejně jako do říše bohů a mrtvých předků. Tempo bubnů, rozličné tóny a barvy píšťal, lahodný zvuk lyry, to vše se zázračně pojilo se zvukem dutých dřev. Byl jsem očarován, moji druhové rovněž nevycházeli z úžasu. Ķràkϊş nám představil všechny hudebníky i ostatní přítomné a pravil:
„Òre, rád bych poznal členy tvého doprovodu, budeš té dobroty a seznámíš mne s nimi?“
„Bude mi potěšením, králi, mého bratra Siveta a lučištníka Àvona již znáš, představím ti tedy ostatní. Začnu nejdříve vznešenými společníky,“ řekl Òr a mávnutím ruky dal pokyn Aenlebovi, aby přistoupil, „toto je náš uctívač bohů Aenleb.“
„Ĥoram nechť bdí nad tebou, ó Ķràkϊşi,“ popřál Ķràkϊşovi Aenleb.
„Dále následuje Onaib, zručný bylinkář,“ uvedl dalšího ctěného druha Òr, „přistup před krále.“
Ten při jeho řeči vyndal cosi ze své kožené kabely:
„Zde ti dávám vzácnou bylinu Královský list, vyléčí každé poranění, ponech si ji tedy.“
„Děkuji, Onaibe, Královský list je v našem kraji vzácnost,“ poděkoval Onaibovi Ķràkϊş.
„A můj písař Tambilis je další s vážených členů naší výpravy! “ pokynul Òr na mne.
„Zde máš rybí kůži, na které je ozdobným písmem napsáno tvé jméno,“ s těmi slovy předal jsem svůj dar.
„Děkuji, Tambilisi, tuto kůži uschovám do své truhly s cennostmi.“
Òr ukázal na našeho vypravěče:
„Sám seznáš, proč tak všichni ctíme zde přítomného Dêpidose, jehož písně a příběhy nám dávají radost a poučení.“
Dêpidos se krátce, leč zdvořile uklonil, prohrábl struny lyry a zapěl:
„Tvář
i plášť tvůj na první pohled budí strach
však
pohled tvůj říká mi, žes moudrý král
šťasten
buď kmen tvůj, co žije v korunách
nechť navěky věků by oheň tvého žití plál!“
„Potěšila mne tvá píseň, děkuji ti za tvůj dar. Zajdi si porozprávět s mými hudebníky, jistě si s nimi budeš mít o čem povídat.“
„Rád bych tě nyní seznámil s výtečným stopařem Gùem,“ pokračoval Òr, „jak však pozoruji, zlákalo ho opět cosi do temnot lesa. Zaslechl jistě hlas zvěře či zahlédl čerstvou stopu.“
„Nevadí, jistě se neztratí a brzy zamíří opět mezi nás.“
„Teď bude následovat představování lovců, rybářů a dalších našich společníků. Nejdříve k tobě povolám rybáře Sîndeho a jeho ženu Amahem.“ Ķràkϊş uznale shlédl na čapku rybáře, který před něj předstoupil, řka:
„Před tvými skřety a mými druhy ti dávám k nohám jeden osten dlouhoostného okouna, v naší řeči zvaného kŏsnan. Je tak pevný, že jej lze použíti jako hrot oštěpu.“
„I tobě děkuji a velebím krásu tvé ženy,“ uznale ocenil nejen přinesený dar Ķràkϊş.
Přistoupilo dalších pět dvojic, poklekly před krále a Òr pravil hrdě:
„Toto jsou udatní a zkušení lovci v doprovodu svých žen. Zde zříš nepřehlédnutelného siláka Amara a jeho ženu Ninrut, dovednou kuchařku. Moudrostí a rozvahou vyniká Læcer, Dùpu je mu stejně moudrou družkou. A toť Łascus a Inemu, další z mých věrných. V ničem si s ostatními nezadá Kormag a sličná Uhtra. Není tomu dlouho, co započali společný život Aznob a Retne, dcera vladaře z osady zkušených zemědělců, nazývané Úrodný kout.“
„Povstaňte, je mi ctí poznati vás. Odeberte se k ohni a hodujte, co hrdlo ráčí!“ pokynul jim Ķràkϊş.
„Zručný vrhač kamenů a oštěpů Sùpak je stejně mlád jako jeho druhové Klov a Aikab, však při lovu prokázali již mnohou obratnost,“ s neskrývanou pýchou zakončil představování Òr.
„I vy povstaňte! Svoji obratnost teď jděte předvést k ohni v tanci s našimi dívkami. Jsou plny dychtivosti po prožití večera a najdete-li vzájemné zalíbení, možná i noci, ve společnosti tak statných a vznešených lovců.“
„Málem jsem zapomněl představit hlídače našich stád Ikase,“ řekl na poslední chvíli Òr, „tomu je často milejší stádo než společenství skřetů. Teď ale radostně spěje k ohni pobavit se s námi a tvojí družinou.“
Dêpidos se odebral za hudebníky spolu s ostatními k ohni. Klov jako první z mladých lovců se odvážil vyzvat k tanci dívku, která se mu líbila již od prvních okamžiků:
„Můžu si s tebou zatančit, krásná dívko?“ zeptal se v rozpacích nezkušený Klov.
„Ale jistě, mladý lovče,“ odpověděla k jeho radosti vyzvaná.
Po chvíli tance se konečně Klov nesměle zeptal:
„Jaké je tvé ctěné jméno?“
„Râska, dcera hudebníka Ğàsmødese,“ odpověděla tiše.
Ještě mnoho dalších otázek měl Klov na Râsku. Nebudu je radši ani říkat, ne že bych nechtěl, ale jejich vyprávění by trvalo nepřetržitě dlouho. Spíše se podívejme na místo o kousek dál, kde ve chvilce, kdy hudebníci nehráli, se odehrál tento rozhovor:
„Ty jsi jeden z těch nových Ķràkϊşových přátel?“ optal se Îmar, hráč na okarínu.
„Ano, jsem Dêpidos, vypravěč Òrův a jeho družiny.“
„Z jakého jsi kraje? Jak vidím, dle tvé jemné kůže a tmavých očí, pocházíš jistě z kmene více na jihu,“ dotázal se Dêpidose Kŷsmès, který právě jílem spravoval naprasknutý kmen ze své soustavy dřev.
„Máš pravdu, příteli, pocházím z dolního toku řeky ze Skalního města nad Bezedným jezerem,“ odvětil na Kŷsmèsovu otázku Dêpidos.
„Hraješ-li na nějaký hudební nástroj a na jaký?“ zvědavě se zeptal Černý Sėlïm, aby zjistil, zdalipak je Dêpidos hudebník.
„Ano, hraji na hudební nástroj, a to na lyru,“ a při těch slovech vytahoval z vaku do kůže pečlivě po nedávném hraní zabalenou lyru.
„Na lyru!“ vykřikl radostně Sēde, „já také hraji na lyru, ukaž tu svou, ať si je můžeme vzájemně ohodnotiti.“
„Tu je má lyra,“ a vybalil z kůže zlatou, kovanou lyru, sázenou drahokamy. Všichni se udivili. Ohromený Sēde pronesl Dêpidosovi čest:
„Klaním se před tebou, Dêpidosi! Lyru, kterou v kovárnách ukovali elfové, může nosit jen ten, kdo pochází z jejich krve, řekni, zdalipak v tvé rodině byli kdysi nějací elfové?“
„Kdepak, nejsem z krve elfů, ale tuto lyru jsem dostal od samotného krále elfů Raĵaĩka za záchranu jeho života před šelmami. Raĵaĩk si totiž vyšel jednoho dne do lesa sám bez doprovodu a stráží, když tu se na něho vrhly krvechtivé šelmy. Málem ho rozdrápaly, nebýt mne. Kamenoval jsem je a házel po nich oštěpy, což jsem uměl díky svému příteli, otci zde přítom-ného Sùpaka, který mne tomu naučil. Dnes už sice neumím ani jedno, ale hlavně že se mi to v životě hodilo ku dobrému účelu. Raĵaĩk mi tehdy dal za záchranu života tuto lyru. Prohlásil, že patřím do rodu elfů, i když skřet nemá s elfem nic společného. Pak však Raĵaĩka padl v boji proti nepřátelům. V té bitvě jsem mu také trochu pomáhal. V poslední chvíli mne slabým hlasem přivolal a dal mi i tento plášť, který leží na mých bedrech, pak už jsem ho nikdy neviděl. Nejhorší bylo, že král Raĵaĩk neměl žádného dědice, proto vše, co zbylo po Raĵaĩkovi, rozprášil nepřítel po okolí.“
Dêpidos se odmlčel byl na něm vidět smutek nad smrtí krále elfů.
„Tvůj příběh je zvláštní, Dêpidosi, je neuvěřitelné, jak se toto mohlo státi skřetovi,“ podivil se Sòpip.
„Dêpidosi, zahraj něco na tuto posvátnou lyru, a jestli hraješ stejně jako já, přidám se k tobě v doprovodu,“ prosil Dêpidose Sēde.
Po Sēdeho žádosti spustil Dêpidos tak smutně okouzlující a omamnou hudbu, že se k němu začali postupně přidávat všichni hudebníci. Nejdříve se připojil Sēde se svou lyrou, pak se přidal Pûd a Ğàsmødes s duněním bubínku a bubnu, následovali je bratři Sòpip a Sòlib se svými salkovými píšťalkami. Černý Sėlïm začal rytmicky pískat na tenkou kostěnou píšťalu. Poté začal Kŷsmès sjíždět po libozvučné soustavě dřev a nakonec Îmar dobarvoval celou hudbu jemnými vfuky na okarínu.
„Co je to za hudbu? Takto mí hudebníci ještě nikdy nehráli,“ podivil se Ķràkϊş, „Ŗôre, slyšíš to také?“
„Jistě, Ķràkϊşi, co se to stalo?“
„Uklidněte se, přátelé, to Dêpidos unesl tóny své lyry ostatní hudebníky,“ objasnil záhadu ostatním Òr.
pro pokračování klikni ZDE