román - část třináctá
Zrovna, když byli všichni opojeni hudbou, vyběhl z lesa Gùes se čtyřmi dvouhlavými bažanty. Měl je zavěšené na levém rameni, luk měl v druhé ruce a šípy zavěšené v toulci na zádech. Příchozího Gùa nikdo neviděl, ba dokonce ani neslyšel jeho rychlý hlučný příchod. Všichni pozorovali zaujatě hudebníky, jak hrají. I Gùa ta hudba unesla, upustil luk a bažanty, a teprve když dohráli, byl schopen sebrat zbraň a úlovek.
První si ho všiml Černý Sėlïm:
„Kdo je to támhle vzadu, vystup na světlo! Tebe jsem tu ještě neviděl, kdo jsi?“
„Černý Sėlïme, to je náš poslední druh, stopař Gùes,“ odpověděl Òr za Gùa.
„Co to neseš, Gùe?“ optal se Gùa Ķràkϊş.
„Dvouhlavé bažanty,“ opověděl Gùes a začal je oškubávat, „tento bažant je celkem vzácný. A také mi promiň, Ķràkϊşi, že v čas tvého přivítání jsem zmizel, ale když jsem zaslechl v korunách hlas tohoto bažanta, neodolal jsem a vyrazil jsem za ním.“
„Neomlouvej se, díky tobě máme výborný chod pro dnešní večer. A ty, Dêpidosi, jestli tě smím poprosit, vyprávěj nějakou historku, ať nemusíme čekati lačně, než se bažanti propečou.“
„Vyhovím ti, ó králi,“ a začal vyprávěti:
„V osadě Ôẅhak, které vládl král Ġūsaŵ, se nešetřilo jídlem. Vždy, když ulovili nějaké zvíře, zbytek si lovci nikdy neuskladnili ani neuschovali, snědli jen nejchutnější maso a vše ostatní nechali napospas mrchožroutům.
Jednoho dne
Ġūsaŵ pravil:
„Dochází
v kraji zvěř, proto šetřete jídlem a vše naložte, usušte a uskladněte
do svých sklepů!“
Ale lovci Ġūsaŵa neposlechli, takže když přišla zima, nebylo v okolí zvěře ani pro jednoho skřeta. Proto Ġūsaŵ pokáral své lovce:
„Proč
jste neuposlechli mé rady! V místech, kde i v nejtužších zimách
bylo mnoho zvěře, se dnes nenachází nic, takhle se jistě nedožijeme
jara.“
„Pane, máme
ještě plno obilí v sýpkách, to nás uživí,“ pronesl Ġūsaŵův
rádce.
„Kdepak, rádče,
včera jsme upekli poslední placky, obilí sežraly hladové sněžné
krysy,“ odvětil pobledlý Ġūsaŵ.
„Zavolám
uctívače bohů, pomodlí se k bohu lovu Ǽlivovi a poprosí ho o odpuštění,
že jsme tak plýtvali zvěří. Ten jistě sešle na zem další zvěř a
…“ pokoušel se zachránit neštěstí rádce.
„To již
nepůjde, rádče, náš uctívač bohů Hûb včera již skonal,“ odpověděl
rozmrzele Ġūsaŵ, „nezbývá, než se rozejít do chýší a
odevzdaně čekat na náš další osud.“
Po dlouhém
rozmlouvání se lovci odebrali do svých chýší. Ġūsaŵ měl
pravdu, všichni začali postupně umírat. První zemřel rádce, na druhý den
zemřel zbytek Hûbovy rodiny, až nakonec odešel jako poslední
Ġūsaŵ.
Když zima
skončila a sníh roztál, v místech, kde stála osada Ôẅhak, byly
jen velké hromady bílých kostí. Nebyly to však tentokrát jen kostry obětí
lehkovážných lovců, paroží a kosti jelenů se smísily s lebkami
Ġūsaŵova kmene.
Od těch dob na to místo
nikdy nikdo nevkročil. Osud rodu je výstrahou pro ty, kdož si neváží darů
bohů a přírody.“
Když Dêpidos dovyprávěl, byli bažanti teprve chvíli oškubáni a jejich kůže nedlouho nasávala vůni kouře.
„Co teď, Dêpidosi, napadá tě něco?“
„Zkusím povzbuditi svou představivost a vymyslet další příběh.“
„Nemusíš paměť ni obrazotvornost probouzeti, zopakuj i ostatním příběh tvůj a tvé lyry!“
„Dobrá, Sēde, Černý Sėlïme, Ğàsmødesi, Kŷsmèsi, Sòpipe a Sòlibe, Îmare a Pûde, chopte svých nástrojů a hrejte!“
Taktéž Dêpidos se ujal elfí lyry a začal hráti. Při hudbě vyprávěl pravdivý příběh o králi elfů Raĵaĩkovi, který na prosbu hudebníků zopakoval pro ostatní i pro ně samé:
„Král elfů kdysi byl, Raĵaĩk
se jmenoval. Jednou do lesa sám si vyšel bez doprovodu a stráží též. Měl
ale smůlu, šelmy krvelačné ho napadly, rozdrápaly mu jeho královský šat
a i tělo by měl v cár, nebýt mladého Dêpidose, který poblíž
sledoval tajně svou milou ze skály, pod kterou se koupala v onom jezeře,
barvy vod zelené.
Když zaslechl Raĵaĩkův smrtelný
křik, kameny a oštěpy vzal i šelmy zabít se jal. Nebýt tenkrát Sùpakova
otce, který jej naučil kameny vrhati a oštěpy metati, nevyvázl by Raĵaĩk
životem svým. Inu, začal Dêpidos kameny po šelmách vrhati a oštěpy
házeti, čímž byl šelmy zabil.
Pak vstal rozedraný Raĵaĩk a poděkoval
mu, řka:
„Tys život mi zachránil, tobě odměna
náleží! Proto zde tě učiňuji skřetem z elfího rodu a na důkaz mého
přátelství a úctě k tobě ti dávám tuto lyru po otci mém, jenž ji
měl od svého otce, a ten zase od svého otce, ten zase od otce svého otce,
který ve svých kovárnách ji koval a struny z vlasů quengů natáhl na
ni.“
Dêpidos však namítal:
„Nemůžeš mi dáti dědictví rodu svého!“
„Ale mohu. Otec, když mi ji na smrtelném
loži svěřil, dodal: „Opatruj ji jako oko v hlavě, ale zachrání-li tě
někdo před jistou záhubou, dej mu ji.“ Tak vidíš, Dêpidosi, mám právo
a povinnost dát ti ji, a to také chci.“
Poděkoval Dêpidos a pravil:
„Budeš-li potřebovat moji pomoc, Raĵaĩku,
ó vznešený, stačí poslati pro mne a já co nejrychleji přijedu a budu ti
ku pomoci.“
Pak Dêpidos odešel.
Raĵaĩka již deset let neviděl,
když tu k němu přišel Raĵaĩkův posel a doslova Dêpidosovi
řekl:
„Můj pán pro tebe dá posílati. Dnes přišel
k Raĵaĩkovi - on je vznešený, posel z říše krále Nûmĭse
a vyhlásil mu válku, neotálej a pojď!“
„Ano, již jdu, posle, za Raĵaĩkem.“
„Hўsђe jméno mé jest.“
„Dobře, Hўsђe, vyrazme!“
Když do města dospěli, naštěstí ještě
nepřátelé nedorazili, ale uvnitř velký zmatek vládl.
„Zde ti vedu, pane můj, Dêpidose,
kterého jsi si žádal.“
„Děkuji, Hўsђe, můžeš již
odejít.“
„Ano, pane, již jdu.“
„Milý Dêpidosi, dal jsem pro tebe
poslal, protože naši zemi co nejdříve zúží náš nepřítel, král Nûmĭs.
Jsi dobrý vrhač, pomoz tedy!“
Inu, pomohl Dêpidos, připravil si na
jednom úseku hradeb mnoho kamení a oštěpů. Najednou se nečekaně na obzoru
objevily tisíce jezdců na koních. Dêpidos vyhlásil poplach:
„Pozóóór!! Nûmĭs a jeho
bojovníci se blíží!!“
„Všichni na svá místa!“ a Raĵaĩk
v čele vojska vyrazil ven z brány do boje.
Boj to byl krutý, Dêpidos všude viděl
tolik mrtvých. A hle, támhle leží sám Raĵaĩk.
„To ne! To snad ne!“ zakřičel Dêpidos
a vyhrnul se ven z brány a padl zdrcen k tělu Raĵaĩkovu.
„Ne! Ne! Ne!“ bědoval Dêpidos.
„Můj milý Dêpidosi,“ zaslechl náhle
Raĵaĩkův hlas slabý, třesoucí se, „umírám, to je pravda, ale
na památku si vezmi můj plášť a rychle uteč, nikdo totiž již nežije,
zachraň se a…“
V tu chvíli zemřel se vznešeným pláštěm
v ruce. Dêpidos si plášť vzal hnedle na sebe a vzpomínal na Raĵaĩka.
Ale hrozný byl osud Raĵaĩkova města.
Nûmĭs celé město pohřbil v plamenech a mrtvého Raĵaĩka
dal napíchnout na kůl.
Za temné noci Dêpidos, kryt pláštěm
mraků i Raĵaĩkovým, nepozorován přiblížil se k pobořeným
hradbám. Sňal zohavené tělo poraženého hrdiny a pohřbil jej do rodné země.
Tak v slzách prokázal poslední službu příteli.
Dlouho pak ještě Dêpidos myslel na
krále elfů Raĵaĩka a na jeho strašný osud.
Poté se Dêpidos vrátil do Skalního města nad Bezedným jezerem. Zajásal, když se vrátil do své rodné země, do svého města. Mír ho provázel po další léta až do dnešních dnů.“
Z Dêpidosova vyprávění byli všichni skřeti velmi smutní a dokonce i plakali, nejvíce však plakal Dêpidos a šel poděkovat Sēdovi i jeho druhům za citlivý hudební doprovod příběhu. Pak ještě dodal:
„A toto se stalo doopravdy mně, zovu se Dêpidos a tady mám tu lyru,“ a nechal ji chvíli kolovat mezi ostatními.
Ale to už se bažanti skoro připalovali, Gùes proto pobídl ostatní:
„Pojďte jísti, už je nejvyšší čas!“
Ķràkϊş si mne vzal stranou:
„Chtěl jsem se tě zeptat, Tambilisi, zdalipak nechceš dnes v noci spáti s nějakou z našich dívek?“
„Přijímám s radostí, králi, nebudu dnes večer asi zaznamenávat do kroniky vše, čeho budu přítomen.“
Po pravdě řečeno, z dívek se mi líbila Kãsīs, dcera Kŷsmèse, hráče na soustavu dřev.
Po dobré večeři, kterou tvořilo po bažantech mnoho dalších chodů, jsme se všichni odebrali do určených chýší.
Já jsem se do mně určené uchýlil i s Kãsīs. Lovci se ženami neměli jiné dívky a šli spáti se svými družkami. Klov odešel společně s Râskou do její chýše, taktéž Aikab a Sùpak neponechali své tanečnice osamocené.
Aenleb a Onaib hleděli dlouho do znamení hvězd a přemítali o naší pouti.
Ikas se odebral ke stádu, kam ho doprovodila jedna z dívek. Òr, Sivet a Àvon byli pozváni ke králi do ložnic pro hosty a tam nevím, co dělali.
Ráno mne vzbudila Kãsīs:
„Vstávej, Tambilisku! Je ráno, za chvíli vyplouváte.“
Udivil jsem se, Kãsīs byla již oblečena. Když jsem se pořádně probral, slyšel jsem venku netrpělivé kroky. Slezl jsem narychlo oděn dolů, kde všichni na mne pokřikovali:
„Ospala vylezl!“
„Jaké byly sny?“
„Jistě sladké jak ústa Kãsīs !“
„Co napíšeš o dnešní noci do kroniky?“
„Nechte ho, vypadá znaveně!“
„Dělej, Tambilisku,“ dodal sladce Dêpidos, jenž zaslechl Kãsīsina slova.
A mnoho dalších připomínek mi bylo vyslechnouti.
pro pokračování klikni ZDE