román - část čtrnáctá

Když nastal čas odjezdu, čekalo se pro změnu na Klova, protože se nemohl odloučit od Râsky. Ŗôr si vzpomněl, že v místech, kam plujeme, žije mnoho druhů zvěře, která stojí za ulovení. Proto Ŗôr se svolením krále vyplul s námi. Ķràkϊş nám dal na cestu ještě pytel dřevěného uhlí a měch čerstvé vody. Îmar a Černý Sėlïm měli každý pro někoho malé překvapení. Černý Sėlïm všem věnoval píšťalku z kosti, na kterou si mají zapískati, až jim bude nejhůře nebo smutek uchvátí jejich duše. Ğàsmødes daroval Aenlebovi nový překrásný bubínek a ostatním dal Îmar okaríny. A Sēde pochopitelně nezapomněl na Dêpidose a z jasanové větve mu přes noc zhotovil lyru s ozdobným nápisem „Pro Dêpidose od Sēdeho“.

Půlka cesty toho dne ubíhala bez problémů, ale když Dêpidos zazpíval vtipnou písničku, začal se jí Amar tolik smát, že omylem shodil měch s pitnou vodou do řeky. Zakřičel:

„U Ĥorama! Oneŝmeśi, neber měch s vodou! Co teď?“

„Co by, vlez si na sud a doplav pro něj,“ řekl jen tak v žertu Dêpidos, ale Amar to pochopil jinak a vlezl si na prázdný sud od vína dřív, než si toho někdo všiml.

První, kdo Amara uviděl, byl Klov, který zasněně hleděl k osadě krále Ķràkϊşe a čekal, jestli z té dálky neuvidí svoji Râsku, do které byl od společné noci zamilován. Zvolal:

„Dêpidosi, Amar asi tvá slova nepochopil jako šprým, ale jako vyzvání k činu.“

To bylo hrozné. Prvních pár okamžiků se Amar na soudku udržel. Ale za chvíli pod ním sud, kvůli jeho váze ponořený, vylétl prudce nad hladinu a Amar se zachytil okovaným opaskem o větev vyčnívající z vody.

Amar, pevně držící měch, si nevšiml Ŗôra, jak za ním pluje. Proto vylezl až nejvýše, co to šlo. Výsledek se brzy dostavil, Amar spadl společně v měchem do Ŗôrova člunu, který se již dostal přímo pod větev, na které Amar nešťastně uvízl.

Naštěstí další úsek cesty byl již bez překážek. Za stmívání jsme narazili na dobré místo u řeky, kde jsme se rozhodli postavit tábořiště. 

další kapitola ZDE                                ZPĚT NA MŮJ ROMÁN