román - část patnáctá
V. V nebezpečí
Ráno se první probudil Sînde a řekl si:
„Udělám ostatním překvapení, uvařím Ŗôrův lăċkabûs, tím je rozradostním a potěším.“
Po těchto úvahách se odebral do lesa natrhat bobule a vybrat včelí med.
Chvíli po odchodu Sîndeho se probudil Amar, chtěl také ostatním udělati radost a proto vyrazil pro dříví na oheň. Odebral se tedy tiše do lesa se svou sekerou s obrovským ostřím. Když došel k mohutnému dubu a jal se ho kácet, tak si povšiml, že se k němu blíží nevelké zvíře, jaké dosud ve svém životě neviděl. Podobalo se ochočenému domácímu zvířeti a vskutku, tvor se k němu lísal, až se Amara zmocnil soucit a vzal jej s sebou.
Když se pak s ním vracel zpět k tábořišti, řekl si v duchu:
„Ikas bude míti jistě radost, na dřevo dojdu později.“
Po návratu do tábora přiřadil Amar zvíře k ostatním z Ikasova stáda, nikdo ještě nebyl vzhůru, ani Sînde se nevrátil z výpravy za bobulemi a medem na lăċkabûs, celý tábor spal, proto Amar opět ulehl potichu, aby nevzbudil Ninrut. Netrvalo dlouho a usnul jako kus dřeva.
To už se z lesa vracel Sînde i s bobulemi a medem, povařil směs, ale placky už ale nestačil upéci, protože Ŗôr, který se zrovna vzbudil, se Sîndeho optal:
„Co to počínáš, Sînde, z čeho jsi to vařil lăċkabûs, že má tak žlutavou barvu?“
„Tady z těchto bobulí,“ odvětil Sînde a ukázal Ŗôrovi zbývající bobule barvy hadí žluči.
„Doufám, že jsi je neochutnal?“ zeptal se Ŗôr a bylo poznat, že jeho hlas a hrdlo je stísněno strachem.
„Ale jistě, každý kuchař musí ochutnat, co uvařil. Proč se ptáš, Ŗôre?“
„Protože tyto bobule jsou jedovaté a…,“ Ŗôr nedomluvil protože Sînde vyděšeně vyjekl:
„Cože!! To znamená, že umřu?!“
„Nech mě domluvit, Sînde, neumřeš, naštěstí jsou již povařené, ale jestli jsi jich pozřel hodně, propukne u tebe šílenství a budeš velmi oslaben. Kolik jsi snědl lăċkabûsu z těchto bobulí?“
Sîndemu se roztřásl hlas. „Malinko, opravdu malinko,“ zalhal Ŗôrovi.
„To je dobře, ale radši vzbudím bylinkáře Onaiba a uctívače bohů Aenleba.“
Po těchto slovech se odebral ku jejich ložím a vzbudil je:
„Vstávej, Onaibe, Sînde uvařil lăċkabûs z jedovatých bobulí. Pojď mu dáti bylinu, která ho může vyléčit,“ pobídl Ŗôr Onaiba, „a ty také pospěš, Aenlebe a pomodli se k bohu zdraví Kësmosovi.“
„Již spějme, Onaibe a Ŗôre, ať neskoná!“
„Kde je Sînde?“ optal se Onaib.
„Támhle, klečí u ohně,“ odpověděl Ŗôr, „zdá se, že křeče zmítají jeho útrobami.“
„Čile za ním!“ zavelel Aenleb, vybaluje bubínek od Ğàsmødese a začínaje s modlitbou.
Aenleb vzbudil všechny naše druhy a i mně výkřikem pro záchranu Sîndeho života.
„Odneste ho na lůžko, já zatím uvařím čaj z Královského listu!“ pokynul Aenlebovi a Ŗôrovi Onaib, který mezitím vytahoval usušenou vzácnou léčivou bylinu. Nejdříve si ohřál vodu a poté do ní nasypal rozdrolený Královský list, nechal rozpustit med, přidal také špetku rozmletého dřevěného uhlí, pár kapek oleje a pálenky a nakonec do směsi naházel rybí šupiny. S tímto čajem nevábného vzhledu a zápachu se vydal za Sîndem.
Když ho přinesl k lůžku, na němž spočíval Sînde, pravil k chorému:
„Ach, Sînde, Sînde, proč jsi jen dělal Ŗôrův lăċkabûs z bobulí, které řádně neznáš?“
„Chtěl jsem vás překvapiti.“
„Dobře, ale teď vypij tento čaj, po něm vše vyzvrátíš a očistíš útroby, jedině tak se uzdravíš.“
Když Sînde vypil čaj, který mu Onaib připravil, na místě vyzvrátil vše, co toho dne jeho tělo spotřebovalo.
„Tak vidíš, Sînde, a vůbec to nebolelo,“ řekl Onaib, aby měl Sînde lepší náladu.
„Děkuji ti, Onaibe…,“ na více se Sînde již nezmohl, protože upadl v mrákotách do bezvědomí.
Aenleb vsypal do ohně ĝysterové prášky a vzýval bohy o pomoc druhovi, tloukl přitom do bubínku a pěl obřadní písně. Vypadal stejně vyděšeně jako Onaib, který vpravoval do Sîndeho úst další léčivé přípravky a potíral jeho tělo hojivými mastmi.
Ve starosti a spěchu vůbec nikdo nezpozoroval, že ve stádě je navíc nové zvíře. Teprve Ikas si ho všiml, když vypouštěl dobytek napást. Optal se náhle ostatních:
„Nevíte někdo o tomto zvířeti, kde se tu vzalo? Vždyť je to samo zvíře ze stád vládce bohů Ĥorama, nač mi toto posvátné zvíře poslal? Protože já jsem ho našel, budu moci jednou promluviti s Ĥoramem, to je skvělé!“
„Zadrž svá slova, Ikasi, zvíře, na které hledíš, jsem přivedl já, a to ráno z lesa, když jste všichni spali. Také jsem se tě chtěl zeptat, jak jsi poznal, že je to zvíře z Ĥoramových stád?“ namítal Amar na Ikasovu zbrklost.
„Lehce, vždyť to bájný Bèũ z Ĥoramových stád. Poznal jsem to podle jeho dvou zlatých rohů a očí, které se zářivě třpytí jako diamanty a také podle jemných chlupů, které se při každém pohybu stříbrně lesknou.“
Pravda, toho si Amar ráno, když Bèũa z lesa přiváděl, nevšiml.
„Podělme se o něj tedy, bude nás obou, ty se o něj budeš starati a já budu míti právo promluviti s Ĥoramem, přijímáš?“
„Budiž, Amare, ty jsi ho našel a ještě mi dáváš šanci se o něj starat, děkuji,“ odvětil pln radosti Ikas.
„Už se nezaobírejte Bèũem, musíme vyrazit,“ připomněl ostatním Ŗôr, „s Ĥoramem stejně nikdo jiný než Aenleb nemá právo a moc rozmlouvat.“
Onaib, Aenleb a Ŗôr něžně dali do lodi Sîndeho, který byl stále ještě v bezvědomí, a opatrně jsme všichni odrazili od břehu.
Končina, kterou jsme proplouvali, byla již daleko od Hraničních hor, ty se ztrácely pomalu na obzoru za našimi zády. Všude kolem nás byly špičaté skály, které Ŗôr výstižně pojmenoval Skály zkrvavených vrcholů, tento název Ŗôr vymyslel, protože vrcholky skal byly porostlé, jak nám řekl Onaib, léčivým červeným lišejníkem, takže připomínaly spíše zaschlou krev než holý kámen.
Asi v polovině dne proplouvali jsme kolem osady, nikoho jsme nespatřili venku, proto jsme usoudili, že asi konají nějaký obřad. Docházela nám již vody, tak jsme se rozhodli, že u míst-ního krále poprosíme o měch pitné vody. Zakotvili jsme u loděničky, která byla u osady zhotovena a vyrazili jsme rovnou k největší chýši, která se nacházela uprostřed osady. Šli jsme ale bez Sîndeho, který, střežen Ŗôrem, stále ležel v bezvědomí na dně lodi.
„To by mě zajímalo, kdo této osadě panuje,“ zašeptal Łascus.
„Hlavně, ať to je dobrý vladař,“ zatoužil Sùpak.
Asi v polovině cesty k sídlu vládce jsme narazili na obrovské spáleniště, kde všude ležely ohořelé kosti. Asi to bylo ohniště, kde se pořádaly hostiny. Aenleb si náhle všiml, že jedna ohněm zčernalá, kulatá věc připomíná skřetí lebku:
„Ĥoram s námi!“
„Co se děje, Aenlebe? optal se zvídavý Læcer.
„Ale, zdálo se mi, že jsem v tom spáleništi viděl skřetí lebku.“
„Snad to není ves krutých skřetojedů!“
Dále Læcer již nic neřekl, protože to už jsme došli do královy chýše.
„To je hrozné!!“ zakřičel náhle Àvon, který právě vstupoval do vchodu příbytku.
„Co se stalo, Àvone?“ optal se kdosi ze skřetů.
Àvon neodpovídal.
„Co se stalo?!“ opakoval Aikab.
„Přesvědčete se sami,“ Àvon vstoupil do chýše a my za ním.
V tu chvíli jsme spatřili příčinu Àvonova úděsu!
Na trůně seděl král, probodaný meči a
kolem něj leželo mnoho dalších sťatých a rozsekaných skřetů. Opatrně
jsme je překračovali a došli jsme až před krále. Když jsem se mu podíval
do tváře, byl jsem vyděšen, králův pohled byl tak zoufalý, že mne to k smrti
vylekalo. Tu jsem si všiml, že se Àvon pro něco shýbá. Zvedl pod
jedním tělem skrytou nádherně kovanou elfí dýku. Àvon si ji
ponechal, protože nechávat elfí zbraň na pospas nepřátelům tohoto krále
by bylo nebezpečné.
pro pokračování klikni ZDE