román - část šestnáctá

Zde přeskočím část knihy, popisující události po objevení vyvražděné osady, i seznamující s dopisy mezi Môsnisem, krutým vládcem krvelačných skřetů a zavražděným Wìsmonem. Òrovi skřeti nalezli jeho odkaz, skrytou truhlu, obsahující mnohé bohatství a nevídané předměty.

Pluli jsme stále opuštěnou skalnatou krajinou. Voda byla tak mělká, že z ní vystupovali malé, hustě porostlé ostrůvečky. Schylovalo se k západu, stíny se začaly prodlužovat, slunce se blížilo ku obzoru, stmívalo se a před námi na potemnělé obloze počala zářiti Večerní hvězda, věrná průvodkyně našeho putování. Vrcholky skal postupně ztrácely svou načervenalou barvu, započaly šednout, až se ztratily spolu se sluncem do temnoty noci.

„Òre, měli bychom si najíti místo k ležení,“ připomněl Łascus všem přítomným, kteří byly zahleděni do krásně barevného zbytku odrazu západu slunce na hladině ve směru, kde slunce zmizelo za vrcholky skal.

„Máš pravdu, Łascusi,“ odpověděl Ŗôr, „znám nedaleko odsud ostrov, nazývaný Ráj dní krále Wìsmona, ale nevím, co se s ním stalo po Môsnisově vpádu do Wìsmonovy osady. Snad Môsnis nevěděl o tom, že Wìsmonovi patřil také ostrov, kde jeho lovci občas tábořili. Nezbývá než doufat, že se tak nestalo, protože jedině na ostrově nebo na vodě se dá v této skalnaté pustině přespati.“

Přirazili jsme tedy k ostrovu, který se nacházel podle Ŗôrova upřesnění za druhým ohybem řeky. Na břeh jsme vystoupili již za svitu loučí, kterými jsme hned zapálili malý oheň, u něhož jsme hnedle ulehli. Chtěl jsem zrovna dojít pro další dříví na oheň, když tu jsem náhle narazil do kamenné desky. Zajímalo mne, jestli to je jen kámen, nebo nějaká výzdoba. Přiložil jsem svoji louč těsně k desce a ustrnul jsem, na kameni totiž stál přeškrtnutý nápis:

Ráj dní krále Wìsmona

a pod tím bylo úhledně Môsnisovo písmem vyryto:

Tento ostrov zove se ode dnešního dne

„Ostrov lebek“

Môsnis N

Poté jsem se odebral k ohni, přihodil jsem do něj nasbírané dříví a usedl jsem vedle Læcera a jeho ženy Dùpu a sdělil jsem všem svůj objev. Smutek zavládl kol ohně, hrozili jsme se, co děsivého zříme po probuzení, či zda není na ostrově sám Môsnis, vrah a ukrutník.

Zrovna jsem pil pohár vína od Alvåba, když se z lesa přikradlo několik postav. Nebyl jsem ale sám, kdo si jich všiml, bystrý Gùes je též zahlédl.

Vyndal bleskurychle svoji dýku a optal se prvního z příchozích, hroze mu loveckým nožem:

„Kdo jste! Co tu děláte!“

„Jsme z Wìsmonovy osady, byli jsme se svými ženami na rybolovu. Při návratu jsme spatřili, jak z naší vesnice stoupá dým a zacítili jsme úděsný pach seškvařeného masa, který přilákal hejna opeřených mrchožroutů, tiše kroužících nad naším domovem. Domysleli jsme se, že do vesnice vtrhl Môsnis a naplnil tak své dlouhodobé výhružky. Strach nám nedovolil se k osadě přiblížit, uchýlili jsme se na tento náš ostrov.

Zde jsme spatřili další pozůstatky Môsnisova běsnění. Všude byly na kůlech napíchané ohořelé lebky našich přátel, prolezlé červy a ohlodané dravci. Strašlivá smrt potkala i našeho prince, králova syna Påbla. Jeho tělo jsme objevili vprostřed ostrova přibité k osamocenému stromu. Pohřbili jsme pozůstatky našich bližních a ve strachu přečkávali zde na ostrově. Podle vašich lodí i řeči jsme usoudili, že nepatříte k tlupě nepřítele a tak jsme se za vámi vydali zjistit, kdo jste a zda nevíte, jsou-li ještě Môsnisovi zabijáci poblíž.“

„Buďte vítáni,“ pravil Òr, „naše srdce trpí s vámi. Navštívili jsme vaši osadu a nezbylo nám, než se smutkem vykonat pohřební obřad nad Wìsmonem a jeho družinou. Nepřátele jsme však nespatřili.“

„Je radno mít se na pozoru,“ odvětil vůdce Wìsmonových rybářů, „jistě se v okolí potuluje některý z jeho špehů.“

„Bylo nám objevit závěť vašeho panovníka, truhla s dědictvím krále náleží nyní vám, posledním z jeho věrných a blízkých přátel,“ připojil se Sivet.

„Jsme jen prosté krve, bylo-li v duchu posledního přání, nám tak drahého Wìsmona, zůstavit jeho cennosti vám, nechť tomu tak je i nadále,“ odpověděl rybář, „i úcta, kterou jste mu jako poslední prokázali, vás činí po právu jeho dědici.“

„Sic pravíš, žes rodu prostého, ale tvá řeč i velkorysost tě činí velmožem,“ uznale pronesl Òr, „jsem princ z dálného Skalního města nad Bezedným jezerem. Dovol, ať tě prohlásím novým právoplatným vládcem vaší, tak poničené a vyvražděné osady. Přijmi ode mne vzácný meč, nalezený v truhlici vašeho krále.“

Òr po těchto slovech vyzval Aenleba, ať použije zlatý klíč a vyňal z truhly meč. Předal ho rybáři s dotazem:

„Jaké je tvé jméno, bratře ?“

„Volají mne Kulab, to značí obratný.“

„Od dnešního dne buď zván Kulab Mocný,“ vzdal Kulabovi poctu Òr.

Druhové Kulaba Mocného s námi přisedli k ohni a za chvíli se všichni odebrali do říše snů. Hukot okolní řeky nás sladce uspával a dal nám na chvíli zapomenout na hrůzy prožité i spatřené. Ještě před usnutím jsem zašel k řece poslat zprávu Kassarovi a našim přátelům dole ve městě. Tu jsem si povšiml jakési postavy, která se obezřele, aby nebyla nikým spatřena, plíží z našeho ležení směrem k vodě a poté taktéž svěřuje jejímu proudu jakýsi vzkaz ve vydlabaném dřevě. Sebral jsem veškerou svoji odvahu, přiskočil k neznámému, pevně ho uchopil a otočil jeho tvář směrem k hasnoucímu ohni. Byl to Klov!

„Co zde činíš? Jsi snad špeh? Komu zasíláš tajné zprávy?“ vyrazil jsem na něho.

„To nemohu říci,“ odmítal odvětit Klov.

„Jak chceš, Òr a další přátelé z tebe pravdu jistě vydobudou.“

„Nečiň tak, prosím. Nezbývá, než ti svěřit své tajemství. Není to zrada či úklad, ale láska. Dole po proudu čeká má milená Râska na zprávy, které jsem se jí byl přislíbil zasílat. Jen prosím, ponech toto tajemství mezi námi.“

„Věřím ti, nebudu vyvolávat tvé rozpaky před druhy,“ přislíbil jsem mladíkovi a vzpomenul si přitom na jeho pohled, často upřený směrem po vodě, i na vlastní zážitky z mládí, kdy i mé srdce planulo láskou a nitro toužilo tento cit uchovávat v tajnosti.

„Nechť naše zprávy najdou jejich očekávatelé a způsobí jim radost,“ s těmito slovy jsem ukončil toto nečekané setkání a s důvěrou jeden v druhého jsme se navrátili k ostatním.

Ráno nás probudila vůně pokrmu, který nachystala Ninrut. Podělili jsme se s novými přáteli a před vyplutím jsme společnými silami svrhli do vody desku s Môsnisovým nápisem.

Tou dobou nedaleko v ležení krále Môsnise probíhala hostina na oslavu vítězství. Bojovníci byli omámeni vínem i radostí z rozdrcení nepřítele.

Pojednou k družině rozjařených válečníků dorazila od řeky dvojice mužů zahalených do špinavých plášťů. Postavy zamířily přímo do Môsnisova stanu.

„Buď veleben, pane!“

„Vítejte, Äsnone a Sãsnone! Jaké zprávy nesou mé putující uši a oči!“

„Radostné, seznáš sám.“

„Nenapínejte moji zvědavost, prohovořte již!“

„Navrátili jsme se k osadě Wìsmonově, pohlédnout zda někdo již nalezl tvůj vzkaz.“

Môsnis zaujatě naslouchal: „Tuším, že uslyším radostnou zvěst o synu vzdáleného nepřítele…“

„Jak jsi jasnozřivý!“ Nalezli jsme vskutku stopy výpravy Òrovy, vyslané nenáviděným Kassarem.“

„Seznali jsme tak podle otisků stop ve vsi a zejména dle písma Tambilisova na náhrobku, který zbudovali na místě, kde pohřbili tvé oběti.“

„Již se chopili i zprávy jim nastrčené. Jejich osud se již brzo naplní, netuší, co je čeká!“

A počali spřádat plány k záhubě výpravy prince Òra. Nikdo z jeho druhů netušil, že nebezpečí je jim tak blízko. Strach by jim nedopřál spánku a hrozili by se rána.   

Rozloučili jsme se s Kulabem Mocným i jeho nepočetnou družinou a zamířili jsme do nitra Skal zkrvavených vrcholků. Onaib nás požádal, ať mu přineseme několik trsů lišejníků. Aikab s Klovem vyšplhali k vrcholu skály a donesli požadovanou rostlinu, kterou bylinkář opatrně uschoval.

Náš druh Sînde se zdál již být v pořádku, sám se chopil vesla a pomáhal nám zdolávat bouřící peřeje. Onaib mu ale stále podával léčivé odvary, aby zlá síla bobulí nenašla cestu do jeho mysli. Aikab si ho vybral jako společníka při výpravě do lesíka, který se pojednou zjevil naším zrakům na jednom z mála míst, kde skály nevstupovaly až do řeky. Po dlouhé plavbě soutěskou se nám lesní zeleň zdála být neuvěřitelným zázrakem.

Sînde bedlivě sledoval, jak Aikab naslouchá hlasům lesa a projevil mu své uznání:

„Jsi vskutku obdivuhodný, u vody jsi šikovností příliš neoplýval, však zde, vprostřed přítmí lesa, jsi mistr svého oboru. Obdivuji tvou loveckou schopnost, ó Aikabe…“

 Aikab náhle přerušil Sîndeho: „Tiše! Vidíš to?“

„Co? Kde?“ odvětil zcela rozrušený Sînde.

„Tamo na tom stromě! Sedí tam stříbrný sokol!“

„A podívej támhle! Tam se na něj žene obrovský skalní orel!“

Aikab natáhl tětivu luku, když tu na něho seshora něco spadlo. Byla to síť, než se Sînde nadál, měl Aikaba vymrštěného v síti nad hlavou mezi větvemi. Sînde stál o kousek dál, proto ho síť nepohltila. Neváhal tedy a vytáhl svoji rybářskou dýku, chytil ji za ostří a ohromnou rychlostí ji vymrštil ku orlu. Ten, zrovna když chtěl sokola uchopit do pařátů, byl zasažen Sîndeho nožem přímo do hrudi.

 pro pokračování klikni ZDE          ZPĚT NA MŮJ ROMÁN