román - část sedmnáctá
Pták s ohromnou ránou dopadl k zemi a jeho duše se odebrala k Qñèvovi do země věčného chladu. Sînde jej uložil do své kabely, zhotovené z rybích šupin, zasunul nůž do pouzdra u boku a počal pomáhat Aikabovi ven z oné sítě, do které byl lapen. Nemohl k němu však vylézti, protože síť visela na místě, kam se Sînde, i když byl dobrý ve slézání stromů, nemohl vyšplhat, protože kmen stromu byl kluzký, jako kdyby naň hujklopové vypustili svůj sliz. Sînde se tedy pokusil hodit svou dýku pro změnu na síť a přeříznout ji. Aikab Sîndeho varoval, ale Sînde nedbal na jeho radu. Nůž, který hodil, proletěl mezi oky sítě a zabodl se do hnízda ôiů, sršňů, kteří dokázali zabít svým jedem i skřeta. Hnízdo spadlo na zem, kde se roztříštilo. Ôiové si nevšimli Aikaba, který byl nehybně lapen v síti a vrhli se rovnou na Sîndeho. Ten ve své mrštnosti skočil k prázdnému hnízdu, vytáhl z něho dýku a schoval jej do své kabely. Ôií hnízdo byla vzácnost, bylinkáři z něho vyrábějí různé masti. Po vytržení dýky s ní začal Sînde šermovat kolem sebe, pár ôiů sice zabil nebo odehnal, ale ostatní na něho stále doléhali. Tu nečekaně vra-zil do dveří, ukrytých v kmeni stromu, kterých si předtím nevšiml. Zkusil je otevřít, nebyly zamčené, vběhl tedy dovnitř a přivřel je. Ôiové chvíli probodávali dveře, že svými neuvěřitelně ostrými a dlouhými žihadly málem pobodali Sîndeho, zprvu o dveře opřeného. Za chvíli dorážení ustalo. Sînde tedy vyhlédl z dutiny stromu a uviděl za dveřmi mnoho ôiů bez žihadel, která uvízla v tvrdém dřevě. Vyšel opět ven a ôie si chvíli prohlížel. Co se týče jejich žihadel, ty si Sînde uschoval do kabely. Hodily se totiž jako hrot šípu. Úplně zapomněl na Aikaba, ale Ĥoram ho pobízel, ať vejde zpět za ony dveře a podívá se, kdo tam bydlí. Sînde podlehl! Neodolal zvědavosti a Ĥoramově pokoušení. Vešel.
Po vchodu do příbytku seznal, že to byl starý skřetí útulek. Prohledal skříně. Nalezl v nich zajímavé věci.
„Co to! Vždyť to je loutna z kůry salku. To je velká vzácnost.“
Sînde před dávnými lety na loutnu uměl hrát, ale nevěděl, jestli tomu stále umí. Prohrábl tedy struny a počal si zpívati:
Tam, kde nikdy jasná není noc
tam vládne krutá, špatná moc
tam neví, co to je hvězdy jas
tam neví, co je to její pád
Tam neznají jasné luny tvář
tam nosí na těle černý plášť
tam smutek věčný vládne
tam král brzy již padne.
Jeho hraní a zpěv se rozléhaly místnostmi příbytku. Poté začal prohledávati další skříně. V jedné z nich našel krásný, honosný černý plášť. Bylo na něm zlatou nití vyšito:
Ŧũksỳsŝ puksŷśs pæjđlşs żásliss pü pisļêd satr
Když si jej oblékl, vypadal málem jako Ğàsmødes z Ķràkϊşovy osady, který měl úplně stejný plášť i se stejným nápisem. Dále tam také našel nádobku s tekutinou a nápisem:
Gōsmar
Zkusil ji vypíti. Bylo to lahodící jazyku. Nasládlá chuť oné tekutiny se podobala chuti salkových květů a včelího medu dohromady. V kotlíku uzřel, jak seznal podle vůně, lăċkabûs, který měl nazelenalou barvu. Ochutnal jej tedy a shledal, že má naprosto stejně sladkou a dobrou chuť, jako Ŗôrův. V truhličce z červeného zlata, vykládané drahokamy, nalezl na kůži z horského Bäķķa napsáno:
Ĥünģű pãld ĩntër ŝőntē pi tu sî dőpsæ ĥoijdãsâ
Zrovna ve chvíli, kdy prohledávat knihovničku, uslyšel za sebou bouchnutí dveří. Rychle se skryl v přítmí světničky. Ozvaly se těžké kroky, které duněly celým příbytkem, a Sînde zaslechl hovořit onoho neznámého, v jehož domě se právě nacházel. Poznal, že osoby byly ale dvě.
„Odkud jsi přišel?“ optal se neznámý druhého.
„Ze Skalního města nad Bezdným jezerem.“
Sînde poznal v řeči Aikabův hlas. Teprve teď si vzpomněl na chudáka Aikaba, kterého nechal venku. Dál se už neznámý neptal. Sînde potichu čekal, co se bude dít. Do příbytku vkročil s Aikabem, spoutaným vysušenými šlahouny Ēћté, starý skřet postavy vysoké, s očima skrytýma za vystouplými nadočnicovými oblouky, zahalený do stejného pláště, jako který si Sînde nestačil sundat. Mezitím rozhovor pokračoval:
„Proč jsi lovil v mém lese?“
„Potřebovali jsme nějaké maso,“ odvětil neznámému Aikab.
„Toto je ale můj lesík, já jsem tu všechny stromy, které byly zavaleny nánosy bahna, osvobodil a vzmátožil. Vysadil jsem zde také pár stříbrných sokolů, kteří jsou vzácní. Dostal jsem je totiž od krále ze Země rudého přílivu za mořem. Jestli jsi na ně střílel, tak budiž běda ti!“
„Naopak, ó moudrý. Můj přítel Sînde se ho pokoušel zachrániti ze spárů skalního orla. Zasáhl ho svým rybářským nožem přímo do hrudi a zabil ho. Zachránil tím žití tvého létajícího skvostu.“
Sînde si při těchto slovech vzpomněl, že nechal svou dýku ležet na stole. Neznámý si jí právě všiml a pravil:
„Čípak je to dýka? Není to tvého přítele?“
Sînde seznal, že je prozrazen, sebral tedy všechnu svou odvahu a vyšel ze stínu za knihovničkou. Oslovil neznámého:
„Ano, to je můj nůž a zde v kabele mám toho orla,“ a vyndal ptáka z kabely a položil jej na hrubě opracovaný sukovitý stůl.
Neznámý si orla chvilku uznale prohlížel a poté řekl:
„Buďte mými hosty.“ A při slovech nabízejících přátelství počal Aikabovi uvolňovati ruce: „Skřeti, kteří ochraňují moji zvěř, jsou i moji přátelé.“
Pak se vzdálil a za chvíli přinesl různé pochoutky. Jako první chod byli pečení studení nadívaní bažanti s osvěžující pramenitou vodou.
Při jídle se Sînde zeptal neznámého na slova vyšitá na plášti, i na slova na nádobce:
„Milý Sînde, tvá zvědavost je vskutku velká. Slova: Ŧũksỳsŝ puksŷśs pæjđlşs żásliss pü pisļêd satr znamenají: tento plášť tě ochrání před mocí Ģússonovou, mocí nejzlejšího čaroděje, jakého kdy mohl Ĥoram seslat na tento svět…“
„A já ti tento plášť přenechám,“ pokračoval po chvilce mlčení neznámý, „může se vám na cestě hodit. A co se týče té tekutinky s nápisem Gōsmar, kterou jsi, jak jsem si všiml, upil, to v překladu jest mocná síla. Je to nápoj dodávající sílu, když jsi sláb.“
„Děkuji. Mohu se tě ještě zeptat co znamenají slova na kůži?“
„Ale jistě. Ĥünģű pãld ĩntër ŝőntē pi tu sî dőpsæ ĥoijdãsâ značí přísloví: jdi cestou svého života cílevědomě, ale opatrně. Možná jsi už podobná slova někdy zaslechl.“
Ještě mnoho otázek měl Sînde na neznámého. Po polknutí prvního sousta se dotázal:
„Měl bych dojíti pro Òra a ostatní naše druhy, vždyť na nás stále se strachem čekají a co si o nás pomyslí, my se tu cpeme a oni mají trpěti hlady. Tak to tedy ne! Musím se pro ně navrátiti. Mohu s tvým svolením přivést přátele?“
„Jen jdi, Sînde, bude to vůči nim slušné. A ty, Aikabe, odeber se mnou před můj příbytek, sem bychom se všichni nevešli.“
Za
chvíli se Sînde vrátil před útulek i s Òrem a ostatními. Mezitím
připravili Aikab a neznámý štědrou hostinu. Když jsme společně zasedli
ke stolu, neodolal jsem zvědavosti a optal jsem se neznámého:
„Prosím tě, ó neznámý, jaké je tvé ctěné jméno?“
Neznámý okamžitě odpověděl:
„Mé jméno jest Âssandíán, to jest krásný.“
„Děkuji ti, Âssandíáne, za tvou nevšední pohostinnost a ochotu,“ odpověděl jsem. Âssandíán mě náhle oslovi:
„Já bych také rád věděl, jaké je jest tvé jméno? Inu řekni mi jméno své, a z jakého rodu pocházíš.“
Odpověděl jsem Âssandíánovi s ochotou a úctou:
„Mé
jméno jest Tambilis, to znamená moudrý, a jsem z rodu Zûzzú, to
je významný rod kronikářů. I já jsem kronikář. Sepisuji příhody, které
nás na cestě potkaly.“
„Ano? To je zajímavé. Skřetů z tvého rodu, ó Tambilisi, je již málo. Jsem poctěn tím, že tě znám. Mohl bys mi, prosím, přečíst tvou kroniku a ukázat mi své písmo?“
„S láskou a úctou. Dovolí-li mi princ Òr menší zdržení.“
„Jen čti, Tambilisi, když si Âssandíán žádá,“ vyhověl mně i zvídavému Âssandíánovi bez rozmýšlení Òr.
Počal jsem tedy Âssandíánovi vše číst a ukázal jsem tu také svůj rukopis. Po dočtení mi Âssandíán vzdal čest:
„Klaním se před tebou, ó Tambilisi. Tvůj spisovatelský um je výtečný a tvůj rukopis ještě krásnější a vznešenější. Jde vskutku poznat, že patříš k Zûzzům, protože písmo tvé se rovná písmu pravého velmože.“
„Nemusíš mi prokazovati čest, Âssandíáne, ale i tak je mi ku potěše, že ke mně cítíš náklonnost,“ odpověděl jsem pln hrdosti já, „slyšel jsem již zvěsti o osamělých poustevnících, žijících stranou skřetích osad a měst, teď však konečně jsem mohl spatřiti příslušníka tohoto vymírajícího rod na vlastní oči.“
Bylo
ku podivu, že vždy nenasytný Amar se před naším hostitelem ostýchal a
pouze oždiboval z laskomin, jako malý skřet z těsta pro ryby. Asi
si uvědomoval, jak obtížné je v takové okolní pustině obstarat
dostatek potravy. Když jsme dojedli, učinil nám Âssandíán nabídku:
„Přátelé, pojedli jsme dobrých pokrmů, co kdybychom se uložili a ráno si vyšli na mé oblíbené místo, a to na Horu východu slunce, z které je krásný výhled široko daleko do kraje.“
„Přijímáme tvou nabídku, Âssandíáne, a půjdeme s tebou rádi k Hoře východu slunce,“ pravil Òr, i když věděl, že spěchají. Je totiž důstojné kmetovi Âssandíánovi prokázati tu laskavost a pobýti s ním ještě nějakou chvíli před vyplutím.
Ulehli jsme kolem stromu, který byl domovem poustevníka. Pozval k noclehu ve svém příbytku oba prince, ti ale odmítli nabízenou laskavost s tím, že tuto výsadu přenechají Aenlebovi, Onaibovi a mně, jelikož jistě budeme mít společně o čem do noci rozprávět. Spánek nás vskutku zastihl vprostřed hovoru o všem možném, co naše duše spojovalo.
pro pokračování klikni ZDE