román - část osmnáctá
Nadešel
nový den, venku již planul oheň a byl nachystáno jídlo na posilněnou před
cestou. Jak jsme přislíbili, vydali jsme se všichni s Âssandíánem k Hoře
východu slunce. Âssandíán nám cestou vyprávěl, jak se stal
poustevníkem a jiné příhody, které se mu kdy sběhly. Za chvílí jsme již
byli u strmé skalní stěny, do které byly vytesány otvory o velikosti skřetích
rukou a nohou. Nejdříve po nich počal zručně vystupovat ku vrcholku hory Âssandíán
a pokyny nás naučil, jak se po zátesech v ní šplhá. Amar se svojí váhou
sklouzl po skále a na poslední chvíli se zachytil posledního vysekaného
otvoru. Teprve za pomoci Łascuse a Læcera se opět zachytil i nohama a
zbylou rukou otvorů a byl schopen opět šplhati.
Po vylezení na vrcholek skály jsme uzřeli, proč si Âssandíán toto místo tak oblíbil. Na vrcholu se rozprostírala rozlehlá náhorní rovina, pokrytá půdou a bujně porostlá. Nejkrásnější ale byl Âssandíánův sad salků, ve kterém zpívalo mnoho zpěvných ptáků. Vysoko nad námi plachtil vzduchem pár stříbrných sokolů a svým vzdáleným křikem jako by děkovali za záchranu.
Když
jsem se podíval dolů, všiml jsem si, že skalní stěna je úplně rovná a
zařezává se dole do Mizející řeky. Nesčetně let pražilo na horu střídavě
sluníčko, omývaly ji deště a obléhaly kruté zimní mrazy, které
rozpraskaly skálu. Âssandíán stál zrovna u jedné velké praskliny. Připadalo
mi, že se Sluneční výběžek, jak jej Âssandíán pojmenoval, a na kterém
právě stál, postupně propadá a Âssandíán mi mizí z dohledu. Neotálel
jsem a z plného hrdla jsem na zasněného Âssandíána zavolal:
„Âssandíáne!! Pozor!!! Hora se pod tebou propadá!!“
Âssandíán uskočil, ale tu i mně a mým druhům se začala bořit skála pod nohama. Âssandíán zvolal: „Rychle mne následujte!“
Zavedl nás až za svůj sad a tam jsme v bezpečí čekali, co se bude dít. Âssandíán se domníval, že jsme všichni, ale teprve já jsem si všiml oslabeného Sîndeho, jak k nám dobíhá. Marně! Sklouzl do hlubiny srázu kousek od nás. Amahem a Aikab se vrhli k okraji skály a shlíželi dolů. Sînde ale nedopadl na dno smrtící hlubiny a k naší radosti žil. Držel se vší silou velkého výběžku a vyděšeně křičel:
„Pómóóc!! Pomozte mi!!“
„Vydrž, spějeme k tobě!“
„Áůů!!!!“ zvolal Sînde, protože mu kámen spadl na levou ruku. Už se sotva držel, když k okraji propasti přiskočil Âssandíán. Vytáhl z tajných kapes v plášti usušené šlahouny Ēћté a hodil jeden z nich Sîndemu jako provaz. Všechny nás přivolal a pravil:
„Nad výběžkem, kterého se Sînde zázrakem drží, je malá jeskyňka. Musíte se pro něho někdo spustit. Má totiž poraněnou levou ruku sám by nevylezl…“
Âssandíánovi skočil do řeči odvážný Gùes:
„Já se proň spustím a pomohu mu.“
„Dobrá, Gùe, uvaž si provaz kolem pasu a spusť se dolů a vezmi Sîndeho oběma rukama, my tě pak vytáhneme společnými silami nahoru.“
Gùes se počal spouštěti k Sîndemu. Když dospěl k místu kde se Sînde z posledních sil držel, uchopil ho Gùes mohutnými pažemi a dal nahoru znamení, že mohou táhnout.
Nahoře jsme se vyproštěného Sîndeho ptali:
„Jsi v pořádku?“
„Bolí tě ta ruka, Sîndečku?“ projevila starost Amahem.
„Už je to dobré,“ odvětil Sînde a ukazoval vskutku zdravou ruku, „zasáhl mne totiž do kloubu, což sice proklatě bolelo, ale zato to není žádné vážné zranění.“
Zatím jsme stále byli na Hoře východu slunce. Nejhorší bylo, že se sesunula i stěna s otvory na lezení, takže jsme se nemohli dostat dolů. Âssandíán počal vyrábět něco podivuhodného, spojoval lehké duté větve keřů a vplétal do nich velké listy. Nechtěl nám ale říci, co to bude. Łascus se nabídl, že sleze z vysokého svahu dolů:
„Po sestoupení se dá jít po pevnině. Spustím se dolů, je to asi šest set skřetích sáhů a řeknu vám, je-li to bezpečné. Jestli Ĥoram popřeje mému osudu, jistě přežiji a dostanu se k našim člunům…“
„Já
půjdu s tebou!“ chtěl přítele ochránit Læcer, který měl Łascuse
rád, jako by to byl jeho bratr.
„Ne! To ne! Nebudeme riskovat dva životy, Læcere, půjdu sám!“ namítal Łascus, který se o Læcera bál.
Než stačil Læcer něco namítnout, začal se Łascus spouštěti po skále dolů. Náhle nám zmizel z dohledu. Slézal ku břehu. Byl už asi uprostřed skály, když tu se nad ním začaly uvolňovati kameny, sypaly se a s rachotem padaly do řeky. Měl štěstí, schoval se pod skalní převis a proto přežil nenadálý pád kamení. Konečně dospěl až dolů a vydal se směrem, kde byly naše čluny. Dorazil k nim šťastně a čekal na nás, následovat jsme ho ale nemohli, bortící se skaliska by nás dozajista pohřbila.
Âssandíán zatím dodělal své překvapení. Byla to křídla, pět obrovských párů, větších, než jaká kdy se vznášela ve vzdušných vírech boha větru Ųiduse. Âssandíán nám předvedl, jak je upevnit k pažím a jako první se rozeběhl a skočil do hlubin. Vznášel se jako stříbrný sokol, tiše klouzal k Łascusovi. Òr, Sivet a Sînde si je nasadili a splachtili také dolů. Zbývalo rozhodnout, kdo si připne poslední pár. Někteří z nás ani neměli zájem pokoušet se hrát si na ptáky, strach je držel raději při zemi. Křídel se chopil Àvon, ale těsně před tím, než se vrhl přes okraj skály, zastavilo ho Amarovo zvolání:
„Zadrž! Posečkej, prosím!“
Àvon se vskutku na poslední chvíli zastavil:
„Děje se snad něco, Amare?“
„Neměj obavy, toliko bych tě chtěl požádat, zdali nebudeš tak laskav a neponecháš cestu vzduchem mně.“
„Měl jsi dost času přednést svoji prosbu, proč tak činíš až teď?“
„Hrůza z letu mi nedovolila na něj ani pomyslet, ale když si představím, jaká asi bude cesta po strmé skalní stěně, dostal jsem obavy, aby mojí vahou se neuvolňovaly další kameny a já tak neohrozil život můj i našich druhů.“
„Není důvodu ti nevyhovět, však tvou váhu nevím, zdali křídla unesou?“
„Však Sînde není žádný drobek a již ho zřím u lodí.“
„Ten by ale asi těžko horu slézal, zdá být stále v moci oslabujících bobulí, mám o něho obavy. Zkus tedy své štěstí,“ a Àvon mu podal křídla.
Àvon se nemýlil, Amar nesplachtil. V půlce letu se mu křídla prolomila a padal střemhlav dolů. Naštěstí dopadl poblíž lodí do řeky v místech, kde byl dostatek vody. Pohmoždil si celé tělo nárazem o hladinu i o kameny u dna.
Cesta, kterou zbytek naší výpravy sestupoval, byla nebezpečná. Jistili jsme se navzájem provazy z Ēћté a jenom po kousíčkách zdolávali návrat na místo, z kterého jsme ráno vykročili. Dorazili jsme šťastně k Âssandíánovu domu, jeho majitel se mezitím i s Òrem a jeho bratrem přesunul spodní pěšinou od řeky zpět ke stromu, kde jsme se s ním rozloučili. Òr poslal Aznoba a Klova pro sud vína. Když byl přinesen pravil:
„Âssandíáne, dávám ti zde sud vína, aby sis zpestřil jídelníček. Tvá voda byla výtečná, ale nech si tento sud jako dar a připomínku na nás.“
Âssandíán mu pln radosti odpověděl:
„Děkuji ti, Òre, a za tvoji štědrost ti dám zde tuto salkovou loutnu. Slyšel jsem tehdy Sîndeho hraní, když se domníval, že nevím o jeho přítomnosti v mém příbytku. Přijmi ji tedy, Sînde ti na ni třeba také někdy zahraje.“
Òr Âssandíánovi poděkoval:
„Děkuji, ó Âssandíáne. Jsem poctěn.“
Sivet nás popohnal:
„Promiň, Âssandíáne, ale musíme vyrazit.“
Opustili jsme dalšího přítele, kterého nám bohové seslali do cesty a doufali jsme, že i naše další setkání s obyvateli pustin budou stejně příznivá.
U lodí jsme se všichni konečně sešli, přidali jsme loutnu i plášť do truhly a vyprávěli si své zážitky z cesty zpět z Hory východu slunce.
„Bylo to úžasné, plout krajem jako pták!“
„Ale ten strach z výšky, raději bych býval se navrátil, ale to už nešlo.“
„Však ani sestup ke stromu nebyl snadný, zažili jsme perné chvilky.“
„Hlavně, že jsme zase pohromadě!“
Łascus ještě dodal:
„Takže jsem svůj život riskoval zbytečně, nakonec jste zvolili jiné cesty.“
Moudrý Læcer ho však poučil:
„Kdepak, Łascusi, byl jsi odvážný. Dal jsi život v sázku za záchranu nás všech. Cesta, kterou jsi jako první prošel, by zahubila mnohé z nás, měl jsi štěstí, že se ti podařilo vyváznout.“
„Tvá slova jsou moudrá a máš pravdu,“ přisvědčil na Læcerova slova Sùpak.
Vyrazili jsme tedy znovu proti proudu.
Pluli jsme stále soutěskou mezi skalami. Sùpak již viděl Horu východu slunce, na které jsme uvízli, a kameny vyčnívající pod ní z vody.
„Nejspíše budeme muset přenést naše čluny přes skálu, která spadla do vody.“
„Máš pravdu, Sùpaku, budeme je muset přenésti. Hora se skoro celá sesunula do řeky. Není nikde místo, kde se dá proplouti,“ pronesl Kormag.
další kapitola ZDE