román - část devatenáctá
VI. Stále v nebezpečí
Dopluli jsme až k místu, kde se skála sesypala. Opravdu nebylo možno dál pokračovat po vodě, balvany zahradily koryto. Rozdělili jsme si náklad z lodí i kdo je ponese a vyrazili jsme přes balvany. Šli jsme už čtvrt dne. Na naší straně byla sesypána Hora vycházejícího slunce a dál za ní vpravo před námi Skály smutku. Skály smutku působily vskutku ponuře. Byly holé s mnoha temnými kouty, kde se mohly skrývat dravé šelmy.
Najednou na nás se shora spadla síť a kolem nás se objevilo asi dvacet ozbrojených skřetů. Byli mezi nimi i Äsnon a Sãsnon! Vzali s sebou i naši truhlu a všechny nás vedli vysoko do Skal smutku, kde měl své sídlo Môsnis.
Ŗôr při chvilce odpočinku přivolal obezřetně, aby si toho nevšiml nikdo z Môsnisových skřetů, havrana, který nás delší dobu sledoval. Na útržek pláště napsal měkkým bílým kamenem krátký vzkaz:
Ķràkϊşi,
Jeho sídlo je ve Skalách smutku.
Zprávu připevnil havranovi na nohu a zvolal tichým hlasem:
„Hùglú sìdl, Hùglú pìs!“ Byl to tajný příkaz „leť vzhůru, leť domů“, jak mi později řekl.
Cizí skřet nejspíše zaslechl jeho zvolání, otočil se a chvíli se na nás podezíravě díval. Poté se otočil a začal si znovu povídat s skřetem, který měl pusu širokou, v ní zuby jako balvany veliké a stejně tak proděravělé.
Cestou mezi skřety probíhal tento rozhovor.
„Môsnis bude mít radost, že se mu dostanou do rukou oba Kassarovo dědicové,“ řekl zavalitý skřet s černou helmou, na které byl bílý nápis Môsnis vládne všem. Dále měl na sobě jen plášť barvy krve a ohně.
„To jo. Zajímalo by mně, jak s nimi naloží,“ odpověděl jiný, malý skřet s vlasy do pasu a dlouhými špinavými nehty.
„Jen ať zhynou a Tambilis také, vždyť ten nás prozradil!“ zvolal Sãsnon pln radosti i nenávisti a povyskočil si na svých krátkých, křivých nožkách.
„Ĝašši, hlavně je Môsnisovi nezabij, chce to učiniti sám. Jak tě znám, rád vidíš skřetí krev,“ řekl chroptící skřet s rukama pokrytýma odpornými bradavicemi a vředy v řídkých, mastných vlasech.
„Jen se nestarej. Zabil jsem již dvě sta a něco skřetů. Tak je Môsnisovi nechám!“ zvolal uraženě Ĝašš, skřet ověšený pouzdry s dýkami, který zrovna bodl bez důvodu surově Aznoba do ramene, až ten vykřikl:
„Co to děláš? Ty ubohý, nechutný, odporný a zbabělý Ĝašši! Buď navždy proklet! Nechť se z tebe stane netvor, je-li možno být ještě horším netvorem, než jsi ty sám!!“
„Ty smělče!“ ohradil se Ĝašš, „co si to dovoluješ! Víš kdo já sem?“
„Ano vím! Jsi sprostý skřet, který zabíjí slabší! Jsi ubožák, který jí - ne, žere skřetí maso a pije krev! Ty vlastně nejsi skřet. Ty jsi zvíře,“ odpověděl odvážně Aznob.
„Ty!! Toho budeš litovat!“ a uřízl zručně, bylo vidět, že tak nečiní prvně, Aznobovi palec na levé ruce. Ten padl bolestí do bezvědomí.
„A takhle potrestám každého opovážlivce!“ obrátil se k naší vyděšené skupince.
Onaib rychle přiskočil k Aznobovi, nasypal mu na uříznuté místo Ræŵob, prášek, který zahojoval vážná poranění a omotal mu ránu proužkem látky z šatu. Aznob se za chvíli probral a byl schopen jít dál. Zrovna když jsme procházeli kolem jezera, kde byla chvíle dalšího odpočinku, se cizí skřeti sklonili k vodě svlažit hrdla a naplnit měchy vodou. Toho využil rychlonohý Kormag a utekl. Povedlo se mu to, ale když jsme odcházeli, tak si Ĝašš, který byl vůdcem skupinky skřetů všiml, že chybí jeden z nás. Začal se nás vyptávat:
„Kde je ten poslední?“
„Jaký poslední, nás bylo tolik, kolik nás vidíš,“ odpověděl Òr.
„Řečičky! Ûstre, Lõspassi, Marre a Hoave, vydejte se ho hledat, bez něj se nemůžeme před Môsnisem ukázat, mohl by dojít pro pomoc a ani nás by neminul trest!“
„Jasně, Ĝašši, už razíme!“
Celou dobu mi vrtalo v hlavě, jak asi dopadne chudák Kormag.
Teď přestanu popisovat dlouhé čekání u jezírka, ale podíváme se, jak se vede Kormagovi.
„Kam moh zdrhnout?“
„Nevim, Ûstre, ale musíme ho najít. Víš ty co, rozdělíme se, ty di tady doprava a já pudu sem doleva.“
Vpravo, kam šel Lõspassis, se nedaleko výš v puklině ve skále schovával Kormag. Když se Lõspass ocitl pod místem, kde byl ukryt, napadla ho hrozná, ale osvobozující myšlenka. O kousek dál stál uvolněný kámen. Lõspass si stoupl přímo na místo, kam by kámen, kdyby ho Kormag shodil, přímo dopadl. Pronásledovaný si v duchu řekl:
„Je to hrozné, ale musí to být.“
A uvolnil větví velký kamen a nechal ho spadnout na nic netušícího Lõspasse. Ten, když uslyšel divný zvuk, podíval se nahoru a tím pádem také smrti vstříc. Nestačil ze sebe vypravit ani hlásku a bylo po jeho podlém, mrzkém, odporných činů plném životě.
Kormag si vzal jeho dýku, která mu vypadla a jež teď ležela vedle jeho pravé ruky, vyčnívající zpod svaleného kamene.
Teď se vydáme na místo, kde pátrají Marr a Hoav.
„Kde asi je, Marre?“
„Nevim, Hoave, ale musíme ho najít.“
V tu chvíli šel Kormag směrem k nim. Když spatřil, jak se vynořili naproti za útesem, vskočil rychle do malé jeskyňky, nacházející se vedle něho. Vytáhl zbraň, kterou uzmul Lõspassovi, a když šel Marr a Hoav okolo, hodil po Marrovi, jak ho tomu učil Sînde, dýku za ostří. Trefil ho přímo do hlavy, ostrá dýka prorazila tvrdou Marrovu lebku a ten mrtev spadnul ku zemi. Vtom Kormag zaklopýtl o kámen a padl Hoavovi přímo k nohám. Kormag se rychle zvedl, vytáhl dýku z Marrovy hlavy a dal se na útěk. Hoav ale neváhal a pustil se za ním, hodil po něm také jednu svou dýku a tou ho zasáhl do ramene. Kormag strachem bolest ani necítil. Zrovna když mu docházely síly, objevila se před ním hluboká průrva. Přibrzdil sice svůj běh, myslel si, že ji nepřeskočí. Nakonec ale sebral všechny své síly a odrazil se. Přeskočil propadlinu, přelétl ji, jako by měl Âssandíánova křídla. A co se týče Hoava, který ho slepě pronásledoval, ten neubrzdil svůj krok a spadl do propasti. Kormag, který neměl rád smrt, se ho pokusil zachytit. Marně! Hoavova ruka mu vyklouzla z jeho napřažené paže a Hoav se zřítil hluboko do průrvy. Toto vše viděl Ûstr, poslední z přežitých skřetů, a dal se raději na útěk.
Kormag, v nitru duše šťasten, že unikl, ale smuten z toho, že zabil tolik skřetů, se odebral zpátky na místo, kde zůstaly naše čluny, schoval se tam do jednoho z nich a čekal, jaký bude jeho další osud…
Mezitím se k nám přihnal Ûstr a pravil:
„Ten uprchlej zabil všechny moje druhy, tak jsem raděj utek!!“
„Po jeho stopě se vydá Ellũg, jistě si s ním poradí lépe než ty!“
Ĝašš se na Ûstra rozhněval, dal ho zbičovat, až ho přemírou ran zabil. Potom jeho tělo nechal ležet tam, kde bylo a do hlíny před něj napsal ta ohavná slova:
a vydal se vzhůru k Môsnisovi v doprovodu válečníků, kteří nás, spoutané koženými řemeny, popichovali oštěpy k rychlé chůzi. Ostré hrany skal se nám nořily do nohou, rozedíraly chodidla a krvavá stopa se za námi táhla po kamenech jako otisk Zǎkollikova plazího těla v písčité půdě.
Cesta, kterou jsme s Môsnisovími skřety kráčeli, byla strastiplná a dlouhá. Za ten čas jsem poznal, že Ĝašš je velmi krutý, nemilosrdný a násilný, nadevše má rád krev. Jednoho dne, zrovna když jsme opustili větší prašnou cestu a stoupali jsme již po pěšinkách ve Skalách smutku, jsem uviděl postavu Kormaga vysoko na skále. Ani jsem nevěděl, jak se tam ocitl. Náhle mi do kapuce, kterou jsem měl na šatu, spadl malý těžký předmět. Po jeho vyndání jsem zjistil, že je to plochý kámen s nápisem. Byl to vzkaz psaný tajným písmem našeho města. Stálo tam:
Ôsoîsujì
qàv
což v překladu znamenalo: pomohu vám.
Poté Kormagův stín splynul opět se skálou a již jsem ho toho dne více nespatřil. Zbýval již jenom kousek cesty a dorazili jsme osady, která byla vybudována, jak řekl Ĝašš, v kráteru po velkém vysušeném jezeru. Na okraj osady to mohlo být ještě asi tak tři sta skřetích kroků. U brány vesnice stála deska se slovy:
Na stovkách kůlů, kterými bylo Môsnisovo sídlo ohrazeno, byly napíchány lebky a na věžích, postavených z kostí, stáli strážci a hlídali město. Nechali Ĝašše i s námi vejít. Ĝašš zamířil rovnou do středu vesnice, kde byla chatrč podobná lebce. Odtáhl nás bezohledně před svého panovníka. Po vchodu do chýše jsem uzřel všude ozdoby z kostí a číše, z které ten proradný král pil, byla z ptačí lebky. Môsnis Ĝašše oslovil:
„Vedeš je všechny, Ĝašši, jestli ne, budeš zabit!“
Ĝašš promluvil boje se o sebe sama:
„Ne, nevedu je všechny, ó Môsnisi. Jeden cestou totiž utekl. Poslal jsem za ním Ûstra, Lõspasse, Marra a Hoava, ale on je všechny zabil,“ zalhal zloskřet svému pánu ve strachu, „nesu ti ale též truhlu s jejich pravděpodobně vzácnými předměty, nepodařilo se nám však ji otevřít. Klíč se jim prý utopil v hluboké říční tůni. Nezabíjej mne, ó ukrutný, prosím.“
„Dobrá, Ĝašši, nezabiji, ale potrestám tě odpovídajícím způsobem. Hej, kate, vezmi si sekeru a usekni Ĝaššovi ruku! A vy rozvažte tamtoho učeně vyhlížejícího skřeta, ať zblízka vidí, jaké právo u nás vládne,“ a ukázal směrem k Onaibovi.
Za chvíli přišel malý skřet v černém hávu, pohupuje ostrou sekerou. Ĝašš předstoupil, zaťal zuby a nechal si odevzdaně useknout ruku.
„Ááá!! Děkuji pane!“ ozval se Ĝaššův křik místností a k zemi spadla uťatá ruka a po ní i potrestaný skřet.
Môsnis mu ránu ani neobvázal a dal rozkaz vynésti ho, ale hrůzou pobledlý Onaib zastavil skřetovi, i když to byl nepřítel, krvácení, nasypal na ránu Ræŵob a obvázal ji látkou. Poté byl opět spoután, o Ĝaššovi se už nemluvilo a řeč se stočila na nás. Môsnis začal:
„Už jsem rozhodl, jak s vámi naložím. Zabiji vás za sedm dní, to měsíc bude mít od nás odvrácenou tvář. Uspořádáme obětní obřad, ale vy se ho nedožijete do konce, protože budete oběti! Přitluču vás na kříže a poté vás probodám meči jako Wìsmona! Máte se nač těšit. Odveďte je!“
Tu se nás chopil ten popravčí a ostatní skřeti a odvedli nás vysoko do hor, pevně nás spoutali a drželi kolem nás stráž. Pozorovali jsme, jak stloukají podivné kříže, na kterých měly naše duše odejít k Qñèvovi. Tak toto byl náš osud. A jaký byl osud Kormagův? Na to se podíváme teď.
pro pokračování klikni ZDE