román - část dvacátá
Poté, co se zbavil třech ze čtveřice pronásledovatelů a zmizel z dosahu posledního odvážným skokem přes průrvu, dělící skálu na dvě protilehlé části, rozmýšlel co dál. Zpět už cesta nebyla. To touha po záchraně života dokázala nemožné, druhý takový skok by již nesvedl. Sestoupal po své straně skalisek k vydrancovaným lodím a vydal se sledovat opatrně své zajaté druhy. Podařilo se mu nás dostihnout a v příhodné chvíli vhodit Tambilisovi, čili mé trpící osobě, do kápě vzkaz, který jak doufal, si jakožto písař přečtu. Pak se navrátil k lodím očekávat, zda nedorazí pomoc z Ŗôrovy osady. Neměl zbraní mimo dýky, kterou si uřízl kmínek mladého stromu s tvrdým dřevem a po zašpičatění ho používal jako oštěp.
Zrovna byl na lovu, když náhle zahlédl Môsnisova muže Ellũga. Ten si ho naneštěstí také povšiml a počal ho pronásledovat. Vložil svůj šíp na tětivu, zrovna když lovec vylézal na skálu.
Šíp se zabodl Kormagovi do ramene. Ten spadl na zem, ale hned se zvedl a pokoušel se prchat dál. Ellũg mu byl již v patách, když tu se Kormag otočil a špičatou větví mu probodl nohu. To Ellũga zdrželo, ale sotva si vytáhl větev z nohy, běžel k lodím vytaženým na břeh, o kterých už dávno věděl, a schoval se do jedné z nich, že si na svoji oběť počká na místě, kam se určitě navrátí. Kormag se ale stále nevracel, ježto když prchal před Ellũgem, běžel špatným směrem a zabloudil v Hlubokém hvozdě, jak jej pojmenoval. Když Kormag nalezl konečně správný směr a vrátil se k svému tábořišti, vrhl se na něho náhle zpod lodě Ellũg:
„A mám tě!!“
„Taky mě musíš chytit!“ Kormag uskočil na hromadu kamení ze skály.
„Nemysli si, že mi utečeš!“
„To si nemyslím!“ Při těchto slovech sekl pronásledovaný dýkou Ellũga do ruky, až mu z ní vytryskla krev.
„Ty!! Co to děláš? Za to tě zabiju!!“ A útočník škrábl Kormaga mečem po tváři.
Kormag bolestí seskočil z kamenů. Ellũg chtěl k němu přiskočit, ale nestihl to. Zrovna v tu chvíli se sesunul další kus Hory východu slunce. Ellũg se otočil. Strachem strnul, ani neměl čas na úprk, když ho kus skály zasypal. Kormag rychle vzal všechny jeho zbraně a utekl do bezpečí. Měl obavu, že kamení zničí i čluny, ale naštěstí se mýlil. Lavina se jako kouzlem zastavila o dříve spadané balvany těsně před loděmi.
Ráno v den naší popravy seděl Kormag u řeky a prohlížel si zbraně zabitého. Věci, které Ellũgovi odebral, byly krásný luk, zlatá dýka a meč z oceli. Vprostřed prohlížení ho vyrušilo narážení vesel o vodu. Trhl sebou. Měl neblahé ponětí, že Môsnis se svými bojovníky ho jede zabíti. A hle! V lodích byli skřeti z Ŗôrovy osady a nad nimi kroužily stovky havranů a krkavců. Jejich křídla zatáhla nebe jako před bouří.
Přátelé zakotvili na břehu a seskupili se kolem Kormaga.
„Co tu děláš, Kormagu? Přece vás zajali,“ optal se Ğàsmødes, který, i když byl hudebník, uměl dobře bojovati.
„Utekl jsem, drahý Ğàsmødesi.“
„Nezdržujme se otázkami a vyrazme!“ zavelel Ķràkϊş.
Kormag všechny zavedl na místo, kde naposledy viděl zajatou Òrovu družinu.
„Ale kudy teď?“ řekl nejistě jeden z Ķràkϊşových skřetů.
„Tady! Zůstala tu po nich krvavá stopa!“ zvolal jiný.
Všichni se vydali po zaschlé bolestné stopě, až dospěli na okraj vysušeného jezera. Ve vesnici, kromě stráží, nikdo nebyl. Skřeti se totiž připravovali nad osadou na zahájení obřadu, při kterém budou všichni zajatci zabiti. Ķràkϊş poslal několik svých skřetů, ať zajmou stráže. Po navrácení z úspěšné výpravy proti strážcům se vydali do vesnice.
Když vešli do osady, vyběhl proto nim hlídač, který se prve ukryl a pravil s šípem na tětivě:
„Dál ani krok!!“
Zastavili se tedy. Jen Fâkk, jeden Ķràkϊşův skřet, neopatrně klopýtl. Strážce si myslel, že naň chce zaútočit a bez váhání na Fâkka, když se zapotácel, vystřelil. Šíp proletěl Fâkkovi lýtkem a bolestivě ho zranil. To vzbudilo hněv v jeho bratrovi, který vystřelil zpět po strážci též z luku. Šíp se zabodl do jeho ramene a skřet padl v bolesti na zem. Kormag se na něho v tu chvíli vrhl a než ho spoutal, optal se ho:
„Kam váš pán odvedl prince Òra a jeho druhy?“
Strážce odporoval:
„To ti nikdy neřeknu!“
To Kormaga dopálilo tak, že praštil skřeta silně do tváře, až ten málem ztratil vědomí, a zopakoval otázku:
„Tak kam? Stále nepovíš?“
„Dobrá. Povím. Jsou uvězněni na Vrcholku smrti. To je támhle,“ a ukázal rukou směrem ke skalám vystrašený skřet.
Kormag už nemohl nic říci, protože strážce namístě omdlel. Tma se snášela mezi skaliska, nastávala temná noc, noc bez měsíčního svitu, noc určená k popravě.
Ķràkϊş poslal všechny své krkavce a havrany k Vrcholku smrti příkazem: hùglú kîsdai pôsp dõprai, což znamenalo: leťte k vrcholku a vyklovejte jim oči. Kormag a ostatní se vydali pěšky na Vrcholek smrti. Ķràkϊş, Kormag a jejich druhové nešli pěšinkami a stezkami, ale plížili se po skálách. V jednom místě se skrýval Môsnisův zvěd. Vyskočil z jeskyňky a křikl na Kormaga a ostatní:
„Stujte! Opovážlivci! Pokusíte se utéct a je s vámi konec!“
Kormag přerušil jeho slova:
„Nerozčiluj se, uklidni se! Jsme tvoji přátelé.“
Mezitím si Ğàsmødes vyndal z kabely uspávající rostlinu. Oslovil bojovníka:
„Máš ženu?“
„Mám! Na každé výpravě několik, než je zamorduji! Proč?“
Ğàsmødes pokračoval:
„Myslel jsem, že bys v ní chtěl probudit chtíč po radosti, kterou jí může dát jen skřet, po kterém zatouží.“
„Jo, to bych chtěl, ať si před smrtí ještě užijí.“
„Tak si vezmi tuto květinu,“ a podával mu onu rostlinu, kterou předtím vyndal z kabely, „krásně voní, jen si přivoň, ta vzbudí v každé touhu po tom, kdo ji nosí.“
„Dík!“ a vyrval Ğàsmødesovi květ z ruky. Dlouze si k němu přivoněl.
„Hmm, to je vůně…“
Poté bojovník usnul omámen sladkou vůní salkových květů. Kormaga napadla vynikající lest. Oblékl si oblečení spícího, nasadil hluboko do očí helmu a vydal se jako špeh po stezce na obhlídku.
Cestou se ho různí skřeti ptali:
„Jak se vede?“
„Kolik si dneska zohavil skřetů a zhanobil jejich žen?“
„Buď zdráv.“
„Smrt nechť bdí nad tebou.“
„Ať Qñèv chrání tvé palce i údy!“
A mnoho dalších pokřiků a otázek.
Po zjištění potřebných věcí se Kormag vrátil k přátelům, vysvlékl si těžký šat a pravil k ostatním:
„Havrani a krkavci již krouží nad vrcholkem, můžeme tam tedy vstoupit svést bitvu za osvobození našich druhů i Ŗôra, našeho přítele z vaší krve. Vyrazme!“
Vydali se tedy za námi. Nenápadně k nám slezli ze skály a přiblížili se na dosah křížům, ke kterým už byli vlečeni první z nás. Stráže stejně nemohli nic vidět, protože ptáci započali odvádět svou práci. Slétali se kolem Môsnisových bojovníků a obsypali je jako hejno ôiů. V pleskotu křídel zanikaly Môsnisovy povely a kdo ještě nepřišel o oči, ten stejně uprostřed mračna havranů a krkavců neviděl dál, než na špičku vlastních prošoupaných škorní. Zoufalí skřeti se nechávali zajmout jak ochočená zvěř z Ikasova stáda, nebo se ve zmatku sami vrhali ze skály. Několik jich i padlo v boji skřet proti skřetu. Ķràkϊşovi bojovníci utrpěli pouze drobná zranění a jali se osvobozovat zajatce, mezi nimiž jsem i já očekával zdánlivě neodvratnou smrt. Přemožené nepřátele jsme přivázali k mohutným, do skály hluboko zapuštěným křížům.
Sînde, hned jak měl uvolněná pouta, vytáhl jednomu ze skřetů zpoza pasu svůj zubatý nůž a chladně, jako by byl z Môsnisova rodu, odřízl spoutanému Äsnonovi a Sãsnonovi štětinaté uši a přibil je na kříž, na který ho ještě před chvílí nepřátelé vysazovali.
„Již nebudete více špehovat nikoho a pro nikoho!“
„Zachvátilo tě snad šílenství?!“ pokusil se ho již pozdě zastavit zděšený Òr, „nejsme přece jako oni, zabíjíme jen v nouzi nejvyšší pro záchranu vlastního či přítelova života, i tak nás pak dlouho pronásledují výčitky. Zohavovat poražené je proti samému Ĥoramovi!“
„Promiň, sám nevím, co mne tak uneslo,“ provinile se omlouval zaražený Sînde, „je toho na mne poslední dny přespříliš.“
„Teď ale musíme vyhledat všechny nám uloupené předměty a navrátit se k řece.“
„Co se týče předmětů, máš zajisté pravdu, Òre, ale za tmy by cesta byla krkolomná, těžko bychom k vodě dorazili, bude lepší přespat zde a vyrazit až nad ránem,“ navrhl Sivet.
„Moudrá řeč, bratře, sestupme do vsi,“ seznal náš velitel.
V tu chvíli se těsně vedle něj zabodl oštěp.
„Smrt vám, bídní skřeti!“ zvolal Môsnis, který se předtím ukrýval mezi padlými, předstíraje že je též mrtev. A to již mezi nás svištěl šíp, vyslaný z jeho luku s hlavicemi zakončenými vyřezávanými lebkami.
„Zhyň, synu dobrotivého hlupáka Kassara!“ Další rána zasáhla Òra lehce do boku. Pokoušeli jsme se střelbu i metání oštěpů opětovat, ale Môsnis byl příliš daleko pro naše lovecké luky i zemdlelé a méně cvičené paže.
„Cha!“ posmíval se Môsnis, „zabil jsem nespočet nepřátel a jako že je Qñèv pode mnou, ještě jich přibude!“
I černí ptáci se hrozili děsivého krále, neodvažovali se napadnout ho a být nám opětovně ku pomoci.
„Teď sestoupím k vašim lodím, podpálím je, až na tu, v které dopluji vyvraždit vaše ženy a děti, Ķràkϊşi, není síly, která mne zastaví!“ zahrozil a počal se nám ještě více vzdalovat.
Dosud mlčky stojící Dêpidos pojednou, jako by se probral ze snu, vytrhl Sùpakovi těžký oštěp a bez zaváhání jej nevídanou silou mrštil za mizející postavou tyrana.
„Pohleď na mne, ať seznáš, kdo je tvým osudem!“ vzkřikl mocným hlasem, o jakém jsme netušili, že je jeho pěvecké hrdlo schopno vydat. Môsnis výkřik vskutku zaslechl, zastavil se a chtěl ještě cosi posměšného nebo výhružného odvětit, než ho tma a dálka pohltí. V tu chvíli ale pohlédl do tváře Qñèva, kterého se ještě před chvílí dovolával. Oštěp ho zasáhl přímo do hrudi a proklál jeho bezcitné srdce. Dříve než vypustil duši, zaslechl poslední Dêpidosův výkřik: „Za drahého Raĵaĩka!“, a poté padl do hlubin skal i věčnosti.
„A také za Wìsmona a jeho rod!“ dodal jsem, „Dêpidosi, kde se v tobě vzalo tolik síly a dovednosti?“
„Sám nevím, snad sám Ĥoram probudil můj dávno zapomenutý um i léty sešlou tělesnou sílu, mojí rukou tak bylo splněno přání dobrých bohů a pomstěna tak nejedna oběť. Asi to byl osud můj i jeho, snad již tím bude ukrutnostem učiněno zadost.“
„Není mým zvykem velebit někomu za usmrcení druhého, však protentokráte díky budiž tobě!“ dojatě pravil Òr.
„I já tě chválím a zprošťuji tvé nitro viny, cos učinil, to učinils po právu a v souladu s vůlí bohů,“ přidal se Aenleb.
„Možná naši i vaši potomci budou o tobě slýchat hrdinské písně od pěvců, kteří se ještě nenarodili,“ složil poklonu Ķràkϊş, obletovaný věrnými havrany a krkavci, vznešený a silný vůdce, který dopomohl naší záchraně. „Myslím, že se zítra navrátíš již s námi, Ŗôre, či snad ještě zamýšlíš pokračovat ve výpravě?“ dodal ku svému lovci.
„Zajisté, řeka je již od těchto míst zavalena a obhlídku lovišť mám dokončenou,“ souhlasil Ŗôr.
Společně jsme šli prohledat prázdné město, ale nic jsme neobjevili, jen samé kosti. Všechno bohatství ten proklatec vypotřeboval na vyzbrojení svých skřetů. Ani po elfích mečích z Wìsmonovy osady nebylo ani stopy. Jen v Môsnisově chýši jsme našli zkrvavenou sekeru, kterou byla Ĝaššovi useknuta ruka. Amar si ji chtěl vzít, ale Aenleb mu ji vytrhl z ruky a pravil:
„Není dobré nosit s sebou a míti u sebe věc, která připravila o život tolik skřetů, proto ji zakopu a město spálíme, aby ho nikdo již nemohl obnovit,“ a našel místo, kde byla měkká hlína a zakopal sekeru. Tu Siveta, který se díval na prudký tok bystré říčky, napadl skvělý nápad. Navrhl tedy Aenlebovi:
„Nemysli si, ó moudrý Aenlebe, že když město vypálíme, nemůže zde zase někdo další nějaké nové vybudovat. Bude lepší shodit přehrazení, které odklonilo přívod vody, čímž se jezero vysušilo, a znovu ho zaplavit,“ řekl a ukázal na přehradu z velkých balvanů, které bránily toku naplniti jezero.
„Máš pravdu, ó Sivete. Uděláme to co říkáš,“ přisvědčil Aenleb.
„Pojďme se nyní podívat na Ĝašše a jeho druhy. Rozhodneme se, co s nimi uděláme,“ pobídl nás Łascus.
„Máš pravdu. Tak tedy vzhůru na Vrcholek smrti!“ přisvědčil kdosi ze skřetů.
pro pokračování klikni ZDE