román - část druhá
Po
odchodu z Kassarova paláce se Òr vydal za svým bratrem Sivetem a
královnou Galé, zatímco Àvon se odebral za svými druhy, aby jim pověděl
o úkolu, který je čeká v dalších dnech.
Když
všichni lovci zvěděli od Àvona, že se jich na cestu může vydat
jenom deset ze všech osmdesáti lovců, začali se dohadovat, kdo půjde s
princem Òrem a velitelem lučištníků Àvonem.
„Proč
nás má jít jenom pouhých deset, jakým důvodem se nemůžeme vydat všichni!“
„Také
náš domov potřebuje ochranu, dobré lovce a stopaře, jinak by zanedlouho
Skalní město nad Bezedným jezerem zahynulo dřív, než by řeka vyschla!“
„Má
pravdu, stejně důležité je zůstat zde, jako být druhem Òrovi a
Àvonovi na jejich cestě!“
„Tvá
slova jsou moudrá, Læcere!“
Àvon
ztišil své lovce a pravil k nim:
„Uklidněte
se! I v mém srdci budou stejní hrdinové ti, kteří zůstanou ochraňovat naše
město, jako ti, co ho pro jeho záchranu musí se mnou do dvou slunce východů
opustit. Zbavím vás těžkého rozhodování ve věci této volby. O doprovod
žádám zkušeného stopaře Gùa, mnoha lovy protřelé lovce Læcera,
Amara, Kormaga, Łascuse, Aznoba a Sîndeho s jejich mladými ženami,
které dosud nepoctila návštěvou bohyně plodnosti Èsmos a v jejich
chatrčích zatím nezazněl křik ani smích malých skřetů. Brát s sebou
děti na výpravu, z které možná ani nebude návratu, by pro její očekávanou
nebezpečnost nebylo zodpovědné. Svoji dovednost nám v příštích
dnech budou mít šanci ukázat mladí, avšak již dnes obratní a bystří
lovci Klov, Sùpak a Aikab. Rozejděte se nyní do svých domovů a čekejte
na mé další pokyny.“
Všichni
lovci přijali Àvonovo rozhodnutí s tichým souhlasem. Uznávali ho
pro jeho lovecké dovednosti, zkušenost a moudrost.
Tou
dobou Òr navštívil svou matku Galé a bratra Siveta. Zastihl je v královnině
ložnici, v jedné z překrásně vyzdobených komnat pravého křídla
paláce. Galé odpočívala na měkkém lůžku, stíněném jemně tkaným
lehounkým
závěsem. Necítila se již několik dní dobře, společnost jí dělal mladší
syn Sivet a bylinkář Onaib, který svými odvary a mastmi vyléčil již mnoho
poraněných lovců, neopatrných dětí, při domácích pracích nepozorných
žen i členů královské rodiny.
„Co
si přeješ, synu,“ optala se Òra jeho matka „jakou zprávu jdeš mi
zvěstovat, snad něco nestalo se mému manželovi Kassarovi?“
„Nic
se mému královskému otci nestalo, ale byl jsem od něj pověřen úkolem najít
prameny Mizející řeky a zjistiti, proč pramen stále slábne a slábne.“
„Synu,
úkol, kterým tě pověřil tvůj otec, je těžký pro takového jinocha jako
jsi ty, já tě nepustím na tak nebezpečnou cestu, raději zůstaň u své
choré a skoro již umírající matky!“
„Neboj,
matko, jdu s dobrými přáteli!“
„Ne,
já nechci abys mě ty, budoucí dědic trůnu, opustil. Co když na cestě
zahyneš a už se nevrátíš. Nezáleží ti na tom, že bych z toho měla
smrt! Řekni, kdo s tebou jde, abych věděla, je-li tvá družina schopna
vskutku tě ochránit!“
„Matko,
v družině, s kterou putuji, mě provázejí mí druhové, vybraní
samotným Àvonem. Je tam bystrý stopař Gùes, odvážný mladý
vrhač oštěpů a kamenů Sùpak, rybář Sînde a další spolehliví
lovci.“
Onaib,
který stál ve stínu a poslouchal celý rozhovor, se vložil se do řeči:
„Odpusť,
ó má paní, ale musím si promluvit s tvým synem Òrem o tvém
zdravotním stavu. Dopřejte mi mluvy s princem.“
„Jen
mluv, Onaibe, a neotálej!“
„Neměj
strach, princi, tvá matka se o tebe obává, protože je uprostřed nemoci, ale
neboj, však tě v den tvého vyplutí ještě přijde vyprovodit a rozloučit
se s tebou.“
„Jsi
moudrý, Onaibe, tvá moudrost by se nám mohla na cestě hodit, jestli se
vskutku má matka uzdraví dřív, než vyrazíme, neodmítej moji nabídku,
kterou ti teď přednáším, a pojeď s námi!“
„Také
uctívač bohů Aenleb daroval oběti bohu zdraví Xësmosovi za uzdravení tvé
matky a v popelu vyčetl příznivou jeho odpověď. Tvá nabídka mne těší
a rád s tebou budu putovat do dalekých krajů.“
„Dobrým
průvodcem nám bude jistě i Aenleb, protože jeho modlitby na území bohů,
které ani neznáme, nám budou zaručeně ku pomoci.“
„Jestli
si přeješ, nechám Aenleba povolat.“
„Je
to mé přání, Onaibe, zavolej ho prosím!“
Po
chvíli se v královnině ložnici objevil menší shrbený skřet s knihou,
kadidelnicí a malým bubínkem, ověšený náramky z ptačích kostí a
promluvil k Òrovi:
„Ó
princi Òre, můj přítel Onaib mi pověděl vše co ode mne žádáš a
je mi radostí, že jsi mě poctil důvěrou a naplnil mé srdce štěstím patřit
do tvé družiny.“
„Nemáš
zač děkovat, Aenlebe, jsi výjimečný muž a budeš se nám v našem úkolu
hodit…“
Òrovi
vpadl do řeči Sivet:
„A
já snad mám zůstat zde a ve strachu myslet, co se ti stalo? Tak to tedy ne!
Pojedu s tebou až na konec cesty, přece tě neopustím!!“
„To ti nedovolím!“
zvolala slabým hlasem matka, „jedině že by tvůj vznešený otec Kassar
tak učinil, odeber se tedy za ním sám, synu, a pokus se s ním v této
záležitosti poradit, jistě rozhodne moudře, jak jest obvyklé!“
„Tvá odpověď, ctěná matko, ač to tak nevypadá, je polovičním svolením.
Věřím že otec mi bránit nebude. Shledám-li, že tvé zdraví vskutku zvítězí
nad chorobou, kterou jsi v posledním čase tolik strádala, nebudu mít
obavy tě opustit,“ láskyplně se Sivet dotkl matčiny paže a vydal se za
otcem.
Kassar
právě zaměstnával mojí maličkost zadáváním pokynů pro správce sýpek.
Zaznamenával jsem na pergamen jeho příkazy, kterou část úrody a zásob přidělit
družině prince Òra i jak šetrně hospodařit v dobách nadcházejících.
Mladý Sivet krále a dokonce i mne zdvořile požádal o prominutí, že bez
ohlášení nakrátko přerušuje naši rozpravu.
„Omluv,
otče, i ty, Tambilisi, můj nečekaný vpád. Hovořil jsem s matkou a
Òrem. Rád bych byl druhem při jeho putování, matka však mě vyslala
pro konečné rozhodnutí za tebou. Proto se dovoluji se tě zeptat, zda mi dáš
své svolení.“
Jindy
rozhodný král tentokrát chvíli zaváhal:
„Nevím,
synu, zda ti budu moci v tvé prosbě vyhovět. Nechat odejít oba syny do
neznámých dálek mi nepřipadá jako rozhodnutí moudrého krále. Ctím tvou
plnoletost i právo opustit město i bez mého svolení, stejně jako tvoji
poslušnost a úctu k rodičům, s níž nás oba žádáš o svolení.
Mé srdce se nedokáže dohodnout s rozumem, zda ti dát požehnání k cestě
či tě přes tvůj odpor držet doma.“
Pozdvihl
jsem svou hlavu od hustě popsaných svitků a pohlédl na oba členy královského
rodu:
„Když
vladař sám s jistotou neví, bude-li jeho rozhodnutí správné, zbývá
mu ještě cesta zkusit získat odpověď či radu od našich bohů.“
„Aenleb
je právě v tuto chvíli u mé milované matky,“ radostně zvolal Sivet,
„dovol, otče, ať ho požádám tvým jménem o pokus nahlédnout do přání
bohů.“
„Dám
na Tambilisovu radu,“ odvětil Kassar svému synovi, „jdi a požádej
Aenleba, ať se bez otálení pustí do zahájení příprav k obřadu!“
Sivet
radostně vyběhl z otcovy královské komnaty a s nadějí, že znaky
seslané od bohů budou příznivé, zamířil zpět do místnosti, v níž
odpočívala matka. Doufal, že tam ještě zastihne dlít Aenleba a hned mu spěšně
vyřídí otcův vzkaz.
Matka
rozprávěla s Òrem a Aenleb se právě s oběma loučil. Sivet ho
zastavil ve dveřích.
„Vážený
Aenlebe! Posečkej prosím chvíli,“ obrátil se k matce a bratrovi,
„na radu Tambilise otec rozhodl svěřit rozhodující slovo o mém odjezdu
bohům,“ pokynul Aenlebovi, ať usedne na kamenný podstavec uprostřed ložnice,
,,žádám tě proto, vykonej obřad zde, ať matka i bratr seznají, jaké
odpovědi se ti dostane.“
Aenleb obřadně povstal, pláštěm ometl podlahu před sebou a bělavým světélkujícím práškem vysypal obrys ve tvaru kruhu velikého asi dva skřetí sáhy. Doprostřed položil dýmající kadidelnici, naplnil čtyři královniny poháry několika kapkami vonného oleje z malé podlouhlé hliněné nádobky, ukryté v záhybech šatu, a rozložil je na okraj kruhu ve směru čtyř posvátných větrů. Po chvíli začal sypat z kožených pytlíků na plamen z kadidelnice prášky, které vytvářely barevné oblaky, takzvané ĝystery. Pak počal zvláštním, nepravidelným tempem bušit do bubínku a součastně tichým hlasem zpíval:
Bohové našich předků
bohové nás a našich dětí
radu po mně žádá král
a já proto vzývám vás
Zjevte mi přání své
do dýmu ukryté
sešlete poselství
pro pokračování klikni ZDE !