román - část dvacátá prvá

Vyrazili jsme tedy znovu za svitu loučí po strmých pěšinkách, které vedly k Vrcholku smrti. Aenleb, který byl již značně zmožený chůzí, se opíral o svoji zdobenou hůl z salkové větve. Jeho ťukání a narážení o kameny se rozléhalo snad celými Skalami smutku. Byli jsme zabráni do rozhovoru, a proto jsme si nevšimli, že Aenleb zůstal náhle stát na jednom místě a stále klepal holí do skály pod sebou. Zrovna, když jsem na něho chtěl zavolat, nebylo mi dopřáno sluchu, protože zvolal on na nás.

„Pojďte sem…,“ stařec sotva nabral podruhé dech a pokračoval, „něco jsem objevil!“

„Co? Co jsi našel?“ optal se nadšený Klov.

„Tady pode mnou je duté místo, vypadá to, že je tam jeskyně.“

„Musíme najít vchod!“ zvolal Aznob a hned začal prohledávat celé okolí.

Po dlouhé době jsme nic nenašli. Jen já jsem na poslední chvíli objevil na velikém kameni, opraném mnoha dešti, tyto verše

Ýkseč pa dúpl

Áseš sa mútl

Hasl do súre

Márl go júre

Aenleb přiložil louči až ke kameni, avšak toto záhadné písmo nedovedl rozluštit, dotázal se proto Ķràkϊşe, zdali nezná tuto řeč. Ani on však nevěděl, co tato slova značí, usoudil jsem, že to bude tajná řeč Môsnisova rodu.

Dorazili jsme opět na vrcholek, který se bezmála stal posledním místem, které jsme spatřili před odebráním se do Qñèvovy podzemní říše. Strážce našich dní, Ĥoram, však vyslyšel modlitby Aenlebovy a dal zastihnout nás Ķràkϊşem ve chvíli poslední. Môsnisovi skřeti, ještě nedávno se cítící jako rozhodovatelé našeho žití, zeď sklesle mlčky posedávali těsně kolem křížů, jak jim umožňovala pouta, navzájem spojená provlečeným provazem. Jejich bojovná nálada vyprchala a oheň nenávisti v jejich očích vystřídal strach z toho, jak s nimi naložíme. Když nás spatřili za ohybem stezky, shlukli se těsně k sobě v očekávání smrti. Tu z jejich chumlu se vztyčila jedna postava, podle zmrzačené paže, ovázané v rameni, to byl Ĝašš.

„Urození princové Òre a Sivete, i vy ostatní, jejich druhové, dovolte mi promluvit s vámi!“ zvolal hlasem, plným úzkosti a ponížení.

„Mluv, ale krátce, dosti již hovořily vaše činy za vás!“ křikl na něj tvrdě Òr.

„Vím, že nezasloužím soucitu. Poznal jsem ale na vlastní zohavené tělo, že ale i v tvář smrti dovedete poskytnout pomoc nepříteli, něco takového jsem nezažil a ohromilo mne to. Aenleb si získal mé uznání, již v tu chvíli jsem začal pochybovat, zda dosavadní cesta mého života je ta pravá. Teď jako váš otrok a zajatec možná vypadám jako zbabělec, který si chce zachránit lichocením život. Není tomu ale tak, i před vynesením ortelu nad námi chci vzdát dík a uznání Onaibovi za jeho vlídnost. Teď konejte s námi, jak je naším osudem!“ zakončil řeč Ĝašš a usedl odevzdaně mezi zajatce.

„Bohem nám nejváženějším jest Ĥoram, vládce bohů a života. Nenasloucháme našeptávání Qñèvově, netěší nás posílat duše a těla do jeho temného království. Slyšte mé rozhodnutí!“ pronesl Òr.

„Namísto smrti čeká vás otroctví, prací budete odčiňovati svá provinění. Toto je i soud mocného Ķràkϊşe, kterému bude část z vás sloužit, zbytek pak vypomáhati bude Kulabovi Mocnému obnovit jeho ves a kraj. První váš úkol nadejde již zítřejšího jitra, kdy navrátíte proud říčky starému korytu, aby po vaší osadě nezbylo památky.“

„Rádi budeme bez výhrad služebníky, pro to, co jsme konali, není omluvy. Snad ale byste měli vědět, že Môsnis podával svým bojovníkům v nápojích přimíšený odvar z jedovatých bobulí, který v nich pozvolna vyvolával zatemnění mozku, podporoval krutost a útočnost, odbourával veškeré zábrany svědomí,“ dodal Ĝašš, „děkujeme za možnost návratu zpět, již nyní mnozí z nás litují svých činů, poté co shledali mé pokání.“

„Mocná je síla Ĥoramova! Bude bdít nad vámi a zajisté vás vymaní z opojení bobulí i Qñèva!“ pravil Aenleb, „je mezi vámi ten, který zná tajné písmo Môsnisovo?“

Skřeti mezi sebou počali rozprávět a dohadovat se.

„Jsem prostý nevzdělaný bojovník, písmo neumím číst ani psát.“

„Ani já neznám znaky, učil nás jen válce.“

„Tajné písmo by nám Môsnis stejně neprozradil.“

„Něco jsem prozíravě od Môsnise okoukal, co je vám zapotřebí, rád pomohu,“ nabídl se Ĝašš.

„Odpoutejte ho, ukážeme mu nápis!“ nakázal Òr.

Odvedli jsme skřeta ke kameni.

„Znám ty verše, povšiml jsem si jich již dávno a vím i co praví,“ překvapil nás Ĝašš, „mohu tedy začít splácet své dluhy.“

„Tak prohovoř a neotálej!“ vyzval Sivet.

„Psáno je zde:

Za noci temné

bez svitu měsíce

klíčem se otevře

síň zrakům cizince

„Brána je před námi, noc bez měsíčního svitu vrcholí, kde ale vzít klíč?“ optal jsem se.

„Ten nosil Môsnis stále navázaný na kůži okolo krku.“

„Tak to je konec! Môsnisovo tělo leží kdesi hluboko ve skalách,“ povzdechl Aenleb, „není možno teď nalézt ho v tmách.“

„Povolám opět mé opeřené druhy, tentokrát přítele tmy a noci,“ vstoupil do řeči Ķràkϊş a počal vydávat houkavé zvuky foukáním do přivřených dlaní.

Za chvíli nás obklopil tlumený třepot křídel obrovských skalních sov. Největší z nich usedla na suchý kmen před Ķràkϊşe, ten se k ní sehnul a pošeptal jí jakási slova, která jsme ani nezaslechli. Poté se sovy tiše zvedly a zmizely opět v temnotě. Netrvalo dlouho a před Ķràkϊşe se opět snesla veliká sova. V zobáku držela kožený řemínek, na kterém se pohupoval malý kamenný přívěsek. Ničím ale nepřipomínal klíč. Ķràkϊş hodil sovám za odměnu kus masa a ty odlétly.

Òr bezradně převracel v ruce kamen neurčitého tvaru, který si půjčil od Ķràkϊşe, poté ho zkoumali i ostatní.

„Možná se klíč skrývá uvnitř, zkusme ho rozbít,“ navrhl Amar a již pokládal kamen na balvan, aby naň udeřil sekerou, kterou dříve sebral jednomu z poražených skřetů.

„Zadrž!“ Půjč mi ho!“ zadržel jsem Amara, „posviťte mi řádně na balvan s nápisem!“

Desatero loučí zviditelnilo opět lišejníkem pokrytou kamennou desku. Jal jsem se píď po pídi zkoumat povrch. Zvětralý balvan vrásnilo mnoho rýh a puklin, ohmatával jsem jednu po druhé.

„Ĥorame, stůj při mě!“ vyzval jsem v duchu nejvyššího a vložil Môsnisův kámen do otvoru, který zaujal mé prsty.

Kámen se rozzářil dokrvava, obklopil ho oblak dýmu, ozval se ohlušující rachot a když se kouř rozplynul, zřeli jsme balvan odklopený do strany a za ním temnou šachtu mizející v podzemí.

„Snad to není brána do Qñèvovy říše!“

„Tam nevkročím, co kdyby se vchod opět uzavřel!“

„Jsem lovec a ne kutač zlata, ne tam mne nikdo nedostane!“

A mnoho podobných výkřiků, plných obav, se ozývalo skalami.

„Zkusím to, jsem nejsilnější z vás,“ překvapil nás Amar, možná se zastyděl, že málem rozbil nenávratně kámen, který nám otevřel cestu do neznáma.

Chopil se louče, v druhé ruce třímal sekeru a za skrývaného pláče Ninrut se ponořil do tmy. I nás jala hrůza o jeho osud, ticho narušoval jen praskot smoly v loučích. Po nekonečných okamžicích mrtvolného ticha se z nitra podzemního vchodu ozval ozvěnou znásobený Amarův hlas:

„Pojďte sem! To je neuvěřitelné!“

Opatrně jsme šli stejnou cestou jako náš hrdina, Ninrut letěla jak vítr, Ųidus by žasl obdivem. Zakrátko padla do obětí svého hromotluka a nám se odkryl neuvěřitelný pohled.

Stanuli jsme v prostorné jeskyni. Její strop i stěny zdobila spousta překrásných krápníků, rostoucích od podlahy i od stropu, některé se ve své cestě setkávaly a tvořily sloupy, jakoby podpírající klenbu jeskyně. V třepotavém světle loučí jejich stíny tančily po stěnách, ta krása nelze vylíčit.

Další překvapení nás čekalo po nahlédnutí do zalomeného ukončení jeskyně. Nalezli jsme tam všechny nám uloupené věci, ale i spoustu dalšího bohatství a zbraní, získaných na mnoha vražedných výpravách. K naší veliké radosti jsme shledali Wìsmonovu truhlu neporušenou, pouze s otisky a rýhami od seker a páčidel, kterými se Môsnis marně snažil odhalit její tajemství. V úzké, nehluboké puklině jsme také nalezli tři elfí meče, které uzmul v osadě krále Wìsmona.

 „Tento meč náleží tobě, Ķràkϊşi, přijmi jej jako skromnou odměnu za vše, co jsi pro nás vykonal!“ pravil náš princ.

„Zachránit přítele je povinností, však děkuji za tak vzácný dar.“

„Druhý meč si ponechám já a tento díl pokladu prosím předej Kulabovi Mocnému, vládci vyvražděné Wìsmonovy osady pro její obnovu,“ s těmito slovy Òr vydělil část nalezeného pokladu do koženého vaku.

Òr požádal Aenleba, ať otevře truhlici, zda se nám nic v ní nepoškodilo. Všechny předměty ostaly tak, jak jsme je do truhly vložili. Dêpidos vyňal loutnu, kterou nám věnoval Âssandián a podal ji Sîndemu:

„Je chvíle na oslavu vítězství písní,“ uchopil též svoji zlatou lyru, ležící na hromadě uloupených cenností a pokračoval:

„V životě skřeta jsou okamžiky, kdy musí překonat svůj odpor k násilí. Tak tomu bylo a asi bude i navěky. Mnozí z nás odsuzují Sîndeho, jak zohavil nepřítele, ale sám vím, jaké mně dalo přemáhání nestát se také zvířetem při vzpomínce na veškerá ukrutenství Môsnisova i Nûmĭsova, toho zlořečeného rodu. Toť bratře Sînde, doprovoď mne, a vy drazí, poslyšte píseň o zlu a jeho potrestání.

Prohrábl struny a do zvláštně znějícího prostoru se počala linout smutná hudba, podbarvující teskný zpěv:

Znám já jednu osadu

tam panoval král Sõsãdu

tam neznali zlo ni nenávist

jen dobro, lásku, blahobyt

Tam neznali války, souboje

jim spravedlnost a klid panuje

robili zbraně jen ku lovu

ne k válce, ne pro zlobu

Jednou však přišel Zükratt zlý

že vesnici bude vládnout prý

Sõsãdovi hlavu krutě sťal

a rukou tvrdou vládnout se jal

Sõsãdovi muži se vzbouřili

Zükrattovi zlému se vzpříčili

za to je Zükratt zabít dal

však část jich smrti prchla v dál

A statný, mladý lovec Bâl

ten Zükratta chtěl smrti dát

však sil měl málo, věděl sám

tak u lesních bohů radu vzal

Vyslyšeli jeho proseb a obětí

a dali mu sílu prokletí

„ ë t k i ŝ   õ ń   ś ǻ đ ė ĺ

p ỳ k s ĭ ş   p û   p ā d ê ļ “

Po vyřknutí těchto slov

Zükratt v křečích k zemi pad

sílu ztratil, uprchl v dál

a králem novým stal se Bâl

Lovci vyhnaní se k němu přidali

s díky před ním na kolena padali

když k odvetě se vzchopili

tak Zükrattovi muže pobili

Dnes už ví, co je nenávist

už ví, že se musí ubránit

už ví, co jsou bitvy a souboje

však dál tam spravedlnost panuje

Hudebníci odložili lyry a jeskyní ještě stále doznívaly poslední tóny. Skřetům píseň připomínala mnohé, čím prošli, a mlčky si uvědomovali poselství Dêpidosových slov. Zlo plodí zase jenom zlo, ale jiné je bránit život proti nepříteli a jiné o něj z touhy po majetku usilovat. Vždyť sám Dêpidos se změnil z pěvce na mstitele a zachránil tím mnohé životy. A chudák Sînde, vedla ho též touha po odplatě, či ještě jeho duch je v moci jedu z bobulí, který dostávali i protivníci od svého krvelačného velitele?

A mnohé další otázky se honily našimi hlavami.

             pro pokračování klikni ZDE

             ZPĚT NA MŮJ ROMÁN