román - část dvacátá druhá
Po
prohledání jeskyně jsme se odebrali k říčce, aby Ĝašš a jeho
společníci shodili hradivo a zaplavili tak vesnici.
„Ĝašši,
musíme do toho víc bouchnout!“ řekl kdosi.
„Já
vím, Ïštanŷši, už skoro
dvacet let to tu takhle stojí. Môsnisovo hrazení z balvanů a kostí je
zpropadeně pevný.“
Zatím
co skřeti pracovali, Ïštanŷš opatrně vytáhl malou dýku, kterou měl
schovanou pod pláštěm. Chytil ji za kostěnou rukojeť a napadl Siveta, který
se nacházel nejblíže od něho. Sivet uskočil, ale skřet ho bodl do lýtka
se slovy:
„Pomstím
Môsnise! A to na tobě, Sivete, a na tobě také, Òre!“
Tu
Òr učinil nečekanou věc. Sebral bleskurychle ze země ploský kámen a
hodil jej po Ïštanŷšově dýce. Ta mu vyletěla z ruky a spadla
do propasti o kousek dál. Ïštanŷše to však nezajímalo. Vrhl se ke Kormagovi,
vytáhl mu Ellũgův meč z pochvy a tasil jej proti Òrovi:
„Jen
pojď blíž, zbabělče. Co si myslíš že jsem…“
„Mistře
lží a podvodů! Je za tebou propast!!“
přerušil jeho slova Kormag.
Ïštanŷš
se otočil, ale pozdě! Byl již totiž na okraji propasti, zavrávoral, nestačil
vybrat rovnováhu a spadl dolů.
Na
poslední chvíli zvolal tato slova: „Pro Môsnise! Já, Ïštanŷš,
jsem mu na rozdíl od vás zůstal věrný! Zhyň, Òre, a ty také, mrzký
Ĝašš …“
Více
neřekl, protože jeho tělo narazilo na skály v propasti.
„Tak
se přeci v někom zanechal kousek jedu. Proč to byl zrovna Ïštanŷš,
takový silný a kdys dobrý skřet,“ pronesl menší zajatec bez vlasů a s kápí
plandající na shrbených zádech.
Ĝašš,
vládnoucí sice pouze jednou paží, ale pracující za dva, naposledy bouchl
do hráze a ta povolila. Voda se s rachotem stáčela do nového koryta a
postupně začala jezero naplňovat. Na hladinu vyplavaly desítky kostěných
ozdob, nadnášených vzduchem, a ještě dlouho poté kroužily na povrchu
jezera, než voda vstoupila do pletiva morku kostí
a dutin lebek.
„Kde
je moje stádo?“ optal se po chvíli Ikas, boje se o své zvířecí druhy.
„Môsnisovi
skřeti je nechali na pastvě v ohradě nedaleko našich lodí, ale zabili
nám dva kusy,“ odpověděl Ikasovi Kormag.
To
už jsme se ale vydali na cestu, protože pouť k řece je dlouhá. Dêpidos
nám ukrátil jednodenní cestu příběhem, který jako lavina putoval z jeho
úst do uší okolojdoucích a jejich ústy se šířil až k nejopozdilejšímu
z nás.
Kdysi
žil v městě Ğdħea kupec Kârim, který měl mnoho jmění.
Jednoho dne se mu nahodila cesta do vzdáleného města Ìdôm. Měl v něm
získati ještě jednou tolik jmění, než měl dosud. Osedlal tedy svého koně
zlatým sedlem, přibalil jídlo na dva týdny, vzal s sebou své tři své
bratry a onoho dne vyrazili.
Po
dlouhých osmi dnech dojeli do města, které leželo v půli zamýšlené
cesty. Bylo celé vyzdobeno červeným zlatem a mohutné střechy oslňovaly
leskem stříbrných plátů, pokladených namísto kamene. Nikdo však neviděl
žádné skřety v tom městě, které bylo tak bohaté.
První,
kdo do města vstoupil, byl Ûvär, mladý obchodník. Když uzřel spoušť
kolem sebe, zvolal:
Kârime,
Ĉallànde, Ôzzuime, pojďte sem, to je hrozné!“
Když Kârim, Ĉallànd i Ôzzuim vstoupili do Zlatého města, jak jej nazvali, uzřeli všude kolem skřety, kteří byli sice jako živí, ale byli popravdě mrtví, všichni byli Ĥoramovým hněvem proměněni v sochy. Na malé hliněné destičce, kterou objevil Kârim, bylo kostrbatým písmem napsáno:
„V
tomto městě nikdo nevěřil v jiného boha než v Qñèva.
Od rána do večera dával král našeho města vždy zabíti jednu z našich
dívek, jako oběť bohu smrti Qñèvovi. Já už jsem mnohokrát
přemýšlel o tom, že nás Ĥoram ztrestá, ale i mne bavilo, podivuhodně
přitahovalo, pohlížeti na to, jak těm pannám padaly uťaté hlavy na zem. Více
vám již neřeknu.
ctitel
smrti Óẁ“
Když
Kârim dočetl vzkaz, všichni se udivili. Všimli si ale, že věci všech
obyvatel jsou na rozdíl od obyvatelů zachovalé a plně použivatelné. Kârim
pravil k ostatním:
„Přátelé,
rozejděme se po městě a vezměme si každý, kdo co chce!“
Na
to ale Ĉallànd odporoval Kârimovi:
„My
zůstaneme všichni s tebou. I Ôzzuim a Ûvär mi přisvědčí.“
„Ano,
my tě neopustíme,“ přikývl Ôzzuim.
„Samozřejmě,“
přisvědčil Ûvär.
Tak
se tedy s Kârimem vydali všichni společně do města. V dílnách a
na tržištích nabrali mnoho druhů látek a jiného zboží. Kârimovi bratři
mimo Ĉallànda byli nerozumní, brali vše, co jim přišlo pod ruku.
Kârim a Ĉallànd si na rozdíl od nich brali jen věci, které byly
lehké váhou, ale těžké cenou. Bratři Ôzzuim a Ûvär si ověsili
kolem krku silné zlaté řetězy a další různé těžké šperky, chodili dál
ulicemi a stále si brali více a více věcí. Jejich pošetilost a hrabivost
se jim však nevyplatila. Ubohý Ûvär se v paláci pod váhou
cenností, které měl u sebe, propadl v komnatě stropem hlubokého
sklepení, dole spadl na tvrdou kamennou podlahu a zemřel. Ôzzuim se zase otrávil
vínem, které vypil z králova poháru, a též padl na místě mrtev. Kârim
a Ĉallànd ustanovili, že tomuto městu navrátí život. I pravilo
se, že Kârim, který byl ze všech nejstarší, bude vládnout, a jeho písařem
stane se Ĉallànd. Kârim počal vládnou pod svým celým jménem,
které znělo:
Kârim,
hêtrad sômsad aż kîjlas meŝ bûsmôr màer
Do
Kârimova města se začali stěhovat obyvatelé z Ğdħeay,
Ìdômu i z jiných měst či
vesnic…
Dêpidos
nedopovídal, protože jsme již byli u lodí, ale pro potěchu ostatních
pravil:
„Tento
příběh je ještě velmi dlouhý a má v sobě stále mnoho zápletek. Ještě
tak dva dny vám ho budu dokončovat.“
„Tvůj
příběh mě udivil. Je to skutečnost, či ne?“ optal se zvědavě Łascus.
„Ano,
je to skutečnost, Kârim byl otec mého otce, a jeho bratři byli moji skuteční
prastrýcové.“
„To
je neuvěřitelné. Život tvůj a tvých předků je pln dobrodružství,“
prohlásil kdosi ze skřetů.
„A
kdy nám budeš vyprávět pokračování?“ zeptal se Gùes, který chtěl
již slyšet, jak dopadne příběh Kârima a Ĉallànda.
„Na
lodi, milý Gùe.“
„To
je výtečné! Už se těším, až vyplujeme!“ pravil Ikas a odebral se na
pastvinu, kterou mu Kormag ukázal, pro zvířata.
„U
bohů! Kde je náš Bèũ?“ zhrozil se Ikas.
Ve
stádě nechyběly toliko dva skřety poražené kusy, ale ta tam bylo i bájné
zvíře, které se vlísalo v lese Amarovi do přízně. Ikas, Amar i
Aenleb strnuli hrůzou z té ztráty.
„Ani
si neuvědomuji, že bych ho spatřil během svého útěku ze zajetí,“ přemítal
Kormag, „neměl jsem však času ni myšlenek na náš dobytek.“
„Možná
prchl ještě předtím, než stádo bylo zahnáno do ohrady,“ zauvažoval
Àvon, „snad nás neopustí Ĥoramova přízeň.“
Tu
Ikas podivně vyjekl:
„Kdo
z vás do mne strká, nezříte že truchlím?“
A
znovu se zapotácel.
Otočil
se, by pokáral dorážejícího druha.
„Není
možná, tys zpět!“ a objal milované zvíře, které neznámo jak pojednou
zjevilo se v našem středu.
„Toť
zázrak, zajisto zde tohoto zvířete ještě před chvílí nebylo!“
„Vskutku
div, jak by se zrodilo z par řeky!“
„Možná
jest to sám Ĥoram v jednom ze svých převtělení!“
„Ikasi,
neumačkej ho samou láskou!“
A
mnoho podobných výkřiků radosti a překvapení vítalo návrat Bèũv.
Když
jsme došli k lodím, pravil Ŗôr:
„Budu
vás muset opustit, přátelé. Ķràkϊş mne bude potřebovat.“
„Je
smutné, že musíš odejít,“ řekl kdosi ze skřetů.
„Pozdravujte
moji Râsku a předejte jí tento kamínek ze skály, kde jsem se s ní v duchu
loučil v očekávání smrti, teď však doufám, že naše cesty se ještě
mohou setkati.“
„Škoda,
že nespatříme radost Kulaba Mocného z darů, které mu po vás zasíláme!“
„Drahý
Ķràkϊşi, vlož prosím tuto tykev do vln řeky nedaleko vaší
vesnice, nechť Kassar zví, že v pořádku se nacházíme!“
„Ĝašš
bude nadále pod dohledem velet svým bývalým spolubojovníkům, přinese teď
do Kulabovy osady místo smrti pracovní síly otroků pro její obnovu a obživu.“
A
mnoho dalších přání a loučení.
Mně
ale běhaly hlavou jiné starosti. Nemohli jsme již Kassarovi posílat zprávy,
protože kameny z Hory východu slunce, spadané do řeky, by je
nepropustily. Ķràkϊş mne náhle oslovil:
„O
čem přemýšlíš, Tambilisi, snad nejsi natolik smutný z Ŗôrova
odjezdu?“
Na
to jsem mu odpověděl:
„To
také, ó moudrý, ale více mne trápí, že nebudeme moci posílati Kassarovi
zprávy po vodě. Hora východu slunce totiž zavalila její tok.“
„Neměj
starosti,“ a přivolal jakýmisi slovy čtyři havrany a zavřel je do klece,
„posílání zpráv zajistí mí opeření přátele, ti donesou zprávu ke mně
do osady a já ji pošlu po vlnách Kassarovi. Řeknu ti slova, kterými poručíš,
aby havran odletěl se zprávou ke mně. Ta slova zní takto: hùglú
Ķràkϊş, hùglú pìs, což znamená: leť ku
Ķràkϊşovi, leť domů. Je na ně spolehnutí.“
„Děkuji
ti,“ a vzal jsme od něho klec a usadil se do lodi.
Byl
nejvyšší čas k odjezdu, vypluli jsme.
další kapitola ZDE