román - část dvacátá třetí
VII.
Opět na
vodě
„Dêpidosi,
dokonči své vyprávění o bratrech Kârimovi a Ĉallàndovi.
Prosím!“ doprošoval se Łascus.
„Inu,
slyšte dál jejich příběh,“ odvětil Dêpidos a počal navazovat na předchozí
děj.
Kârimovi
se nelíbilo, co Ĥoram udělal s bývalými obyvateli. Chtěl je
zachránit, ale nevěděl, jak by tomu učinil. Rozhodl se, že se nějak musí
dostati k Ĥoramovi do jeho říše a poprosit jej, aby Zlatému městu
odpustil vinu. Trvalo to již dva dlouhé roky, co Kârim marně přemýšlel,
jak vstoupiti do Ĥoramovy říše.
Jednoho dne si přivolal svého bratra:
„Ĉallànde,
prosím tě, přiveď mi uctívače bohů Ŷstilla, potřebuji se s ním
o něčem poraditi.“
„Ano,
Kârime, poslouchám tvé přání a již spěji do Ŷstillova domu,“ odvětil
Ĉallànd.
Po
chvíli vešel do Kârimovy komnaty jeho uctívač bohů. Byl to kmet, s dlouhým
bílým vousem, zachmuřeným čelem a vypadanými sněhobílými vlasy, kterého
již před více než devadesáti jary
darovala Èsmos jeho matce. Poté padl na kolena před Kârimovým trůnem,
zdobeným drahokamy a zlatem, a promluvil k němu:
„Co
si přeješ, ó Kârime hêtrade sômsade aż kîjlasi meŝi bûsmôre
màere, ode mne, poníženého služebníka?“
„Nekleč
přede mnou na kolenech a vstaň, Ŷstille, potřebuji od tebe radu.“
„A
jakou, ó mocný?“ otázal se Ŷstill Kârima.
„Chci
osvobodit dřívější obyvatele tohoto města. Ale nevím, jak se dostanu k Ĥoramovi.
Poraď tedy!“
„Králi,
rada, kterou ode mne žádáš, je nad mé síly. Já vím pouze, jak mluvit s Oneŝmeśem,
ale ten však ví, kde má nejvyšší bůh sídlo. Musíš se tedy vydati za ním
k řece Ălza a vstoupiti do jeho království. Jsi povinován k němu
však vstoupiti s košíkem živých kŏsnanů, což jsou velmi vzácné
ryby, jinak tě postihne neštěstí.“
Kârim
si dal povolat rybáře a oslovil ho:
„Ksêdduisi,
jdi prosím k jezeru do Skal smutku a ulov několiko kusů kŏsnanů!“
A dal mu do ruky proutěný koš.
„Ano,
ó vznešený, již spěji!“ a rybář vyšel z města, nesa ten koš na
dlouhou cestu k jezeru.
Asi
za půl roku se rybář Ksêdduis znovu postavil před Kârimův trůn, řka:
„Zde
ti nesu, králi, koš vzácných a životaplných kŏsnanů.“ A podal mu
jej.
„Pokladníku,
dej Ksêdduisovi truhlu klenotů a vyprovoď ho!“ nakázal Kârim správci
pokladnice, který stál opodál.
Poté
se Kârim ještě zeptal Ŷstilla:
„A
jak se dostanu do Oneŝmeśovy země?“
„Je
to jednoduché, králi. Za vodopádem na řece Ălza se nachází jeskyně. Když
do ní vejdeš, uzříš napravo vytesané schody, vedoucí do vody. Sestoupíš
po nich a bůh vody tě ochrání, protože jak tvá noha spočine na těchto
schodech, narostou ti žábry a ty budeš moci dýchat pod vodou. Od schodů
ujdeš třicet kroků a zastavíš se. Na místě, kde jsi spočinul, začneš
kopati v bahně. Po chvíli se objeví dřevěné zvedací dveře se zlatým
kruhem, zdobeným široce otevřenou rybí tlamou. Ty za ten kruh musíš zatáhnout.
Poté se dveře otevrou a ty vstoupíš. A co se bude dít dál, to již nevím.“
„Děkuji
ti, Ŷstille,“ a podaroval mu též truhlu cenností.
Poté
se tedy Kârim vydal k řece, nesa koš ryb a nářadí na kopání.
Sestoupil
po oněch schodech dolů. A hle! Stařec nelhal, když si sáhl na tváře,
nahmatal na nich žábry. Ušel třicet kroků a na místě, kde se zastavil počal
kopati v zemi. Za chvíli se před ním objevily dveře a on je otevřel i
vstoupil do Oneŝmeśova království…
Dêpidos
nedopověděl. Naše loď, nikým nehlídaná, narazila náhle do skály, která
se zařezávala do řeky. Všichni jsme bedlivě poslouchali příběh. Veslaři
sice veslovali, ale tak pomalu, že jsme byli pořád na stejném místě. Náhle
do sebe lodě počaly narážet. Na palubách vypukla panika:
„Pomóóóc!!“
„Aůůů!“
„Jéééj!“
Áááá!!“
„Oneŝmeś
s námi!!“
„Co
se to děje?!“
A
mnoho dalších výkřiků a zvolání.
Kormag
náhle zděšeně zpozoroval:
„Protrhla
se nám kůže na boku lodi! Nabíráme vodu! Co si počneme!!“
„Kdepak
se protrhla?!“ zvolal Łascus, který byl na stejné lodi, jako Kormag,
„snad loď neztratíme.“
„Rychle!!
Ke břehu!!!“ zvolal Òr.
Člun
přirazil ke břehu. Kormag měl pravdu. V boku člunu byla ohyzdně vyhlížející
trhlina. Tu Aenleba napadla spásná myšlenka. Vyňal klíč z knihy a
zasunul jej do klíčové dírky. Zámek cvakl a víko se otevřelo. Aenleb
vyndal z truhly kůži z Bäķķa, uřízl dostatečně velký kus
a poté pravil:
„Promiň,
Kormagu, že jsem zničil tvou kůži, ale nic jiného se dělati nedalo.“
„Rozumím
ti, Aenlebe, spása nás je mi dražší, než kůže do sbírky.“
„Teď
se ale naskytuje otázka, čím tu díru zašijeme?“ optal se Łascus.
„Já
u sebe mám impogampí chlupy, dělám si z nich štětce, těmi se bude
dobře sešívati,“ zachránil jsem situaci já.
„Dobrý
nápad, Tambilisi, ale kdo tu záplatu na díru přišije? Já vládnu jehlicí
dosti dobře,“ navrhla se Dùpu.
„Dobře.
Sešij to ty,“ prohlásil Aenleb a podal jí chlupy a tenké rybí žebro jako
jehlu.
„Dêpidosi,
tvůj příběh je krásný, musíš nám jej dokončit,“ pravil kdosi ze skřetů.
„Tak!
A trhlina je zašita,“ oddechla si Dùpu, „můžeme vyrazit.“
„Sláva!!“
zvolal Łascus i ostatní, těšíce se na dokončení vyprávění.
I
vyrazili jsme. Dêpidos počal vyprávět na místě, kde byl přerušen.
„A
vstoupil do Oneŝmeśova království,“ zopakoval
pro lepší přehled Dêpidos, „všude viděl jen zelenou vodu a nic
jiného. Náhle k němu promluvil hlas, který se podobal silným vlnám:
„Co
tu chceš, Kârime, co ode mne žádáš?“
„Ó
moudrý a mocný Oneŝmeśi, bože všech světa proudů, radu od tebe žádám…“
Nedomluvil
však, protože ho přerušil Oneŝmeśův bouřlivý hlas:
„Co
chceš za radu?“
„Než
vyřknu svou prosbu, daruji ti zde košík dlouhoostných okounů kŏsnanů,“
a podal mu proutěný koš.
Bůh
si je uznale prohlédl a poté pravil:
„Jsou
pěkní. Hned je vysadím v mé řece Ălza a jiných řekách tohoto
kraje. Ale nechám tě dále mluvit. Čeho ode mne tedy žádáš?“
„Ó
nejmocnější bože vod. Potřebuji poradit, jak se dostat k bohu vládci
Ĥoramovi.“
„Ty
se chceš dostati k mému bratrovi? Inu, já ti prozradím, jak se tam
dostaneš,“ a počal popisovat cestu, „znáš jistě starý dub na rozcestí
mezi vaším městem, Ğdħeou a Ìdômem. Vlezeš do vykotlaného
vnitřku a vyšplháš až nejvíce, co to půjde. Nahoře tě osloví orel se
zlatými křídly a zeptá se tě: „Co si přeješ?“ ty mu již odpovíš
dle svého srdce. Nesmíš však zapomenouti říci:
„K
Ĥoramovi – on je vznešený!“ jinak tě ten orel srazí bleskem, a ty
již nikdy neuzříš světlo dne. Ale proneseš-li to, co jsem ti zde poradil,
utvoří se před tebou schody z oblaků. Vystoupíš tedy a budeš se ptáti:
„Kde je sídlo Ĥoramovo? – on je vznešený!“ Takhle se budeš ptáti
tak dlouho, dokud ti někdo neodpoví. Až se dozvíš, buď hlasem vánku, větru
či vichřice mého bratra Ųiduse,
nebo stíny bratra Rŭpkise, psanými do mraků, kde náš nejmocnější
bratr přebývá, vyrazíš k němu. U brány tě zastaví strážný medvěd
s tyrkysovým rohem a osloví tě: „Kam spěješ, cizinče?“ a ty mu
musíš opět odpovědět: „Za Ĥoramem – on je vznešený!“. Poté ti
ten medvěd ukáže cestu a vyjde s tebou po točitých schodech do komnaty
v oblačné věži. Co se bude díti dál, to již nevím…“
Dêpidos
dále již nevypravoval, protože bylo už tma a všichni byli, stejně jako on
sám, znavení a ospalí. Nutno bylo spěšně zakotvit a ubrat se k spánku.
Nikdo
z nás ani nestačil vysloviti přání o pokračování, protože jsme všichni
za chvíli usnuli. Jen Gùes stále přejížděl prsty po zvláštní
stopě, kterou objevil za lodí. Vydal se tedy po ní do lesa, aniž by nás
vzbudil a řekl nám to. S námi se nic zvláštního nedělo, my jsme v klidu
spali, zatímco Gùes bloudil v lese a hnal se za stopou jako šílený.
„To
není možné!! Vždyť jdu po stopě vlka se zlatými tesáky! To je velmi vzácné
a nebezpečné zvíře,“ bylo již pozdě po půlnoci, když Gùes tato
slova pronesl, „musím jej najít, jinak se zostudím před…“
Nedořekl.
Na záda mu cosi skočilo. Byl to onen vlk, kterého sledoval. Vrhl se na něho
a povalil ho k zemi. Kousl ho do ramene, ale Gùes neváhal. Vzal dýku,
která mu předtím vypadla. Chytil ji za rukojeť z impogampího rohu a
zabodl ji vlkovi do hrudi. Vlk zakňučel, snažil se utéct, ale marně! Qñèv
sevřel své pouto smrti a vlk zemřel. Gùes si ho naložil na ramena a
vyšel zpět ku táboru. Byla stále hustá tma, když Gùes došel skoro
do tábořiště. Šel malou pěšinkou, která levou stranou strmě končila
kdesi dole. Po jeho pravém boku se vztyčovaly v dálce jako pevnost Hory
osudu. Náhle se stalo něco, co Gùes nečekal. Na uzoučkou pěšinu
spadl náhle těsně před ním velký balvan. Nemohl se dostat dál! Podíval
se dolů po strmé stěně, a tu si všiml, že těsně pod ním je malý výstupek
skály. Přehodil zvíře přes balvan a sám se pokusil slézt po skále dolů.
Ĥoram mu však nepřál. Jeho statné, silné paže uklouzly a on začal
padat dolů! Nestačil se zachytit výstupku, proto již padal do míst, do kterých
předtím neviděl. Před jeho zraky se objevil krásný pohled, tajemná záře
prosvěcovala dosud temnou nocí a v jejím mihotavém světle se všude
okolo něho rýsovaly neznámé skály a malebná nížina. Pod ním se nacházela
místa, na kterých by se dalo dobře hospodařit. Gùes se však tímto
pohledem neohromoval. Věděl že je v koncích! Zavřel oči a smrtelně
zvolal:
„To
je můj konec…“
Nedořekl.
Dole totiž najednou ucítil, že spadl do nějakého mokrého místa. Bylo to
jezero. Když se vynořil, vyplivl vodu, zrakem změřil výšku skalní stěny
a pravil:
„To
je neskutečné! Spadl jsem z výšky alespoň šedesáti skřetích stop a
přežil jsem. To by měl Tambilis zaznamenat do kroniky zlatou barvou.“ Chvíli
si oddechl a poté pokračoval v mluvě, „vlastně musím děkovat tobě,“
a podíval se kol sebe, „budu ti odedneška říkati Jezero záchrany.“
pro pokračování klikni ZDE