román - dvacátá čtvrtá
Vylezl
z vody a nechal si okapat šaty. Teprve teď se počal kochati pohledem na
onu krajinu. Všiml si, že se nachází v údolí rozlohy široké, které
bylo dodaleka ohraničeno ze všech stran strmou skálou. Byl ale již nejvyšší
čas vrátit se zpět. Nevěděl však kudy. A tu si všiml, že za velkým výběžkem
skály se skrývají vytesané schody. Počal po nich tedy stoupat. Ušel asi
dvacet stop a došel k nevelké jeskyni. V ní plály rozžehnuté
voskovice a uprostřed hořel oheň. U něj sedělo pět skřetů, z nichž
každému chyběla levá noha a z šatu jim vyčuhovaly údy plné jizev.
Lekl se a již chtěl utéci. Ale tu z kruhu mezi nimi vystoupil skřet s berlí
a promluvil k Gùovi tak přátelským hlasem, že jeho strach úplně
ustal. Onen muž, zahalený jen v šat z chlupů, k němu pravil,
podávaje mu hliněnou číši:
„Jen
pojď dál, cizinče, neboj se nás pro náš zevnějšek, ale náš příběh
je podivuhodný, usedni tedy mezi nás a přijmi tuto tekutinu.“
Gùes
chvíli váhal, ale po chvíli vypil onu tekutinu. Měla výtečnou chuť.
Neodolal a otázal se:
„Prosím
tě, příteli, jaký je váš příběh a příčina, že vám chybí levá
noha a máte potlučené tělo?“
Skřet
se na chvíli odmlčel a poté pravil:
„Věř,
že jsme všichni stejnorození synové písaře Jîslise, který prožíval své
určené dny bytí v městě Ûsnìn-Bâd za vlády krále
Ŝadvëda Dûsmãse aż Sŭljàma. A král našeho města
měl za velitele vojsk Æmùse, který záviděl našemu otci naší
krásu, stejně jako vladaři krásu jeho ženy. Proto jednou předstoupil před
krále Ŝadvëda a pravil „Ó mocný,
Ŝadvëde Dûsmãsi aż Sŭljàme, odpusť mi
mou smělost, ale dozvěděl jsem se, že Jîslisovi synové souloží s tvou
manželkou, měl bys je za to potrestat.“
Na
to mu Ŝadvëd Dûsmãs aż Sŭljàm odvětil:
„Ty
jsi žárlivý, chceš abych je zabil a pak toho litoval, tak jako tesknil
princ Ẅasbûs-Đass, když zabil svého bratra.“
Na
to se mazaný Æmùs optal krále:
„A
jak to bylo s oním princem a jeho bratrem?“
Ŝadvëd
Dûsmãs aż Sŭljàm vznešeně opáčil:
„Slyš,
Æmùsi, že před dávnými a dávnými lety, která již Ĥoram
vzal, zemi Ĥusfal-Ùstäd slavný král panoval. A ten měl dva
syny. Po narození prvního z nich, který se jmenoval Sôlaĵ-Làk,
si dal přivolat svého uctívače bohů a přikázal mu, aby mu zjevil osud
syna. Starý kmet se chvíli díval do žhavých uhlíků a poté pravil:
„Ó
mocný králi. Svůj má zlý osud, má být zabit mladším bratrem, který se
za rok narodí. K tvé lítosti mi bohové nesdělili, kdy a kde se to
stane, ani čím bude zabit.“
„Děkuji,
můj věrný,“ věnoval mu nový bubínek, zdobený perletí a dal ho
vyprovodit.
Uplynul
rok a králi se narodil druhý syn. Pokřtili ho Ẅasbûs-Đass. Král
ho počal střežit, aby se nepřiblížil ku bratrovi. Léta se mu to dařilo,
vyrůstali každý v jiné části paláce, který nechal král přehradit
silnou mříží, aby se bratři sice viděli, ale přímo se nemohli nesetkat.
I do města je pouštěl každého pouze v určené dny. Ale marně se snažil
zvrátit sudbu osudu. Oba totiž měli rádi od dětských let stejnou dívku,
do které se i v době zrání v muže zamilovali. Tajně ji oba
nosili dary, zpívali jí pod okny písně a pozorovali ji ze svého okna každý
ze své půlky paláce, když se procházela zahradou, kde se také onoho dne střetli
tváří v tvář. Starší z bratří už nemohl vydržet touhu spatřit
milenou dívku a spustil se do zahrady z okna po laně, které si tajně
splétal již delší čas.
Ẅasbûs-Đass
oslovil svého bratra:
„Co
zde pohledáváš, Sôlaĵ-Làku?“
Sôlaĵ-Làk
mu vylíčil, co ho donutilo vstoupit do zahrady. To Ẅasbûs-Đasse
ranilo a dopálilo. Vytáhl bezhlavě svůj meč a pravil:
„Ona
mne má radši než tebe!!“ A ťal ho na místě.
Tu
přiskočila ta dívka a promluvila k Ẅasbûs-Đassovi:
„Cos
to učinil? Dobře, ty proklatče, nechť víš, že jeho milovala jsem a tebe
teď nesnáším. Zabil jsi Sôlaĵ-Làka neprávem…“
Ẅasbûs-Đass
ji nenechal domluvit a na místě probodl svou hruď.“
Ŝadvëd
Dûsmãs aż Sŭljàm se chvíli odmlčel a poté pravil:
„Tak
vidíš, Æmùsi, poté Ẅasbûs-Đass zalitoval svého činu
a probodl se.“
Æmùs
ho však přerušil:
„Odpusť
králi, ale tvá žena mi sama řekla, jakých prostopášností se dopouští.“
Tu
se Ŝadvëd Dûsmãs aż Sŭljàm rozhněval a dal přivolat
nás a našeho otce a svoji ženu.
„Kîo,“
oslovil manželku a pokračoval, „znáš-li těchto pět mladíků?“
Králova
žena dle pravdy odpověděla:
„Neznám,
ó můj pane, nikdy jsem je neuzřela, až v tuto chvíli.“
Tu
se na ní rozkřikl:
„Ne!!!
Když s nimi poleháváš, jak vím, nejsem-li nablízku! Ty nevěstko!!“
„A
co vy?“ i ukázal prstem na nás, „také ji neznáte?“
My
jsme popravdě odpověděli:
„Ne,
ó králi, nikdy jsme ji neviděli.“
„Dobře,
sami jste si předurčili svůj osud!“ zvolal král, a zavolal kata, aby nás
zbil a odsekl všem levou nohu.
„Králi,
nečiň tak, budeš toho poté litovat. A tvůj osud bude strašný, jako osud
krále Èsğerra,“ promluvil jsem ke králi já.
A
jaký měl osud král Èsğerr, a jaký je jeho příběh?“ optal se
zvědavě král.
„Králi,
nejsem si jist, jest-li v takovéto situaci možno mi něco vyprávět,“
protivil jsem se já.
„Cože?!
Ty mi budeš odporovat! Začni ihned vyprávět, nebo se přestanu báti nejvyššího
z bohů a všechny vás hrozným způsobem zabiji!“ vzkřikl na mne.
Já
jsem tedy ve strachu počal vyprávět:
„Věř,
ó mocný, že vzdálené zemi kraloval velmi přísný král, každý se před
ním třásl. Èsğerr měl také velitele vojsk, který žárlil na
krásu syna chudé plátenice i dcery královy. Jednou předstoupil před krále
a pravil:
„Odpusť
mi, ó mocný Èsğerre, že tě ruším při tvém přemítání, ale
doslechl jsem se, že syn chudé plátenice, jménem Ќàsm-Pæd,
miluje potají tvou dceru, každý večer u ní lehává a ona mu šeptá do
ucha, že ho také miluje.“
Tu
se král velice rozhněval a pravil:
„Přiveď
mi ihned Ќàsm-Pæda a mou dceru!“
Velitel
vojsk se k nim tedy odebral a předvedl je před krále Èsğerra.
„Ŝemit,“
oslovil král dceru, „jak můžeš milovati tohoto otrhaného pláteníka?
Odpověz pravdou, sic tě zabiji!“
„Ó
otče, při životě tvém, neznám ho, kdo ti zase toto řekl?“
„Můj
velitel vojsk,“ odpověděl a otočil se k pláteníkovi, „a ty,
Ќàsm-Pæde, ji
také neznáš?“
Na
to ten ubohý mladík popravdě odpověděl:
„Ne,
neznám.“
„Dobrá,
sami jste si o to řekli!“ a na místě je zabil.
Po
rok svého činu nelitoval, teprve, až když šel kolem velitelovy komnaty a
zaslechl jeho slova, když opojen vínem sám se sebou tam rozprávěl:
„Bláhový
král. Uposlechl mé rady a oba zabil neprávem! Již nemusím se závistí patřit
do nenáviděných tváří! Nedaleko je den, kdy zbavím se i samotného krále.“
To
Èsğerra rozhněvalo. Vrhl se k tomu veliteli vojsk a srazil mu
krk. Poté se i sám zabil, nešťasten z toho, že ublížil nevinným.“
Odmlčel
jsem se chvíli a poté jsem pravil:
„Toto
stalo se s Ќàsm-Pædem a královou dcerou. Zjistil pozdě svou
chybu, a poté toho litoval, jako toho budeš litovati i ty.“
Král
však nedbal na má slova a dal zabíti našeho otce i svoji ženu, a nás, pro
milost a ze strachu před Ĥoramovým hněvem za tolik smrtí, takhle
zohavil, zmrskal trnitými pruty a dal vyhnat ze své země. Za dva dny nato se
dozvěděl od matky své ženy, že u ní celé dny a noci sedávala, takže
nemohla souložit s písařovými syny. Ŝadvëd Dûsmãs aż
Sŭljàm zalitoval svého činu. Odešel do své nejvyšší věže se
slovy:
„Nikdo
za mnou nechoďte, chci být o samotě se svým neštěstím!“
Vyskočil
z okna do sedla svého koně a vyjel z města se stejnými slovy. Za
večera dojel do osady, která se nazývala Ŏdrêtsa-Bâd, projel jí
a i přes odpor jejích obyvatel zamířil k severu. I s koněm se
vrhl do propasti, která se od onoho dne nazývána jest Propast skoku smrti. A
takto smutně skončil moudrý Ŝadvëd Dûsmãs aż Sŭljàm.
Desítky
let bloudili jsme po světě, zlámali a opotřebili jsme již mnoho berlí. Někde
nás ani nevpustili za hradby města, jinde ze soucitu najíst nám dali, vzácně
i pár soust na cestu věnovali, nikde však nestáli o pět mrzáků. Sami měli
dost starostí uživit své starce a nemohoucí. Jednoho dne jsme se však
dostali až sem. Žijeme zde již deset let daleko od skřetů. První cizinec,
kterého jsme za ta léta uviděli, jsi ty, ó neznámý.“
„Říkej
mi Gùes, to jest bystrý, a jaké jest tvé jméno?“
„Mé
jméno zní Mîstar-Sûi, toť předobrý.“
„Děkuji
ti, Mîstar-Sûii, ale začíná svítání, měl bych dojít pro svůj úlovek
a navrátit se k mým druhům.“
„Jen
jdi, Gùe, vezmi si tuto mast a namaž si s ní dlaně, než polezeš
skalou nahoru,“ a podával mu průhlednou nádobku s mastí zlatavé
barvy, „nech ji chvilku zaschnout, kůže ti zdrsní a prsty získají nevídanou
sílu.“
Mîstar-Sûi
a jeho bratři se s ním rozloučili a pravili:
„Ĥoram
s tebou“
„Hlavně
nespadni!“
„Namaž
si ruce!“
A
mnoho dalších pokřiků a loučení se ozývalo, než vylezl nahoru.
Když
spočinul zase na oné pěšince, z které byl za noci sešel, přehodil si
vlka opět přes ramena a vydal se zpět, kudy byl přišel.
pro pokračování klikni ZDE