román - část dvacátá pátá

Zde opět přeskočím několik příběhů Dêpidosových i události, odehrávající se během putování výpravy v jejich rodném Skalním městě.

Tak toto se dělo s Kassarem, a co bylo s námi? My jsme stále pluli stejnou krajinou. Tu Łascus nečekaně zvolal:

„Podívejte!! Támhle z křoví vyčnívá špička lodi!!“

„Kde?!“ zvolal nadšeně Læcer.

Łascus ukázal na husté rákosí, ve kterém byl ukryt člun. Přiblížili jsme se k němu, ale loď byla prázdná, nikde ani stopy po živé bytosti. Mezi stromy se ozýval zdáli děsivý hlas, vřeštivé zvuky, při kterých se nám ježily štětinky na uších. Někde se tam skrývalo hnízdo, ve kterém se mladé caerfy hlasitě dožadovaly masitého sousta. Prohledali jsme znovu opatrně okolí, ale bez úspěchu.

„Člun je opuštěn dozajista již dlouho, v této pustině nemožno přežít.“

„Radši se rychle vzdálíme, caerfu jsem dosud nespatřil a přeji si, aby tomu tak bylo i nadále!“

„Ani já netoužím stát se potravou těchto netvorů!“

„Budeme plouti kol břehu, ať nás nezahlédnou!“

A mnoho dalších obav a strachu vstoupilo mezi nás.

Lovci třímali připravené luky a lodě pluly zvolna pod převislými větvemi starých vrb.

Náhle se obloha zatáhla a jako bouře zazněl z nebes mocný třepot křídel.

„Ĥoram s námi, už jsou zde!“

„Napněte luky a střežte prostor nad hlavou!“

„Tam! Tam letí!“

Z protější strany přilétal obrovský, ptáku podobný tvor. Tělo caerfy však ochraňovaly lesklé šupiny, peří pokrývalo pouze křídla, dlouhá ocasní pera za ní vlála, její hlava podobala se hadí a jediný, zato však mohutný a silný pařát, byl vyzbrojen pěti ostrými a zahnutými drápy.

„Něco drží!“

„Vskutku, vypadá to zdáli možno i na skřeta!“

„Střílejte, ale přesně, ať nezasáhnete její oběť!“

Sînde hodil dýkou, ale byl asi ještě oslaben bobulemi, a proto se netrefil. Nůž se zabodl do stromu na protějším břehu. Podruhé zaútočil Àvon, nasadil na tětivu šíp, pak druhý a nakonec třetí. Všechny ale sklouzly po hladkých a jako pláty silných šupinách. Ani další z našich lovců neměli větší štěstí.

„Teď či nikdy!“ pravil polohlasem Àvon, napjal počtvrté tětivu, zamířil a vypustil šíp, než caerfa zmizela za korunami, které nás kryly jejímu zraku.

Ĥoram i Ǽliv stáli při nás. Šíp zasáhl caerfu přímo do oka, jediného zranitelného místa. Ta se zatřepala, vyrazila děsuplný křik a upustila do vody předmět či tělo, který svíral její pařát. S ohromným úderem dopadla na náš břeh. Do vody kousek od nás šplouchlo skřetí tělo. Aznob se vrhl do řeky a na poslední chvíli vyrval víru tělo, mizící ke dnu.

Pomohli jsme mu skřeta vytáhnout do lodi. Byl to stařec důstojného vzhledu. Pohlédl na Òra a těžce, přerývaně pravil:

„Střez se vody, kde není…“ Poté padl do bezvědomí.

Přirazili jsme ku břehu a vyhledali úlovek. Àvon vyškubl několik hrstí peří z křídel, aby jím mohl zdobit své šípy, do přídě své lodi vetknul tři největší duhově lesklá pera z ocasu.  Amar rychle odsekl caerfě nohu, podal nám ji na loď a my jsme hbitě opouštěli místo, kde by nás mohl napadnout rozzuřený druh mrtvé stvůry.

Zakotvili jsme až navečer, daleko od místa, kde jsme se ujali dosud spícího skřeta. Klov rozdělal oheň a Dùpu, Uhtra, Inemu a Retne pod vedením Ninrut jaly se chystat pokrm z cearfího stehna, vyhlášenou a těžko dostupnou pochoutku. Amahem bděla u neznámého. Snad to bylo vůní chystané večeře, anebo únava odešla z těla starce, ten se náhle probral.

„Děkuji vám, že jste mne zachránili… náleží vám můj dík.“

 Òr se ho optal:

„Nemáš zač děkovati, je naše povinnost ochraňovat se navzájem. Ještě se tě chci na počátku optat, jaké je tvé jméno?“

Stařec Òrovi odpověděl:

„Volám se Đuròn, pocházím z říše krále Єasse, jehož lid mne vyhnal ze své osady z důvodu, že jsem se lišil od ostatních.“ Nabral dechu a pokračoval, „…jsem ten, o němž se praví, že umí předvídat budoucnost a číst v minulosti, sám však neznám, odkud se ten dar vzal…“

„Jsi tedy čaroděj?!“ vykřiklo překvapeně hned několik skřetů najednou.

„…ale kdež, pouze občas vyjdou z mých úst slova, spánkem mi seslaná. Poté, co jsem upozornil takto na některá neštěstí, která přijdou, a vskutku tomu bylo tak, byl jsem nazván…tím, kdo tato neštěstí zlou silou přivolává…svůj díl na tom měla i má podivná nemoc, díky níž jsem za úplňkových nocí bloudil ve spánku se zrakem zavřeným a pažemi nataženými před sebou po střechách i útesech…byl jsem tak povícekráte spatřen, vesničané se domnívali,…že čerpám zlou sílu z měsíce…“

Takto přerývaně zjevil nám svůj osud nešťastník a pokračoval:

„Snad mne taky od sebe neodeženete jako ostatní, kam plujete…a proč, smím-li se ptát?“

„Plujeme ze Skalního města nad Bezedným jezerem a cestujeme k pramenům této řeky, u nás nazývané Mizející řeka, zjistiti, proč je tak slabá,“ odvětil Đurònovi laskavě Sivet.

Stařec se zaradoval a poté s nadějí v hlase se tázal:

„Mohu jet s vámi?“

„Ale jistě, budeš nám potřebný, ukážeš nám i možná, zda umíš předpovídat budoucnost,“ opáčil Òr, aby potěšil Đurònona „jsi tak sláb, že ponechati tě samého by byla tvá dozajistá smrt.“

„Děkuji, ó můj pane, jsem tvůj ponížený sluha,“ klekl si zmoženě Òrovi před nohy a počal je líbati.

„Nechej svého počínání, Đuròne, já nejsem Môsnis ni Ĥoram, abys ses přede mnou musel plazit po kolenou. Pověz mi však, cos myslel tou vodou, jež jest tam, kde není, a co ještě povědět jsi chtěl?“

„O čem to hovoříš, pane?“

„Poté, co jsi padl z pařátu caerfy do vody a byl jsi námi vtažen do lodi, tvá poslední slova před tím, než jsi nadlouho pozbyl vědomí, zněla doslova,“ princ se krátce zamyslel, „střez se vody, kde není…, poté spánek tě jal.“

„Opravdu ti nemohu sloužiti, mysl má je zakalena a již mnohokráte vyslovila má ústa sudby, jimž sám neporozuměl jsem.“

„Možná jen hrůza ze smrti v caerfí tlamě pomátla nakrátko tvé myšlenky, netrap se tím nadále,“ upokojil Òr Đuròna.

„Odpusť, Òre, ale je nejlepší čas pojísti,“ pronesla Ninrut.

Chutě jsme se pustili do jedinečné pochoutky, kterou většina z nás ochutnávala poprvé, možno i naposledy v životě. Lahodnost tohoto pokrmu vyvolených, pečeného stehna nebezpečné caerfy, toť nemožno vylíčit slovy. Pergamen nezachytí ani barvu křupající kůže, ani vůni par, stoupajících při dělení ostrými noži, a pokoušet se popisovat chuť, to netroufám si ani já, tak zkušený písař. Možná básník Dêpidos někdy v opojení toliko jemu slyšitelného hlasu duchů pěvců minulých, vyřkne ta slova písní za nás. A již se ujímá slova, ne aby oslavil chválou krmi, leč aby další ze svých neuvěřitelných příběhů k dobru dal.    

Na ostrově Èvëd bydlel v skromné chýši chudý rybář Sētnon-Àtun, který živil ženu a pět dětí. Jednoho dne vyjel v Moře hromů na lov ryb. Spočinul asi dvě stě mil od ostrova. Hodil poprvé síť a náhle se přihnala velká mořská bouře. Obrátila člun a jeho stahoval vír pořád hloub a hloub do vody. Zrovna, když byl už v koncích s dechem, slitoval se nad ním Oneŝmeś, vládce řek a moří, uchopil jej do rukou a snesl na dno mořské do svého paláce z mušlí. Dal mu dar rybího dechu, přidělil mu komnatu a nechal ho u sebe žíti. Jednoho dne však Sētnon-Àtun předstoupil před Oneŝmeśe s prosbou:

„Ó pane a stvořiteli vod všech, chtěl bych zase spatřit ženu svou a děti, je tomu již rok, co jsem se k nim nevrátil. Uštědři mi proto svolení, abych se za svou rodinou mohl podívat.“

Oneŝmeś by mu rád vyhověl, ale nešlo to, proto pravil:

„Sētnon-Àtune, má odpověď tě zklame, nemůžu tě poslat zpět za rodinou, mořský proud odnesl za tu dobu můj palác nekonečně daleko od tvého ostrova. Je jen jedna, a to velmi nebezpečná možnost…“

„Řekni mi ji! Toužím zřít svou rodinu!“

„Inu tedy,“ pravil Oneŝmeś, „dnes tě vypustím na hladinu. Až budeš nad ní, uvidíš v dálce loď, která se k tobě bude blížit. Rybáři tě vezmou na palubu. Tam se zeptáš nejstaršího, kam loď pluje. On odpoví že na Èvëd. Na té lodi jsou však vzbouřenci, o kterých tento muž, jejich vůdce, neví. Ti tě budou chtít zabít. Musíš si však s nimi poradit sám.“

„Děkuji ti, Oneŝmeśi, za tvou dobrotu.“

Oneŝmeś vynesl Sētnon-Àtuna na hladinu a zmizel v hlubině. Sotva se Sētnon-Àtun rozhlédl, uviděl loď, která se k němu blíží. Čísi ruce jej vyzvedly a Sētnon-Àtun se optal:

„Kam plujete?“

„Na ostrově Èvëd je náš cíl,“ odvětil stařec, který byl tázán.

Bůh vod Sētnon-Àtunovi nelhal, na lodi byli vzbouřenci, kteří jej chtěli zabít, ale Sētnon-Àtun byl bdělý, varoval potají i starce. Naopak, vyčkali noci, kdy ostatní upadli ve spánek a přehodili je přes bok lodi do hlubin Oneŝmeśových. Pak přišla bouře zlá a smetla oba též k hlubinám Oneŝmeśovým. Sētnon-Àtun se však zachránil. Zachytil se v okamžiku posledním ráhna a šťastně, drže se ho, doplul k ostrovu, jenž byl nedaleko. Poté ale zjistil, že je to jiný ostrov. Ráno seznal, že byl to Ќakol, ostrov na němž nikdo nebydlel. Ќakol znamenalo v jejich řeči opuštěný. Jeho ostrov se od něj nacházel sto mil dále k východu. Neměl šanci k němu doplavat, proto si počal vyrábět loď. Přinesl si spoustu slámy, rákosu a dřeva na zhotovení lodi.

Po roce dlouhé práce stála na vodě loď, s plachtou z listů, připravená k vyplutí. Sētnon-Àtun jí dal jméno Ђe, to jest záchrana. Bozi ale Sētnon-Àtunovi nepřáli. Přišla vichřice a loď odfoukla daleko na moře. Sētnon-Àtun počal klít:

„Co to počínáš, Ųidusi, co zlého jsem ti udělal?!“

Nic naplat, Sētnon-Àtun musel počat stavět loď znovu.

Postavil ji za další rok a dal jí zase název Ђe. Tentokrát se mu to podařilo. Vyplul!

Po sedmi dnech spočinul na svém prahu a přivítal se s ženou a dětmi. Jejich radost byla nezměrná.

A tak končí vyprávění o Sētnon-Àtunovi a o Oneŝmeśovi,bohu vody.

Đuròn pochválil Dêpidose za jeho výkon. Dosud takového nebyl svědkem.

„Tvůj um je výtečný. Rád bych vyslechl další, ale jsem stále znaven, toliko zájem o tvůj příběh nedal mi usnouti.“

A vskutku, po těchto slovek spánek tvrdý ho jal.

„Je to nešťastník, slyšel jsem již o takto postižených,“ děl Onaib, „neznám však léku, jenž by zbavil skřeta tohoto prokletí.“

„Noční můry a nemoc vkládají slova do jeho úst a prostí vesničané, stejně jako nevzdělaní velmožové, shledávají pak pro vysvětlení nevyhnutelných skutečností, jako jsou neúroda či nemoci hubící celé kmeny, spojení nebohého se zlými bohy a duchy,“ dodal Aenleb.

Po dobrém pokrmu jsme se i my odebrali do říše snů.

Ráno jsme se vzbudili, a Đuròn, odpočatý nocí, připravoval zvláštní pokrm. Sotva mne zahlédl, pravil:

„Buď zdráv, příteli, a vy, nebojte se a pojezte se mnou mé krmě.“

„Ale zajisté. Již k tobě spějeme, Đuròne,“ odvětil chtivě Amar.

„Jen se zase nepřejez!“ napomenula ho Ninrut.

„Nirtut má pravdu, Amare, jak znám tvou žravost, jistě se zase přesytíš!“ pronesl kdosi ze skřetů

„Nechte toho, podívejte se na sebe, vypadáte jako uschlé větve!“ rozčílil se naoko Amar.

„A ty se podívej na sebe, ty sude. V tobě by se mohlo uchovávati víno!“ zažertoval Klov.

A mnoha dalšími pokřiky jsme si Amara dobírali.

Đurònův pokrm byl výtečný, jeho nasládlá chuť sušených salkových květů byla úžasná. Amar neodolal a musel se jej zeptat, z čeho že to dělá:

„Đuròne, z čeho vaříš tento výtečný pokrm a jak se jmenuje, smím-li se tě ptáti?“

„Amare, můj pokrm jest mé tajemství, ale vám ho prozradím se vaří z salkových květů, kapraďového listu, z plodů salku a pár kapek medoviny,“ odvětil Đuròn a přidal trochu Amarovi.

„A co se týče názvu, ten zní Кâlk,“ dodal poté.

Pojedli jsme Đurònova pokrmu a vyrazili znovu ku pramenům Mizející řeky.

Cesta byla klidná, pokojná, Amar a ostatní lovci chytali ryby na udice, tedy až na Sîndeho, Àvona a Sùpaka. Sînde lovil pstruhy a jiné ryby pouhou rukou pod kořeny vrb, olší a keřů, které sahaly až do vody. Àvon lovil ryby zase naopak lukem a šípy, Sùpak pevnou rukou vrhal oštěp. Zasáhl tak obrovského vousatého sumce, číhajícího pod kořením na potravu. V krajích, ve kterých jsme se nacházeli, byl ryb dostatek. Všude před námi se náhle za ohbím řeky objevily stovky leknínových květů a tisíce jejich obrovských tmavozelených voskovitých listů, nemohli jsme jimi proplout. Zůstali jsme stát na místě, ani bidly jsme se nemohli odrazit ode dna a plouti dál. Kormag náhle učinil něco nečekaného. Skočil jemně na listy leknínů a počal po nich choditi, poté zvolal:

„To je neuvěřitelné! Já umím chodit po hladině, to je zázrak, že mne ty lekníny udrží!“

Všichni jsme počali téže přelézat na listy. Amar prosil, zda ho také pustíme. Přes velké přesvědčování, že ho lekníny neudrží, jsme mu to nakonec svolili. Onaib si vzal list leknínu a naložil jej do pálenky z salkových květů. Chodili jsme měkkými kroky po pevných listech, a tu jsem si povšiml, že Amar s tichým šplouchnutím zmizel, zůstala po něm jen velká díra v zeleni, která se počala rychle zavírat. Amar se marně snažil vystrčit hlavu z vody. Napadla ho šarquej a svým podivným zvukem počala svolávat celé hejno. Už se do Amara počaly zakousávat desítky šarquejích zubů. Tu Aznob hodil Amarovi dýku se slovy:

„Sekej!! Já tam skočím za tebou!!“

Aznob učinil, co Amarovi slíbil. Skočil do vody a počal sekat kolem sebe, až šarqueje zahnal do jejich skrýší. Vytáhli jsme oba rychle z vody a Aznob začal Amara poučovati:

„Vidíš, Amare, my jsme ti říkali, že tě lekníny neudrží, ale ty jsi trval na svém a šel jsi s námi.“

„Máš pravdu, Aznobe, neměl jsem být tak umíněný. Odpusťte mi to.“

Odpustili jsme mu a po souši jsme se vydali přejít úsek, na kterém se nacházely lekníny. Sice by nás unesly, ale vláčet po nich lodě by bylo příliš vyčerpávající, snazší se jevilo nést je po břehu. Šli jsme již půl dne, bylo to velké zdržení, před námi se v dálce těsně u řeky vzpínaly dvě strmé hory vedle sebe. Vypadaly, jako by se na obzoru tyčily věže velikého města. A opravdu. Všem se nám zdálo, že ze skal vystupují domečky a chodí tam skřeti, a že obě skály jsou spojeny řetězovým mostem, ale nebyli jsme si tím jisti. Sivet pojmenoval levou horu Hora lesnatého vrchu, protože její vršek byl porostlý hustým lesem. Kormag levou nazval Hora vrchu lysého, mínil tak dle nezalesněného vrcholu. Obě hory od nás mohly být ještě tak dvě míle. Naše zdání s městem nebylo zdání, ale skutečnost. Obě hory byly spojeny mohutným mostem z řetězů a obraňované hradbou, vysokou asi deset stop. Mezi oběmi horami se v hradbě nacházela silná dubová brána. Za ní vedly dvě cesty, jedna na Horu lesnatého vrchu, druhá na Horu vrchu lysého. Celé město bylo zachmuřené a zahalené do mlhy. Již z dálky jsme slyšeli údery kovadliny z nedaleké kovárny. Na vrcholku Hory vrchu lysého se nacházel hrad vytesaný do skály. Jeho věže sahaly až k oblakům a okna měl oblouková, vysoká, s dřevěnými okenicemi. Šli jsme kolem brány a tu nás strážný vlídně oslovil:

„Nevíte, kde by náš král našel skřeta jménem Đuròn?“

Đuròn pozvedl své oči, lemované bílým obočím, a pravil:

„Já jsem ten, koho si váš pán žádá. Zovu se Đuròn. Co ode mne, vyděděnce vlastního rodu, král potřebuje?“

Strážný poručil druhému, ať otevře bránu a podal Đurònovu sluchu vysvětlení:

„Našemu vladaři se narodil syn. Naneštěstí mu zemřel jeho zvěstovatel dnů budoucích a v tomto kraji není již nikoho jiného, nežli tebe. Proto vejdi a upokoj mého pána tím, že mu zjevíš osud jeho syna. Tvoji průvodci jsou též zváni.“

Đuròn i my jsme souhlasili. Odložili jsme své lodě u brány a vyšli jsme tedy s tímto strážným do hradu. Tam voják poklekl před muže vzezření krásného, na kterém byly vidět rysy ušlechtilosti, a pravil:

„Ó mocný! Vedu ti Đuròna, jehož si žádáš, i jeho druhy.“

Král se zaradoval a pronesl:

„Děkuji ti, vezmi si zde tento prsten, a můžeš odejít,“ a s těmito slovy mu podal krásný zlatý prsten.

Poté se otočil k nám a žádal od Đuròna toto:

„Mohl bys pro mne udělat maličkost, ó jasnozřivý. Narodil se mi syn, chtěl bych poznat jeho osud. Jestli mi ho předpovíš, bohatě tě obdaruji.“

„Je mi ctí,“ a odebrali jsme se s ním k lůžku, na kterém ležel krásný chlapec. Đuròn se chvíli díval do jeho dlaně, dotýkal se jeho čela, upadl do polospánku a poté pravil:

„Tvůj syn má dobrý osud.“

„Děkuji ti, Đuròne, vidím, že jste vyčerpaní, nechcete u mne pobýt do zítřejšího rána?“

Souhlasili jsme s královou nabídkou. Přidělil nám každému místo v komnatách a mohli jsme se odebrat ku spánku. My s Đurònem jsme sdíleli stejnou ložnici. Probudili jsme se večer, i šli se porozhlédnout z terasy po nočním městě. Spatřili jsme světlo v králově síni, ještě nespal, tak jsme usoudili poctít ho krátkou návštěvou. Seznali jsme, dle tlumené rozpravy, že není osamocen, kdosi další byl jeho hostem. Đuròn strnul překvapením, zaslechl, jemu známý hlas. To král Đurònovy osady Єass rozmlouvá s vládcem města, ve kterém jsme se nacházeli.

„Ķoslâk-Ùġe, nevěř Đurònovi, je to podvodník!“

„To je hloupost! Ty mu závidíš jeho schopnosti.“

„Pro svoje údajné schopnosti musel opustit náš kraj!“

„Možná jiný vladař by si ho více považoval!“

„Sám seznáš, co přivolal na tvého syna!“

„Za to, co jsi prohlásil, tě uvrhnu do nejtemnější kobky!“

Neměl však příležitost, dříve ho Єass bez výstrahy ťal do hrdla. To nás zhrozilo. Vyběhli jsme z chodby a strážným oznámili, že král, který byl u Ķoslâk-Ùġa na návštěvě, jej zabil. Strážní uposlechli naší rady a chopili se Єasse.

Jaký však byl jeho údiv, když byl po chvíli předveden před samého Ķoslâk-Ùġa, který nebyl zabit, pouze zle raněn. Onaib mu pohotově smrtící ránu ošetřil, zastavil krvácení a přiložil léčivé obklady. Ķoslâk-Ùġ ale zaplatil ztrátou řeči a mohl pouze psát. Odsoudil písmem Єasse smrti, téže noci byl ortel naplněn, kobce se tedy vskutku vyhnul.

Poté jsme, obtěžkáni cennými dary, opustili na druhý den Ķoslâk-Ùġovo město a vyrazili jsme dál. Teď již opět po vodě.

             další kapitola ZDE

            ZPĚT NA MŮJ ROMÁN