román - část dvacátá šestá
VIII. Noční můry
Opět přeskočím jedno z mnoha Dêpidosových vyprávění a vstupuji do kapitoly od těchto míst
Dêpidos dovyprávěl poučný příběh, ale nikdo ještě stále nespal. Teprve před půlnocí jsme znaveně usnuli. Hladina řeky se leskla svitem měsíce a stíny větví vytvářely strašidelné tvary.
Amar ležel
vedle Ninrut a neklidně sebou škubal, těžce se převaloval a volal ze sna různá
slova.
Viděl sebe
sama, jak kráčí po cestě. Na stromech kol ní nerostou obvyklé plody, ale
pečená kuřata a uzené ryby. Pečení divočáci běhali všude kolem něj, v potocích
proudilo pivo a víno, kalichy květů nabízely opojné pálenky namísto sladké
šťávy, potravy hmyzu.
Po chvíli přišel
do města, ve kterém nalezl zotvírané dveře domů, v místnostech nezřel
ale ani hosty, ani hostitele, přestože všude byly plně prostřené stoly. Začal
tedy hodovat. Všude na balkónkách a na terasách domů viděl oknem skřety,
kteří se nehýbali. Bylo mu divné, že všichni vypadali, jako by se mu smáli.
Nechtěně mu na zem upadla uzená kančí kýta. Sehnul se a ucítil strašné
křeče v břiše. Padl na zem a kol sebe viděl pod stolem mrtvé skřety, jak se mu smějí. Jídlo bylo otrávené…
Ikas se zase choulil spolu se stádem, vydávaje divné, až zvířecí zvuky. Trhal bolestně sebou a rval si nevědomky vlasy z hlavy.
Bezmocně
sledoval, jak mu tonou zvířata ve vodě. Pokoušel se zachránil aspoň mládě,
které se narodili Bèũovi. Schoval jej pod svůj kabát z kůže.
Když na
pohlédl malého Bèũa, zahřívaného vlastním teplem, spatřil,
jak postupně mění svou podobu. Nakonec se stal krvelačnou caerfou a počal
mu rozpárávat břicho. Vyrazil děsuplný výkřik…
Òr, se převaloval na lůžku s vytaseným mečem a s bojovným křikem jím šermoval zmateně kol sebe.
Patřil na
sebe sama, jak se vydává kamsi do bezedných páchnoucích bažin. Mluvil se
starcem, který měl na rameni žábu. Ten starý kmet mu radil, kde najde
obrovského hada jménem Ỳs. Poté jel na velikém vodním pavoukovi
a dorazil k onomu hadovi. Tu ho ten pavouk shodil a odběhl na dlouhých,
tenkých a ochlupených nohách zpět ke starci. Slyšel zdáli jeho smích a
zvolání:
„Neujdeš
svému osudu!“
Začal se
topit v bažině a bojoval mečem s obrovským hadem, který ho obtočil
svým dlouhým, slizkým tělem a táhl ho do hlubin nory u dna páchnoucího
bahna…
Aikab sebou také zmítal, převaloval se, strhával si svou vlčí kůži, do níž byl zachumlán. Tu a tam podivně zaskučel.
Zdálo mu, že se dívá na úplňkový měsíc. Náhle se kolem něj počala stahovat jeho kůže z vlka. Postupně ho pohlcovala, prorůstala do jeho vlastní, hlava se mu pokryla srstí a namísto zubů si v puse nahmatal obrovské tesáky. Poté se i jeho nohy zahalily do vlčí kůže a nakonec se z něho stal obrovský, krvežíznivý vlk. Pozdvihl tlamu k měsíci a zavyl. Vrhl se na skřety, spící kol vyhaslého ohně, a začal zabíjet své druhy…
Dùpu málem shodila svého muže s lože. Trhala sebou ve spánku a křičela stále: „Ne!“
Zdálo se jí,
že plave ve velké kádi plné husté, červené tekutiny. Tu jí začalo něco
tlačit v břiše. Počala rodit. Ke svému zděšení spatřila vylézat
z vlastního nitra odpornou broučí hlavu s obrovskými kusadly.
Vzala netvora do náruče a s láskou matky nechala jej, ať se nakojí.
Tu přišel
její muž Læcer a optal se jí:
„Co je to
za příšeru?“
„To je naše
dítě…“
Læcer
ji však přerušil:
„Taková
zrůda nemůže být mé dítě!“
A vytáhl meč
a chtěl dítě zabít.
„Néééé!!!“
zvolala Dùpu.
„Ano!
Ano!“ vykřikl její muž a probodl je oba…
Sînde vykřikoval ze spaní slovo „poběhlice“. Vrtěl sebou a sekal do prázdna zubatou dýkou.
Probudil se
uprostřed noci a jako omámený hleděl na to, jak se Amahem miluje s Aikabem,
ukazuje na něj a říká:
„Běž na
ryby, ať máme s milým co jíst, a najdi si pak nový domov!“
„Ty poběhlice!
Chceš mě vyhnat a nadále se milovat s tímto ubožákem?!“
Tu Aikab
vstal z lože, udeřil Sîndeho do břicha a vyhodil jej z lůžka, řka
tato slova:
„Již se
nevracej!!“
A opět
ulehl na tělo Amahem, toužící po objetí mladého lovce…
Amahem, jeho ženě, se zdál odporný sen. Stále sebou zmítala na lůžku a vydávala nesrozumitelné výkřiky
Za úplňkové
noci se milovala se Sîndem a když na něho naposledy pohlédla, zjistila, že
má pojednou tvář Aikabovu. Vzkřikla
na něho:
„Cos udělal
se Sîndem? Ty proklatče!“
Aikab jí však
odpověděl:
„Zabil
jsem ho. Kassar ti ho navrátí, až jeho tělo rybáři chytí do sítí! Provdáme
se! Buď mi nyní však ještě pár chvil po vůli!“
„To
radši ať mne Qñèv pohltí!“ zvolala ona.
Její přání
se jí splnilo. Aikab se náhle proměnil v boha smrti Qñèva
a odnesl ji do své říše.
Dêpidos tiskl k hrudi svoji vzácnou lyru a bezděčně občas prohrábl její struny. Linuly se z nich tóny nelibé, připomínající caerfí skřeky, a sám Dêpidos zařval hrozivě.
Putoval se
svojí lyrou pustou krajinou. Marně tloukl na brány měst, bez úspěchu se
doprošoval vstupu do vesnic a osad. Nikdo nestál o vyprávění příběhů,
nikdo nedopřával slechu jeho písním.
Vyprávěči
a hudebníci byli vyděděnci, pronásledovaní ve všech končinách. I ptáci
byli zbaveni daru zpěvu.
Jednoho
dne šel Horami osudu i potkal Sēdeho s jeho společníky, ženami a dětmi.
Přidal se k nim a poté se zeptal:
„Proč nejste u Ķràkϊşe?“
Černý
Sėlïm odvětil za Sēdeho:
„Ķràkϊş
nás vyhnal z korun stromů, jako tebe Kassar ze Skalního města na Bezedným
jezerem.“
Dêpidos
posmutněl a odevzdaně pravil:
„Budeme
putovat spolu. Dá-li Ĥoram, někde snad o nás státi budou.“
Pojedenkráte
přišli do neznámé osady. Nepoznali ji. Byla to však osada jejich nepřítele,
obživlý Môsnis si ji znovu postavil na jiném místě. Zabušili na brány.
Vyhlédl skřet a byl vidět v jeho tváři podlý úsměv. Môsnis otevřel
bránu v přestrojení, šťasten, že se konečně pomstí svým přemožitelům
a pravil:
„Jen
vstupte. Konečně zase hudebníci. Zahrajte něco!“
„Je
nám ctí,“ pravil Ğàsmødes.
Všichni
se chopili nástrojů a počali hrát.
Poté
maskovaný Môsnis zvolal:
„Výborně!!!“
Roztleskal
se a chválil je:
„Jste
nejlepší hudebníci na světě!“
Tu
odložil přestrojení, smrtelně se zasmál a zvolal na kata:
„Kate,
zbav je utnutím rukou a vyrvi jejich jazyky! Opovážili se hrát a zpívat!!“
Sēde
se sice bránil, ale marně. První měl být ztrestán Dêpidos. Klekl si
na popravčí kůži a dal paži na špalek. Kat se rozpřáhl a sekl. Dêpidos
pocítil ukrutnou bolest a vzkřikl…
Podivný neklid zachvacoval i jindy klidně spící stádo. Zvířata se choulila k sobě, vystrašeně se třásla a v obavách se tiskla k Bèũovi, který jako jediný nejevil známky strachu, a klidně spal spánkem bezstarostného dobytčete pod temnou oblohou, na které se vyjímaly třpytivě zářící hvězdy.
Onaibova tvář této noci nepůsobila klidně a vyrovnaně, jak bylo tomu dosud vždy. Občas s výkřikem zaryl nehty do měkké hlíny, našeho lože.
Jeho
duše putovala na opačný břeh, než kde spočívají naši předkové. Tak,
jako asi Đuròn ve chvilkách neznámého vytržení, hleděl i on široce
otevřeným oknem do dnů potomků našich potomků, do dnů rodů, které ani
nebudou již znát své pravé předky. Podivná moc jim dá sílu opustit
pevnou zemi, ale ne nakrátko a pouze směrem z výše dolů, jak jim tomu
ukázal Âssandíán. Tvorové, kteří přijdou, budou umět vzlétnout vzhůru.
Nejen že se vznesou nad hladinu řek a jezer, přeletí i přes moře. Nebude
jim stačit vzlétnout nad zelené hvozdy a ledové vrcholky hor, budou cestovat
k vzdáleným světům na hvězdách, které ukazoval mladým lovcům,
stanou pevnou nohou na měsíci, určujícím běh ročních období a dnešní
noci skrytém a čerpajícím v odpočinku sil do dalších nocí.
Onaib
nepociťoval strach z výšky, ale z konání budoucích obyvatel. Války
pustošily zemi, bojovníci umírali v takové míře, že ani neznal
pojmenování pro číslo, vyjadřující počet obětí. Osidlování cizích
světů se také neobešlo bez bojů, oblohou se místo pásu, zvaného Bílá
mlha, táhla krvavě narudlá stopa. Válečníci si ani v bitvách
nestanuli tváří v tvář, města i vesnice ničila zbraň, kterou nezadržely
žádné hradby ani příkopy. Môsnisovo běsnění se zdálo být ničím
proti tomu, co viděl…
I jeho druh Aenleb zažíval podobné chvilky, sevřenými ústy občas uniklo slůvko modlitby, jeho vrásčité ruce hmataly po knize modliteb.
Nebyl
tak daleko ve dnech příštích jako Onaib, ale to, co spatřil, ho též zděsilo.
Při vyslovení slova skřet se každý třásl hrůzou a v obavách chápal
se zbraně. Bylo to slovo zosobňující zlo, zapomenuty byly činy udatných a
moudrých hrdinů.
Celá říše přestala věřit ve všemocné bohy, viděl spousty těch, kteří se jim vysmívají. Spatřil ale také ty, kteří se počali klanět novým bohům. Však jedni pronásledovali druhé, pravíce, že toliko právě jejich bůh je ten pravý. I mnoho krve teklo v bitvách o pravého boha. Bůh sám byl dobrý, ale bezradně plakal vprostřed nebes, hledě na zla a ukrutenství, páchaná jeho jménem. Neměl však tolik moci, jak mu věřící přisoudili, a tak jen s utrpením toho, který vše vidí, ale nemůže to změnit, smutně shlížel na zemi a lid pod sebou…
pro
pokračování klikni ZDE