román - část dvacátá sedmá

Prostá Ninrut, neznalá hovorů s bohy, ale věrně vždy naslouchající přáním i tužbám žaludku svého muže, neměla klidu ani ve spánku.

Tak jako v bdělosti, věnovala se přípravě pokrmu pro svého muže. Měla na paměti, jak velice mu zachutnal Ŗôrův lăċkabûs, a proto se rozhodla potěšit ho touto lahůdkou. Sama se vydala do nebezpečí lesa pro med a bobule. Konečně se jí podařilo najít vykotlaný strom, kde bylo tušit lesní včely. Namísto včelího hnízda však narušila hnízdo ôiů, kteří ji zuřivě napadli. Zachránilo ji jedině potopení do tůňky v potoce. Celá zmáčená a s několika žihadly dorazila konečně domů a začala chystat jídlo.

Celou chýší začal vonět lăċkabûs a netrvalo dlouho, dorazil Amar. Zavětřil, radostně pozdvihl svoji ženu v mohutných pažích, políbil ji a vrhl se k míse. Cpal se, jako by od rána nejedl. Spokojeně si pomlaskával, najednou mu ale vypadla z ruky dřevěná lžíce. Sehnul se pro ni pod stůl a již se nepozdvihl. Padl v křečích k zemi, kol úst měl pěnu a příšerně křičel.

Nebohá Ninrut seznala, že uvařila pokrm svému nejmilejšímu z jedovatých  bobulí…

Nedaleko polehával Klov s ostatními mladými lovci. Ani jeho nitro nezůstalo ušetřeno obav, však zprvu se zdálo, že jediný zažívá cosi lepšího.

Òr vyslyšel jeho proseb a dovolil mu opustit výpravu, aby se mohl navrátit do Ķràkϊşovy osady za svojí vysněnou Râskou, kvůli níž již mnoho nocí nespal. Dlouhá byla cesta po proudu, musel se prodírat lesy a slézat skaliska, naštěstí narazil zanedlouho na starou loď, kterou ponechal Đuròn zakotvenou nedaleko místa, kde se s ním setkali, ale strach jim nedovolil navrátit se pro ní. Teď se mu hodila, Òr nemohl přijít o lovce i o člun, proto Klov až do této chvíle neměl možnost využít síly a rychlosti proudu řeky.

Pojednou zaslechl nad sebou děsivý křik. Byl to mohutný samec caerfy, stále ještě rozzuřený ztrátou družky, který sháněl pár soust k nasycení hladových mláďat. Lovec v lodi na volné řece byla jedinečná kořist. Spustil se střemhlav k hladině a vrhl se na kořist. Klov, varovaný křikem, zděšeně vzhlédl k nebi. Krev mu ztuhla v žilách, ve strachu o život se vrhl přes bok člunu do vody. Ale ani tam si nepolepšil, žravé šarquje jako blesk vyrazily ze svých skrýší a zamířily k tělu ve vodě. Shůry na Klova dopadal stín mohutné caerfy, zespodu již pociťoval první kousnutí zubů šarquejí.

Měl ale neuvěřitelné štěstí, caerfa nezvládla zbrzdit včas svůj smrtící pád, šarqueje se vrhly na novou oběť a Klov se vysoukal hbitě zpět do bezpečí lodi, zatímco jeho dva dosavadní nepřátelé teď zápasili mezi sebou.

Ještě mnoha dalším nástrahám a nebezpečím musel uniknout, než zacítil vůni kouře z milířů. Radostně vběhl na paseku, kde Dêpidos vyprávěl příběh svůj, své lyry a mrtvého přítele. Jaké však bylo jeho překvapení poté, co zjistil, že dým nestoupal z milířů, ale z očouzených koster vypálených chýší v korunách stromů. Nalezl jen několik zohavených těl přátel a na králově chatrči vzkaz psaný známou rukou:

Jsem jako pravý Qñèvův syn, jiným životy bere, mně ho však navrátil. Druh Ïštanŷš se navrátil se mnou vykonat trest nad Ķràkϊşovými skřety, stejně jako nad zrádným Ĝaššem. Teď jsou z nich všech moji otroci, ženy mi dají nové bojovníky. První z nich, která měla se mnou, Môsnisem Ukrutným, to potěšení a čest počít nového hrdinu, mezi těly zabitých uhlířů a ve světle hořících korun, nosí jméno Râska…

Ani Sùpak neměl blažený sen. Neustále sahal po svém oštěpu a vykřikoval jméno mrtvého krále elfů. V jednu chvilku náhle hodil svůj oštěp a ten se zabodl do měkké, kypré hlíny kol nás, na které jsme leželi.

Viděl sebe sama, jak rozpráví s Dêpidosem v jeho chýši. Povídali si zrovna o Raĵaĩkovi, když tu zatloukl kdosi na dveře. Dêpidos otevřel a za dveřmi stál utrmácený skřet a pravil:

„Jsem Hўsђe, posel Raĵaĩkův - on je vznešený! Můj pán tě žádá, ó urozený Dêpidosi, zdali mu budeš prospěšný při boji se zlým Nûmĭsem, který ho počíná sužovat! Pomoz, nebo bude naše město mít špatný osud!“

Dêpidos příchozímu ihned odpověděl: „Raĵaĩkovi pomohu vždy!“

Otočil se a pravil:

„Milý Sùpaku, mohl bys Raĵaĩkovi též býti ku potřebě?“

Neváhal. Vzkřikl:

„Jistě, příteli, nenechám tě přeci na pospas smrti, jestli zemřeš, chci zhynout s tebou!!“

Vzali s sebou věci a zbraně, které jim budou ku potřebě. Po dni příprav pravil Sùpak k Hўsђemu:

„Hўsђe, již vydat na cestu se můžeme.“

„Děkuji, již déle nám Ĥoram nedopřeje, a Qñèv pošle nepřítele na naše město,“ odvětil Hўsђe.

Po deseti dnech perné cesty se Sùpak optal Raĵaĩkova posla:

„V které zemi se ráčíme vynacházeti?“

Hўsђe ihned opáčil:

„V zemi mého pána - on je vznešený, nazývané Země štěstí a míru, za půl dne již spočinete na posvátné půdě města Vodní pevnost, které slouží pánu mému - on je vznešený, jakožto sídlo a obrana proti nepřátelům.“

Posel jim pravil pravdu, za půl dne již stanuli na půdě Vodní pevnosti, která doslala své jméno proto, že kol celého města byl napuštěn hluboký příkop, kterému na dno dohlédnou nebylo možno.

Raĵaĩk Dêpidose a Sùpaka oslovil:

„Vítej, příteli! Vidím, že přivádíš svého druha. Kdo jest to?“ A otočil se k němu.   

Sùpak opáčil:

„Jsem syn vrhače kamenů a oštěpů Ògina. Jmenuji se Sùpak a jdu ti téže pomoci…“

Král elfů ho ale přerušil:

„Ty jsi Òginův syn? Nebýt tvého otce, který naučil zde Dêpidose vrhat kameny a oštěpy, byl bych mrtvý. Buď vítán a měj…“

Nedořekl. Zazněl totiž varovný roh. Ozval se hlas strážného:

„Pane!! Nûmĭs se blíží!!“

Raĵaĩk rychle sebral všechny své skřety a vyjel přes padací most ven z města. On i Dêpidos stáli na hradbách a vrhali kameny a oštěpy. Tu náhle Dêpidosovi prolétl šíp hrdlem, svalil se na zem a zůstal mrtev ležet. Sùpak na hradbách zůstal sám a viděl krále elfů, jak bojuje s Nûmĭsem. Počal po Nûmĭsovi házet oštěpy, ale ty se vždy po hodu rozplynuly ve vzduchu. Házel je dlouho. Nakonec se chopil obrovského kamene a hodil jej dolů.

Marně. Raĵaĩk byl již mrtev. Počal si vyčítat, že nepomohl jemu, ani svému příteli, který ležel vedle něho mrtev s probodnutým hrdlem. Vrhl se s vysokých hradeb a odešel ku bohu smrti…

I když Sùpak vypadal ve spánku děsivě, jeho výraz se nerovnal výrazu Kormagově. Trhal sebou a křičel neustále slovo „Pomóóc!“, klátil kol sebe rukama a jeho spící, avšak otevřené oči byly zakalené, jejich mořská zeleň se ztratila, vypadal, jako by oslepl. Poté oči zavřel a tloukl sebou dál o zem. Vůbec necítil bolest ostrých, dlouhých trnů, do kterých se nevědmo v převalování dostal. Jeho šat byl začervenalý od krve, kterou mu z těla vypustily ostré hroty trní.

Znovu se mu před očima odehrával jeho útěk. Též shodil na Lõspasse obrovský balvan. Jeho sestup se shora byl však jiný. Zaklopýtl o kámen a spadl z velké výšky. Dole upadl do bezvědomí. Ûstr, který uzřel jeho počínaní, nevěděl, že je zbaven ducha, proto raději utekl. Po nějaké době se po pádu probral a za výběžkem skály zahlédl Marra a Hoava. Marr šel proti němu s dýkou zabodnutou v hlavě. Náhle mu z ní sama vylétla a obloukem zamířila přímo do rozevřené dlaně Kormagovy ruky. Ten se jí chopil, ukryl se do malé jeskyňky a čekal, co se bude dít dál.

Šli kol něj. Kormag uchopil dýku za ostří a hodil ji po Marrovi. Ten se skácel k zemi a více nepovstal. Kormag vyběhl, vytáhl dýku, i dal se na bezhlavý útěk. Hoav ho počal pronásledovat. Kormagovi docházelo sil. Tu se před ním však objevila puklina v zemi. Kormag se rozeběhl a skočil. Hoav však neubrzdil krok a počal padat do hlubin. Kormag, který nerad viděl smrt, ho na poslední chvíli chytil za paži. Hoav se jen smrtelně zasmál a stáhl ho s sebou dolů. Kormag padal a padal. Hlubinou země se stále ozýval Hoavův smích…

Aznobův sen byl snad i horší než Kormagův. Stále ohmatával dosud nezahojený pahýl uříznutého prstu, horečnatě se chytal za krk a vykřikoval slova v naší řeči:

„Ĥoram pòrtal sâ sèdlas ğa ùster dòplad bê lŷkde sâ mòre!“, což znamenalo Ĥoram nás ochraňuj a pokojného odpočinku nám dodej, buď vždy spravedliv a obrať od nás utrpení a nemoci.

Jeho slova, která vycházela z úst vyprahlých, se podobala tomu, jako by Aznob byl již dávno mrtev, a jeho chraptivý hlas, kterým pronášel ona slova, se rozléhal po okolí nad hladinou řeky.

Viděl, jak se probudil pozdě v noci, ucítil škubání v místě, kde mu Ĝašš uřízl palec. Zranění nebylo stále zahojeno. Aznob se rozhodl, že si ránu dojde umýti k řece. Ve snu nocovali asi míli od vody, a proto si krátil cestu zpěvem dávné písně O tmě a jejím zaniknutí.

Tma vládla kdys světem

tma byla světa pán

nikdy nezářila žádným světlem

v tmách každý skřet žil sám

V Zemi tmy se všude mlha pne

tam vládne špatná, krutá moc

obyvatelé neznají tam světlo dne

ač v zemích jiných den střídá noc

Tam řeky černou vodu mají

a zeleň, ta žádná tam neroste

lesy dávná tajemství ukrývají

tam měl král Usgál praotce

Však zemřel z života ve tmě…

To krále Usgála rozhněvalo

když seznal, jak zemřel děd

stovky kovářů ohně rozdělalo

vojsko chystal si ku pomstě

Meče kouti začali

otroky sobě sehnali

biči jim záda

v krev rudou drásali

Po roce z bran vojska vyjela

v rukou meče a kopí a štít

pomstou jim srdce kypěla

Usgála posedl velký chtíč

Chtěl získat vládu v Zemi tmy

chtěl osvobodit její obyvatele

Oštěpy ostré jak sloní kly

do srdcí skřetů zlých ze zaryly

Srdce vládce však jako z kamene

skřetům hned kázal, by tmu bránili

ti uposlechli krále, co nezná dne

a na pole válečné vyjeli

Usgálovi muži obdrželi

v boji tom mnohé rány

po zemi celé se rozprchli

v chatrčích žili ze slámy

Žil tam i uctívač bohů

ten pomoci jim měl

prý Otrrekka

Země tmy pána

zabíti

jak, kdy a čím

to však dlouho

předlouho nevěděl

Jednoho dne ho Usgál

předvolati dal v svou chýši

a starý, slabý král

pravil k jeho čisté, ctěné duši

Rettessone můj milý!

pomoci tvé nastal čas

dny mé již se chýlí

k bohům vyšli hlas

Otrrekk nás již dlouho sužuje

pomoz, ach pomoz, ty!

Otrrekk tmu všude sdružuje

v říši své věčné temnoty

Jednou vím, že přijde zlý den

kdy na svět tmu vypustí

osady bude vraždit neviděn

bez slitování, lítosti

Rettesson vyslyšel krále

již spěchá do Země tmy

dojde až k černé bráně

jest za ní město Asstri.

Asstri jest Otrrekkovo sídlo

Asstri, toť slovo značí

věčný chlad, černé temno

v Otrrekkově odporné řeči

Nad hlavou náhle mu

přelétlo mrchožroutů hejno

počal se modlit k Ĥoramu

ten vyslyšel proseb jeho

Poslal své orly zlaté

pro záchranu světa

by vrátili Zemi tmy

co jí náleželo světla

A Otrrekkovi skřeti temné říše?

 nebylo jim již pomoci!

Zemřeli ve své pýše

jich zrak se podobal sleposti…

Tuto dlouhou píseň Aznob nedozpíval, protože se již nacházel u řeky. Když si chtěl ránu umýt, všiml si, že mu z ní cosi vyrůstá. Zaradoval se: „To je nemožné!! Ten prst mi dorůstá!!“

Náhle se z prstu, který rostl a rostl, vytvořil obrovský had. Ten pravil hlasem syčivým, podobným šumotu větru v korunách nad Aznobovou skloněnou hlavou:

„Zle se ti povede. Chceš zemřít otrávením, nebo udušením?“

Aznob vykřikl:

„Co to děláš?! Proč…“

 pro pokračování klikni ZDE           ZPĚT NA MŮJ ROMÁN