román - část dvacátá osmá

Àvon také vyhlížel hrozně. Mračil se ve spánku a opakovaně vzkřikoval:

„Ĥarrun! Têgranu! Pomozte!“

Byla to jména jeho otce a matky. Sen byl dozajista odporný. V jednu chvíli sáhl po luku a vystře-lil nad hlavu se slovy, podobajícími se řevu zvířete.

Viděl sebe sama, jak pluje spolu se Sivetem, Òrem a svými společníky. Ne po vodě, ale vzduchem. Poté se snesli a utábořili se na břehu řeky jménem Řeka lebek. Odebrali se ku spánku. Všichni již usnuli, jen Àvon ne. Neustále seděl a přemýšlel o osudech výpravy:

„Jaký jest náš osud?“

Chvíli se v rozpravě k své duši odmlčel a poté pokračoval:

„To nikdo neví.“

Po chvilce rozmýšlení bolestně vykřikl:

„Áááá!! Co se to dějéé!! Pomóóóc!!“

Náhle k němu počal přirůstat jeho můří plášť. Proměnil se v obrovského nočního motýla, rozprostřel kovově lesklá křídla s obrysem umrlčí hlavy a počal kroužit nad svými druhy. Dlouhým, stočeným sosákem, jim vysával teplou krev…

Pohled na Siveta byl ještě strašnější. Jeho tvář, nasvícená měsícem, vypadala úzkostlivě. Také volal jména svých rodičů: „Kassare! Galé!“

Zarýval nehty do vyděšené tváře, až mu z ní prýštila krev, a jeho pláč se rozléhal celou mlhou zahalenou pasekou, na které jsme nocovali.

Zdálo se mu, že sedí u ohně s druhy a rozpráví mezi sebou. Náhle jeho bratr Òr vytasil elfí meč, přistoupil k Læcerovi a Dùpu a oběma bezdůvodně uťal jedním mávnutím zbraně hlavu. Aenleb se optal:

„Co to počínáš, Òre, proč jsi zabil Læcera a Dùpu?“

Òr rychle odpověděl:

„Qñèv - on je vznešený, potřebuje oběti!!“

„Ty proklatče!“ vzkřikl Aenleb, „jak můžeš uctívati Qñèva, ty…“

„Ticho buď!!“ a též Aenleba ťal.

Když chtěl zabíti Onaiba, ten zadržel jeho smrtící ruku s obnaženým mečem a pravil, pokládaje mu Královský list na jazyk:

„Zadrž!! Spolkni tuto rostlinu…“

Nedořekl, Òr ho udeřil do obličeje, obmotal si jeho vlasy kol paže, zvedl jej za ně, vyplivl mu do tváře bylinu a s taseným mečem, drže jej u hrdla starcova, opáčil:

„Ty mi poroučet nebudeš!!“ a shodil ho ze skály kousek od něho.

Potom  došel až k Sivetovi, pozdvihl opět ruku s mečem elfů a jal se rozsekávat svého bratra…

Łascusovo počínání ve spánku bylo téže děsivé. Chytal se větví křoví opodál a ze svých úst nechal bezděčně vycházet zvolání:

„Co to děláš, Qñève?…Pomoz mi, Læcere!“

Poté nahmátl rukou veliký kámen a hodil jej kamsi za sebe.

Viděl sebe sama, jak pluje po vodě. Náhle mu vypadlo veslo z ruky. Vzkřikl:

„Co teď?!“

„Skoč proň do vody, Łascusi!“ odvětil Læcer.

Łascus uposlechl jeho rady a skočil pro veslo do vody. Neměl však štěstí, udeřil se o kámen do hlavy a to ho málem zabilo. Napil se vody a klesal ke dnu. Stíny na hladině při pohledu zespodu vypadaly jako děsivá tvář Qñèvova.  „Co to děláš, Qñève?" pomyslel si. Už nevěřil, že nezhyne, když tu připlavala k němu ryby rozměrů velikých, ploutví zlatých a paprsků kol ní zářících, i beze slov ho vynesla na hladinu. Tam ho ponechala a odplula zpět do Oneŝmeśova království. Łascus se chytil vesla, doplaval k lodi a řekl Læcerovi:

„Pomoz mi, Læcere!“

Podával veslo Læcerovi. Læcer se však zasmál:

„Hlupáku!! Nepomohu ti! Cha, cha, chá!!“

„Tys rád vždy jako bratra měl mne. Řekni mi důvody svého počínání?“

„Okouzlila mne žena tvá. Svoji Dùpu již života jsem zbavil, svrhl jsem ji do vody a to samé udělám nyní  s tebou!“

„Je to pravda, Inemu, máš ráda toho zrádce?!“ optal se hlasem plným strachu  Łascus.

„Ano je to pravda! Læcere zabij ho!“

Læcer poslech. Vyrval mu veslo z ruky, mohutným rozpřáhnutím ho praštil ho hlavy, a počal ho veslem jako bidlem utápět až na místa, kde se nachází šlahouny masožravé Ēћté…

K Łascusovi se bezbranně tiskla křehká Inemu. Objímala ve spánku svého muže a tiše plakala.

Zdálo se jí, že se nachází v Ķràkϊşově osadě. Šla vyprat k řece prádlo, aby na další cestu bylo nachystáno čisté. Počala jej tedy máchat. Po namočení prvních pár košil zahlédla Læcera, jak kráčí od řeky s veslem. Pozdravila jej a pravila:

„Kdes byl?“

Læcer zčervenal a opáčil:

„Na lovu ryb.“

„Vždyť nemáš síť, ba ani oštěp. Kde vše máš?“ optala se Inemu.

„Bojoval jsem s obrovskou rybou jménem ogûg. Síť mi roztrhala na malé kousky, oštěp zůstal v těle jí, i dýku mou do hlubin spadnout nechala.“

„Děkuji. Až uvidíš Łascuse, řekni mu, ať navštíví mé osamocené srdce.“

„Jistě,“ odvětil Læcer, „a rád.“

 Inemu, zrovna když máchala košili svého muže, nahmatala pod vodou nějaký velký předmět. Zděšeně odstoupila, a když se vynořil, spatřila tělo! Málem omdlela. Na hladinu vyplaval Łascus, obmotaný sítí, s oštěpem v hrudi a dýkou, zabodnutou v hrdle. Inemu prohlédla Læcerovu lež s ogûgem. Opatrně si naložila Łascuse na záda a vydala se za Ķràkϊşem. Stanula před trůnem a pravila:

„Ķràkϊşi! To, na čem tvůj zrak právě spočinul, učinil Læcer. Slyš, že jsem prala prádlo v Mizející řece, když tu jsem si všimla, že se blíží Læcer. Pozdravila jsem ho a optala jsem se kde byl. On mi přátelsky odpověděl, že lovil ogûgy…“

„Zadrž slova lži. Læcer mi pravil to, že svého muže zabila jsi ty! Popravčí, chop se jí!“

Marně prosila a vysvětlovala pravou podstatu Læcerova činu, i svoji nevinu a utrpení. Kat pozdvihl sekeru a Inemu odevzdaně složila hlavu na špalek, pokrytí zaschlou krví nepřátel nemoudrého krále…

Obavy o osud muže svíraly i mysl sličné Uhtry. Marně se snažila zklidnit Kormagovo běsnění, nebyl k probuzení, ani ztišit ho nebylo v její moci. Zachumlala se proto hluboko do houně, jíž byla přikryta, a s obavami očekávala, co spánek nadělí jí. A zanedlouho to přišlo.

Bloudila ostrými skalami, které jí draly chodidla na krvavé cáry. Ale nevzdávala se, hledala Kormaga, kterého viděla naposledy u jezera, kde spočinuli za napojením a odpočinkem. Podařilo se mu tam zbavit se pout a prchnout věznitelům, krutým skřetům krále Môsnise. Po několika dnech ji i ostatní osvobodila záchranná výprava Ķràkϊşova, dorazila však bez Kormaga. Nikdo o něm nevěděl, opustila tedy družinu, spějící opět proti proudu, a počala po něm pátrat.

Slézala vrcholky špičatých štítů, bloudila kol řeky i okolními hvozdy, až se ocitla na dně úzké, hluboké průrvy. Tam znaveně usnula.

Probudil jí tenký paprsek slunce, který se prodral mezi skalisky. Promnula si oči a vzhlédla k životadárnému slunci. Tu jeho paprsek cosi zkřížilo a zakrylo, byl to asi obrovský skalní orel, který se bleskurychle snášel s děsivým křikem přímo na ni. V poslední chvilce se probrala z ustrnutí a uskočila stranou pod nevelký převis. Těsně vedle ní cos dopadlo. Pohlédla v to místo a opětovně strnula. Ležela tam v objetí dvě těla, spadlá z okraje průrvy. S hrůzou hleděla do mrtvých očí svého muže…  

A co málomluvná Retne, jaký ta měla té noci sen? Dusila se hlínou, kterou si cpala plnými hrstmi do úst. Kameny v ní rozptýlené třely, skřípajíce, její bělostné zuby.

Stanula po dlouhé a žel bohům neúspěšné pouti za záchranu řeky opět v rodné vsi, však nepoznávala ji. Kdys Úrodný kout byl teď koutem bez úrody a života. Na kost vyhublí vesničané polehávali kol chýší, oči měli vystouplé a rty rozpraskané. Z nich slyšela drát se, kam jen pohlédla, bezmocně slabý, snad ani ne skřetí  šepot:

„Pít…prosím pít…,“ a hned nato, „hlad nás úží…prosím, dej nám sousto!“

Sáhla do své kabely, kde měla skromné zásoby na cestu. Vyndala poslední placky i pár kousků sušeného masa, smutně pohlédla na nemohoucí a před jejich trpícími zraky počala jedinou potravu v kraji cpát do svých úst…

Ani Gùes na tom nebyl lépe než ostatní. Prožil již mnoho podobných nocí, osamocen vprostřed lesa při sledování zvěře, místo, kde složil hlavu této noci, však mělo podivnou moc.

Gùes se hnal lesem, prodíral se mlázím, přeskakoval padlé kmeny a smýval stopu v potoce. Ale marně, dvounohý tvor, který ho pronásledoval, byl zkušený ve stopování. Co chvíli se shýbl, prozkoumal ohnutá stébla slámy, drobounké oděrky na kůře stromů, zdvihal nasliněný prst, aby zaznamenal každou změnu směru větru. Byl to vyrovnaný soupeř. Znal les stejně tak dobře jako Gùes, ač se v něm nezrodil, pocházel z města kdesi u vodopádu dole po řece. Zato Gùes v lese žil od narození, jehličí mu bylo prvním ložem a skloněné větve jedlí střechou jeho příbytku. Voda z peřejí mu byla lahodnější vína, zpěv ptactva jeho milenou hudbou.

Teď však nevnímal švitoření v korunách, přítelkyně s ozdobnými pírky na křídlech ho zavčasu varovala před blížícím se nebezpečím, nepřítel mu však byl stále blíž. Vyběhl na paseku, chvíli se zastavil a pohlédl zpět. Spatřil, že pronásledovatel není sám a že dává pokyny svým druhům. Chtěl rychle uskočit zpět do stínu stromů, když tu ostrá bolest takřka naráz projela z obou stran jeho hrudí. Chvíli se ještě potácel a než padl do trsu bobulí, spatřil dalšího tvora, černě oděného, jak vybíhá z druhé strany paseky. Poté se jeho mohutné paroží dotklo chladné země…

Læcer mlátil zběsile pěstmi, plácal roztaženou dlaní po svém zmítajícím se těle.

Ležel připoutám k jakémusi padlému stromu, zapadající slunce mu oslepovalo zrak a kol sebe pociťoval sladkou vůni. Zakrátko seznal původ té vůně, celé jeho nahé tělo bylo pomazáno medem, který mu stékal od hlavy přes hruď a svalnaté nohy až do vyschlého jehličí u paty kmene stromu.

Po chvíli ucítil na pravém boku bolest. Pohlédl tam a zřel obrovského brouka s mohutnými kusadly, jak mu rve jimi z těla malý kousek kůže s masem a souká ho do svých útrob.

Zem u jeho nohou se počala vlnit a nadzvedávat, z jejího nitra postupně vylézali další a další brouci a vrhali se na bezmocného Læcera. Jeho srdce ještě tlouklo pod odhalenými žebry, když zaslechl sborový hlas, řeči skřetí, vycházející z netvorů na něm chtivě hodujících:

„Děkujeme ti otče, žes nás nasytil…“

Đuròn, kterého tyto noci trápily již četně let, nezažíval očarování úplňkem poprvé. Dosud ležel schoulen a zachumlán do kožešiny na svém loži a potichu si mumlal slova v záhadné řeči.

Ležel na měkounkém loži v bohatě zdobené komnatě a ubíral se do říše spánku. Ten se ho vbrzku ujal a dal mu odpočinout.

Vprostřed místnosti pojednou vzplanul oheň s ĝysterovým dýmem. Barevná oblaka se seskupovala nikoli v tvary věcí jemu známých, viděl plout kol sebe samá písmena v podivné řeči. Dosud znaků těch nespatřil, však náhle jakási jiskra blýskla jeho pamětí.

Viděl malého chlapce, který je na návštěvě u strýce, uznávaného čaroděje. Sotva se batolící vyžle se vysápalo na stoličku a shodilo k zemi velikou knihu. Chlapec hleděl na tajemné znaky a cítil i jejich poselství. Strýc k němu přistoupil, zalistoval v knize a pravil:

„Jen si vše řádně prohlédni a zapamatuj, možná jednou všemu porozumíš a bude ti to ku prospěchu, Đuròne!“ a se smíchem vševědoucího pak knihu uložil do police.

Ano, on byl tím chlapcem a znaky plující komnatou byly stejné jako ty, které zahlédl v knize. Jeden nápis stále zaujímal Đurònovu pozornost. Snažil se rozpoznat význam znaků, ale nedařilo se mu to. Když už měl k rozluštění toliko krůček, oblačný nápis vylétl pomalu otevřeným oknem a počal se vznášet vzhůru. Đuròn bleskurychle opustil lože, vylezl oknem na střechu, zalitou měsíčním světlem, a po jejím hřebeni následoval mizející znaky…

Inu, nemohu vynechati ani to, jak této noci bylo mně. Usnul jsem mezi prvními.

Obklopovala mne naprostá tma a pach čerstvé smoly. Prostor kol mne byl dle ohmatání zaoblený, místnost však neměla oken ani dveří. Tu jsem pocítil podivné pohupování a šplouchání. Seznal jsem, že pluji po vodě a mým vězením je vydlabaná tykev. Co chvíli narazila o kameny, nebo se točila vprostřed víru či pod peřejemi. Házelo to mnou ze strany na stranu, a i když jsem ulehl k podlaze, ta se v mžiku stala stropem. Byl jsem potlučen a hlava se mi motala.

Po jisté delší době plavby - jak dlouho tomu vskutku bylo jsem neseznal v neustálé tmě, pomalu otřesy ustaly a vytušil jsem, že jsem již poblíž širokého a klidného ústí u našeho drahého města. Radost mne jímala s nadějí, že zruční rybáři našeho krále, čekající dnem i nocí na zprávy v tykvi, mne zachytí do svých sítí a vysvobodí.

Zanedlouho se má domněnka stvrdila, zaslechl jsem hukot vodopádu, ke kterému jsem spěl, i volání rybářů:

„Kassar bude šťasten, další zpráva od Tambilise je u vodní hráze města!“

„Však je dosti veliká, napněte více sítí pod vodopád!“

Mocný proud se chopil tykve a ta i se mnou počala padat do hlubiny. Náhle její pád cosi zarazilo. Zaradoval jsem se ještě více.

„Máme ji!“

„Teď ji jen vytáhnout a …“

„U Ĥorama, síť se protrhla!“

Rychlostí blesku padala tykev až ke dnu propasti. Sítě neudržely její váhu a zakrátko jsem pocítil ohromný náraz o hladinu jezera. Málem jsem pozbyl vědomí, ale v chvíli následující jsem pocítil opět prudký pohyb. Tykve se chopil proud mizející v útrobách země. Nakonec jakási mohutná síla chopila se tykve a počala ji otevírat.

„Tak mi konečně Ĥoram seslal písaře kroniky mých libých činů!“ pravil můj vysvoboditel.

Vzhlédl jsem k němu s díky, které mi zamrzly na rtech. To sám Qñèv stal se mým novým pánem…

Vzbudil jsem se prolit potem děsu. Co jsem prožíval ve snu bylo strašné, ještě strašnější však bylo, co jsem spatřil kol sebe. Měsíc byl zakryt, nestínily ho však mraky, byly to stovky křídel ohromných nočních motýlů, lačnících po naší krvi. Jejich sosáky se již rozvinovaly a směřovaly k tepnám na šíjích neklidně spících druhů, zmítaných zlou silou.

„Procitněte! Jsme v nebezpečí!“

Těžké sny však nedaly druhům vyslechnout mého varovného výkřiku. Ostré hroty sosáků počaly pronikat pokožkou přátel, kteří sebou zmítali a křičeli, nevnímajíce ve spánku okolní skutečnost. A tu jsem se zděsil opětovně. Spatřil jsem Đuròna kráčet na samém okraji vysokého útesu nad řekou. Byl ztracen, toliko krůček a padne do hlubiny.

Đuròn stál na konci střechy a natahoval ruce po plujících znacích. Klouzaly mu mezi prsty a náhle, kdy již ztrácel naději i rovnováhu, pochopil jejich smysl. Vzkřikl mocným hlasem spasitele, nikoli starce, seznané zaříkadlo:

„Éksetos pasíd, éksetos rül

alikva salmed pä!“

Po vyřknutí těchto slov se udál nečekaný zázrak. Všichni spáči se probrali z trýznivého spánku a spatřili nad sebou temná křídla nočních můr i jejich ochlupené sosáky, pojednou se stahující. Můry ve zmatku prchaly zpět do hloubi lesa, odkud se předtím snesly mezi nás. Přiložili jsme opět na oheň a noci té již nespali, vyprávějíce si navzájem své děsivé sny, abychom tak sejmuli ze sebe jejich zlé kouzlo.

„Slyšel jsem pověsti o těchto tvorech, nazývaných můry noci,“ pravil Dêpidos, „však netušil jsem, že vskutku žijí. Celý měsíc spí zavěšeny hlavou dolů v temných korunách či jeskyních a vyčkávají na úplněk. Té noci dostanou sílu snést do myslí svých obětí sny tak zlé, že nebohý poutník neprocitne ni, když jejich sosáky proniknou lačně do řečiště jeho krve.“

„Sny to byly opravdu strašné a děsuplné!“

„Đurònovi patří dík, jeho kouzlo nás ochránilo!“

„Nevím sám, jak ta slova vyšla mými ústy, neznal jsem jejich moc a ani teď již nevím, jak vlastně zněla.“

„Zapomenul jsem podotknout, že mnohdy sny, jimi seslané, mají odraz ve dnech budoucích,“ dodal Dêpidos s obavou.

Ta uchvátila i nás ostatní. Co jestli někdo vskutku ve snu zhlédl svoji budoucnost? Jaké hrůzy nás ještě potkají? Neopustí Ĥoram naše duše? Zachová mi moje žena lásku? Mohu věřit příteli?
A mnoho dalších pochybností honilo se nám hlavou.

             další kapitola ZDE

            ZPĚT NA MŮJ ROMÁN