devátá

Následující kapitola "Mlčenlivost" spřádá rozsáhlý příběh, vyprávěný návazně všemi putujícími skřety, aby se rozptýlil jejich strach po hrůzné noci. Hrdinové poznají nové přátele - unesence z dálné země, a v bouři přijdou o dvě lodě. Následující kapitola se zove "Další ztráty" a uvádím ji od těchto událostí.

Slunce se pozvolna prodíralo mraky a vlídná Rŭpkisova dlaň hladila naše prokřehlé tváře svými hřejivými paprsky. Stáhnuli jsme zastřešení lodí a kochali se krásou okolní krajiny, prostírající se kol nás. Po bouři byl vzduch pročištěný a tak průzračný, že bylo vidět nezvykle daleko do kraje.
Rozhlíželi jsme se do všech stran, toliko Klov stále zasněně upíral svůj zrak zpět po proudu. Na mysli měl stále obraz své milené Râsky, nic nedokázalo přivést ho na jiné myšlenky. Nepomohla ani bylina zapomnění, kterou mu podal na jeho přání Onaib, ani zaříkání Aenlebovo. Jeho touha byla tak silná, že bezmála se vrhl přes bok člunu, aby se pokusil plout s tokem řeky do dáli za vytouženou dívkou. Klidu mu nedal ani spánek, vykřikoval jméno své milované s takovou touhou, že jsme až trpěli s ním. Òr si povšiml jeho nesoustředěnosti a obrátil se k němu:

„Klove, tvé tělo pluje s námi proti proudu, však duše tvá dlí v osadě našeho přítele Ķràkϊşe, upoutána k dívce silou mocnější kouzel Đuwových. Co bys pravil na to, zbavím-li tě povinnosti, k níž jsi byl určen, a propustím tě za hlasem tvého srdce!“

„Můj pane, čteš v mých myšlenkách, jak Aenleb ve znameních hvězd! Nedovolil bych si tě však sám o toto požádat a oslabit tak naši výpravu. I teď, po tvé laskavé nabídce, prosím o souhlas druhů, nechci být tím, který zklame důvěru ostatních.“

„Je nás víc než dost, i když smutno nám bude po tobě!“

„Však Đuròn nahradil co do počtu tebe.“

„Ztratili jsme však již dvě lodě, nemůžeme ti žádnou dát na cestu…“

„Půjdu třebas pěšky souší!“ radostně zvolal Klov, „děkuji vám za váš souhlas!“

„Pomůžeme ti zhotovit vor, který tě bezpečně dopraví proudem až k Hoře východu slunce.“

„Až dopluješ k místu, kde jsem byl vámi zachráněn z pařátu caerfího, neopomeň ujmout se mého člunu, ten snadno přeneseš přes veškeré překážky.“

A mnoho dalších rad se dostávalo Klovovi.

Amar pokácel několik vhodných kmenů, které jsme spojili tenčími větvemi, pruty a koženými řemínky. Òr mi dal pokyn, ať vypustím druhého havrana se zprávou pro Kassara i radostným překvapením pro Râsku. Havran nám zakroužil nad hlavami a neomylně nabral správný směr. Klov nám všem stiskl ruku, naposledy nás objal a se slzami i radostí v očích odrazil od břehu.

„Pozdravuj všechny naše přátele, cestou se opatruj a buď dobrým mužem své nastávající ženě!“

„Neopomeň navštívit Âssandíána i Kulaba Mocného, jejich pomoci ti bude jistě zapotřebí!“

„Oneŝmeś i Ĥoram nechť bdí nad tebou!“

„I nad vámi, přátelé!“

Vor pomalu mizel v nejbližší zátočině a naše volání již nenacházelo odezvy. Bylo nás stále stejně, jako při vyplutí, ale přesto o jednoho méně.

Pro rozptýlení smutku po příteli, kterému jsme umožnili dojít svého štěstí, jsme hleděli do čarokrásné krajiny kol nás.

Teplé období roku se již blížilo ku konci. Listy keřů a stromů byly zlatavé a rudé, některé větve  měly již naprosto holé. Všude okolo nás po hladině řeky pluly různobarevné listy, občas tvořící obrazce. Onaib tyto listy lovil z hladiny svou kostěnou holí a nakládal některé z nich do pálenek. Jiné rozprostřel na lodi a nechal je uschnout. Když jsme projížděli okolo vysokého hustého rákosí, vylétli z jeho stínu obrovští vodní ptáci hîggové. Jejich dlouhé krky byly napřáhnuty kupředu a směřovaly k obzoru. Ptáci nejspíše odlétali na některý z mnoha ostrovů v mořských končinách, kde již nikdo nezná naši řeč a kde slunce pálí po celý rok.

Bystrému Àvonovi se podařilo sestřelit několik hîggů, které opatrně položil na dno lodi. Hîggí maso není příliš chutné, ale v nouzi, která nás provází, je dokonce velmi dobré. Zásoby nám již ubývaly a nebylo mnoho času zdržovat se neustále lovem. Sušené maso jsme šetřili na časy horší, které dozajista ještě přijdou.

Do končin teplých neodlétali pouze hîggové, ale také spoustu jiných druhů vodních i zpěvných ptáků. Létali po větru řada za řadou a jejich seskupení tvořila různé tvary. Tyto obrazce jsem si zakreslil do své kroniky. Bylo jich nespočitatelně mnoho. Amar s Ninrut zamilovaně hleděli na kopce porostlé lesy. Jejich barva byla někdy sytě rudá, avšak na svazích pahorků jiných zářily stromy barvami žlutočervenými či červenozelenými. Nemnoho lesů bylo zelených. Narušovaly barevnou plochu všude kol nás. Nedaleko před námi se tyčila k obloze mohutná skaliska, na kterých rostlo pár malých pokroucených stromků a keřů. I z té dálky jsme viděli jeskyně, rokliny a údolíčka ve skalách. Rudý přísvit zapadajícího slunce klamal náš zrak tím, že to v puklinách skal, kterými sluneční světlo procházelo, vypadalo tak, jako kdyby v horách hořely ohně.

Slunce, jež zapadalo před námi, nechalo nám vidět prince Òra a Siveta, jak jsou nasvíceni protisvětlem a jejich tmavé obrysy tyčit se na přídi. I z velké dálky by každý poznal, že jsou to bratři nebo příbuzní. Oba byli urostlí a ztepilí jako dobře zakořeněné stromy, rysy jejich tváří nesly otisk podoby jak Kassarovy, tak jeho ženy a naší královny Galé. Po svém otci podědili svůj vzrůst a rozvážnost a po matce upřímnou tvář. Òrův dlouhý plášť vlál ve větru a vydával podivný pleskavý zvuk. Také šat Sivetův byl vánkem nadnášen a vlně se poletoval svými cípy kol jeho hrudi. Též postava Đurònova vypadala tajemně. Jeho zastíněná tvář se podobala tváři opravdového čaroděje. Co se týče mne, já si myslím, že Đuròn by mohl být čarodějem, zachránil nás před jistou záhubou, pochybuji, že to byla pouhá náhoda! Buď si není své moci vědom, nebo z důvodů nám neznámých a obávaných umně tají schopnosti své.

Dêpidos nás upozornil na značné prodloužení stínů. Měl pravdu, všechny stíny se již prodlužovaly. Nejděsivější stíny vrhaly holé větve stromů a keřů. Některé se podobaly Ksûdderrelům, jiné zpodobňovaly samotného Qñèva. Sîndemu se obzvláště líbily stíny, které kmitaly na dně Mizející řeky. Podle něho připomínaly ryby, ale nám to tak nepřipadalo. Sîndeho rybářská představivost byla až moc bujná. Zatímco Sînde se stále zaobíral stíny na dně průzračné řeky, já jsem byl zaujat chomáčky pavučin poletujících všude kol nás. Tuto pavučinu jsem se souhlasem druhů nazval poletující pavouci. Všechny nás nezaujímalo kochat se přírodou, mezi některými z nás vládl smutek po Klovovi. Jeho odchod byl pro nás ztrátou. Klov byl odvážný skřet, škoda, že se s námi musel již po půlroce naší společné cesty rozloučit. Snad šťastně dopluje do Ķràkϊşovy osady a bude v ní žíti v klidu a míru se svou Râskou. Læcer a Dùpu hleděli do daleka k pramenům řeky, o kterých nevíme, kde se nachází. Jestli Mizející řeka pramení někde vysoko v horách, bude obtížné dostati se k jejímu prameni, jak si přál moudrý Kassar - věčná sláva mu. Sînde rozhodil síť a čekal, zdali něco uloví. Síť počala těžknout a Sînde s pomocí Aikaba a Læcera ji počal vytahovat. Marně se pokoušeli síť vytáhnout, přirazili tedy se svou lodí ku břehu a jali se pro síť potápěti. První se potopil Sînde, ale síť sám nebyl schopen vytáhnout. Potopil se tedy společně s Aikabem a Læcerem pod vodu a počali znovu vytahovat těžkou síť. Když se Aikab potopil až na dno, zjistil, že síť se zapletla do dlouhých řas. S přáteli ji vytáhl na břeh a dal zpět do lodi. Sînde, který již byl také mezi námi, chtěl vyndat úlovek a rozprostřít síť, aby uschla. V síti bylo jen pár drobných ryb, více kostí majících, nežli masa. Tu si všiml, že mezi jejich třpytivými těly něco je zapleteno do sítě. Byl to velký, těžký hliněný džbán, uzavřený pevným dřevěným víkem. O otevření jsme poprosili Amara, který, i když byl silák, víko sotva odtrhl od hrdla. Nahlédli jsme do vnitřku džbánu a ustrnuli jsme. Nádoba byla naplněna malými, kulatými předměty ze zlata, které nikdy naše oko neuzřelo. Na těchto zlatých předmětech ležel malý, též uzavřený džbánek. Amar jej pozdvihl a otevřel. Přiložil si jej k nosu a přičichl k obsahu. Padl na dno lodě omámen krásnou vůní. V džbánku byl jakýsi, až příliš vonný olej, barvy bezmračného nebe. Teprve po značné chvíli se Amar probudil z omámení. Podíval se na nás a pravil:

„Co se stalo?“

„Padl jsi omámen skvostnou vůní vonného oleje,“ odvětil Amarovi Onaib.

„Tento olej je jistě hořlavý, mohl by se užívat na rozdělávání ohně,“ pravil přemýšlivě Òr.

„Ale Òre, nevíme, jestli olej, který Sînde, Aikab a Læcer vylovili, je vůbec hořlavý,“ namítal Sivet.

„Tak to zkusme!“ zvolal Sùpak, „již bude večer a měli bychom přirazit ku břehu.“

„Sùpak má pravdu, přirazme!“ prohlásil kdosi ze skřetů.

Přirazili jsme tedy na radu Sùpakovu ke břehu. Amar došel do nedalekého lesa pro dříví a Òr skropil nasbírané větve několika kapkami oleje z džbánku. Poté jemně křesl křesadlem a sotva se první jiskra dotkla oleje, oheň mocně vzplál. Byl tak vysoký, že jsme museli jistou chvíli čekat, než zmírnil aspoň natolik, že se na něm daly na prutech opékat Àvonem ulovení hîggové. Ninrut si ale všimla, že první na oheň vložené hîggy žár vysušil na popel. Počkala nějakou chvíli, až se v ohni utvoří uhlíky, kterými by by1o možno hîggy zasypat a nechat upéci. Popravdě, hîggové byli nejlepší pečení pozvolna pod popelem a obalení předtím v hlíně. Byla již tma, když Ninrut s pomocí Dùpu a Amahem vyndala hîggy ze stále žhavých uhlíků. Čekání se však vyplatilo, hîggí maso sice bylo odjakživa černé a nevábně vypadající, ale zato jejich kůže, předem zbavená peří, křupala natolik, až jsme litovali, že Àvon nesestřelil hîggů více. Když Òr dojedl, jal se prohlížet džbán, který Sînde s Aikabem a Læcerem našli. Zajímaly jej ony kulaté zlaté předměty. Byl jimi zaobírán natolik, že se ani nevšiml přicházejícího Łascuse. Když ten přišel až k němu, Òr sebou překvapeně trhl a v žertu se optal:

„Co potřebuješ, Łascusi, snad mne nechceš zabít?“

„Òre, tvůj strach o život je zbytečný, nechci tě zabít, nejsem vrah princů, ani Môsnis či Ïštanŷš,“ s úsměvem odpověděl příchozí, „chci ti jenom říci, že vím, co jsou ony kulaté předměty…“

„Co! Co to je?“ přerušil Łascuse Òr.

„Otec mi kdys vyprávěl, že v Zámořské říši si mezi sebou skřeti věcí nevyměňují, ale dají určitý počet těchto zlatých předmětů, podle toho jak cennou věc chtějí získat. Jeden předmět značí jako  jeden Ãss, těmto Ãssům říkají minéce, nebo tak nějak. Jsem rád, že u nás nepřevzaly Ãssy vládu jako na ostrově Hûrre, kde neznali nic jiného, než Ãssy. Toužili po nich a to byla jejich zkáza.“

„A jak to bylo s obyvateli ostrova Hûrre a jaký je jejich příběh?“ optal se zvídavě Òr a čekal na odpověď Łascusovu.

„Slyš, Òre, smutný, ale zároveň i příběh poučný,“ Łascus se odmlčel a poté počal vyprávět i nám, seskupivším se kol prince, příběh o ostrově Hûrre a jeho obyvatelích.

„V Zámoří kdys vystupoval z vody ostrov Hûrre. Jeho obyvatelé toužili co nejvíce Ãssů mít a nejbohatším ostrovem v Zámoří být. Až na jednoho kupce, jenž byl na Hûrre držen násilím, nechtěl jako ostatní hodně Ãssů mít, a který plánoval z ostrova prchnout. Zatoužil, aby Ĥoram seslal na ostrov pohromu, byť by sám zemřel a již nespatřil světlo dne. Marně se modlil k nejvyššímu bohu, marně obětoval nejcennější věci své, Ĥoram jej nevyslyšel. Jednoho dne onen kupec počal za městem kopat díru v zemi. Kopal dny a noci, ale vody nedosáhl. Až jednou konečně narazil na proud slané mořské vody. Ten počal ostrov Hûrre zaplavovat. Kvůli tíze Ãssů se ostrov potopil mnohem rychleji. Kupec byl smuten, že téže zhyne, ale Ĥoram byl spravedliv a uštědřil mu kousek dřeva, na kterém šťastně doplul, střežen Oneŝmeśem, až k pevnině. Na břehu mořském nalezl vyplavený obrovský džbán s Ãssy. Ųidus jej zanesl daleko do břehů do srdce lesů a hor. Kupec vzal džbán na ramena a hodil jej ze skály, na kterou vystoupil, do řeky…“

„Zajímavý příběh,“ pravil zamyšlen Òr, „co když náš džbán je ten samý, co hodil do řeky onen kupec?“

„To je možné, opáčil Łascus, „nikde jinde než v Zámoří se Ãssy nepoužívají.“

„Děkuji ti, Łascusi, za vysvětlení, ale měli bychom se ubrat na lože.“

„Máš pravdu, Òre, pojďme, ale stále mi leží v hlavě, zdali onen džbán je ten, jenž hodil do řeky kupec z Hûrre.“

Ženy připravily měkká lůžka z jehličí a listí. Òr stále hleděl na džbán a mysle, jaký je jeho předešlý osud, dlouho do noci bděl, zatímco my jsme se odebrali rychle do říše snů.

Ráno jsme se probudili rozlámaní a ospalí. Když jsme vypluli na řeku, Łascus a Kormag sotva zabírali těžkými vesly, jak byli zmoženi ospalostí. Všichni jsme se totiž v noci budili a nemohli spát, obtěžovali nás malí pisklaví tvorové, poletující kol našich hlav. Proto jsme ustanovili, že veslaři se budou často měnit. Amar a Læcer se ani jednou v noci nevzbudili, a proto jsme Amara nechali veslovat s prvními a Læcer měl dohlížet na spánek odpočívajících. Bylo již poledne, když jsme se všichni vystřídali ve spánku. Kormag nás upozornil na to, že slunce ani v poledne není tak vysoko, jak bývalo. Po hubené večeři svíral naše útroby hlad a zastavili jsme poblíž nevelkého lesa.

Vzhůru a odpočatý byl již i Sînde, vydal se ihned ve společnosti Aikaba, Amara a Sùpaka na lov. Prodírali se chvilku houštím a zanedlouho spatřili první zvíře.

„Sînde, vidíš jej?“ optal se tichým hlasem Aikab.

„Myslíš toho bílého vlka?“ opáčil a zároveň se optal Sînde.

„Ano. Jeho srst je již bílá, to dokazuje, že chladná část roku se neodvratně blíží. Podívejte se támhle!“ Aikab ukázal prstem na daleká skaliska s vrcholky, které již měly sněhovou čepičku. Zatímco Aikab povídal o sněhu, Sînde se chtěl nepozorovaně přiblížit k vlkovi, a jal úmysl jej zabít. Tu bílý vlk vyskočil z úkrytu za stromem a vrhl se náhle na nic netušícího Sîndeho. Ten se dal do smrtelného křiku:

„Ááááá!! Pomóóc!! Sùpaku! Amare!!“

Tu Aikab ustal povídat o sněhových čepičkách na vrcholcích skal a rychle přiskočil k vlkovi, rozevírajícímu tlamu nad Sîndeho hrdlem, a probodl jej nožem. Vlk zaúpěl a padl mrtev. Aikab vlídně natáhl ruku k Sîndemu. Ten se však vykroutil a vůbec Aikabovi nepoděkoval.

„Já volal Sùpaka nebo Amara, ne tebe!!“ rozkřikl se na Aikaba, „nechtěl jsem pomoci od tebe, ty potomku krys!“

„Sînde, co to děláš? To, cos mi teď řekl, to jsi mi ještě nikdy nedovolil si pravit!“

Sînde si však naložil vlka na záda a odkráčel k lodím.

„Chudák Sînde. Povzdychl si Aikab, „bobule jej asi otrávily víc, než snesl, a propuklo u něho šílenství.“

„Nic si z toho nedělej, Aikabe, může to být jen chvilkové,“ počal Aikaba utěšovat Sùpak, „až se vrátíš na loď, uvidíš, že Sînde bude jistě litovat činu svého.“

„Kéž bys měl pravdu. Pojď, musíme se již vrátit!“

Aikab, Amar a Sùpak se vraceli se smutkem k člunům doufajíce, že Sînde vskutku nezešílel.

Sùpak se však mýlil. Sotva byli blíže u lodí, Sînde na Aikaba počal volat:

„Potomek krys již jde!!“

To v Aikabovi vzbudilo hněv. Chtěl Sîndeho okřiknout, ale Amar jej na poslední chvíli zastavil:

„Tím se nic nespraví, Aikabe.“

„Máš pravdu.“

Aikab, Sùpak i Amar beze slov usedli na loď a počali se dívat ku obzoru, aby neviděli Sîndeho zlostnou tvář. Òr se poté optal Sîndeho:

„Jaks to nazval Aikaba?“

„Potomek krys!“ odsekl Sînde.

„A proč jej tak urážíš?“

„Proto!“ odvětil krátkou odpovědí Sînde.

„Tak se mu jdi omluvit. Nevidíš, že má sklíčené srdce?“

„Ne!! To nikdy!! Radši pošlu svou duši k Qñè…“

„Zadrž!!“ přerušil jeho slova Onaib, „vezmi si tuto bylinu.“ Onaib mu násilím dal bylinu do úst a donutil jej, aby ji spolkl. Sînde se zakuckal a poté padl do hlubokého spánku.

„Účinek bobulí se prokázal,“ pravil Onaib.

„Máš pravdu, Onaibe, snad ale Sîndeho šílenství je jen dočasné a ne trvalé,“ zopakoval Sùpak slova, která říkal Aikabovi již v lese.

 pro pokračování klikni ZDE           ZPĚT NA MŮJ ROMÁN