román - část pátá

II. První noc

Lodě, na kterých jsme se plavili, měly kostru z lehkého dřeva potaženou pevnou kůží z velkých ryb, kterých byl v řece dostatek. Čluny byly proto lehké, že ji unesl i jeden skřet. V našem městě jsme je také přenášeli do jeskyní, které sloužily v zimě jakožto loděnice.

Lodě rychle pluly proti slabému proudu řeky. Poháněly je hbité ruce veslařů a příznivý vítr v malých pomocných plachtách, natažených na dvou zkřížených oštěpech. Krajina, kterou jsme míjeli, byla po obou březích zpustošená, pole suchá, hnila na nich nedozrálá úroda obilí a jiných plodin. Jelikož jsme vyrazili asi půl dne před západem slunce, čekala nás první noc na naší výpravě. Vynesli jsme na břeh čluny a začali jsme připravovat večeři a hledat místa na ležení:

„Sînde, jdi ulovit něco, co by se dalo jíst, zásoby budeme šetřit na horší časy!“

„Samozřejmě už jdu, Àvone,“ odvětil Sînde.

„Òre, vyhledal jsem pěkné útulné místo na ulehnuti. Nedaleko odtud je hromada suché slámy, kterou si můžeme rozložiti pod sebe pro větší pohodlí,“ promluvil k Òrovi Aznob.

„Sláma je v tomto kraji už málokde,“ odpověděl Òr, „jdi a připrav lože sobě, mně i našim druhům. Vezmi si ku pomoci pár žen, ty nejlépe budou vědět, jak načechrat svým mužům tyto podušky.“

Mezitím se Sînde, Læcer, Klov a Aikab vydali k řece na lov ryb.

Urostlý Sînde, statný skřet středního věku, který velel na lovu, nosil čepici ušitou z kůže dlouhoostných okounů, vysoké škorně a po ruce měl vždy svoji zubatou dýku, kterou hned u vody kořist namístě vykuchal a vnitřnosti nechal na pospas mrchožroutům, nebo na ně lákal do pevných sítí dravé šarqueje. Z jejich drobných zubů mu jeho žena Amahem zhotovila náhrdelník, o kterém Sînde tvrdil, že ho ochraňuje před napadením těmito nevelkými, avšak nesmírně žravými rybami, čas od času připlouvajícími v obrovských hejnech z horního toku Mizející řeky. Dovedl také namíchat tak voňavá a chutná těsta, že jim neodolala žádná z ryb a pomalu samy mu pak skákaly do sítí nebo na zalomené hroty udic. I malí skřeti rádi potají uždibovali ze Sîndeho návnady a mysleli si přitom, že je nevidí. Ale dobrácký rybář věděl, jak jim těsto chutná, a tak navařil pokaždé mnohem víc, než by kdy na lovu spotřeboval a tvářil se, že nevidí roztomilé uličníky, jak se plíží k jeho rybářské kabele a nenápadně odtrhávají lahodné válečky této pochoutky. Sám však se dosud potomků nedočkal.

„Hej, Aikabe, jdi s tou sítí ještě kousek proti proudu!“ požádal mladého lovce, „jsi zručný při lovu v lese, ale mokré loviště je zase mojí druhou domovinou. Musíš sledovat stíny pod hladinou, stejně jako drobné povrchové víry a stopy mušek hnaných vánkem nad dychtivé tlamy rybího hejna.“

„Rád tě uposlechnu a přiučím se, až dorazíme do lesů, bude mi ctí dávat zase rady tobě,“ pravil mladík v haleně z kůže černého vlka, jehož rozevřenou hlavu se zažloutlými tesáky měl nasazenou místo čepice a zbytek kožešiny mu volně splýval přes mohutná bedra. Jemně uvolnil síť a popošel na určené místo.

Nebe nad západní stranou řeky počínalo pomalu rudnout. Do ztichlého kraje se neslo skřehotání žab a tajemné zpěvy ptáků, skrytých v hustém rákosí na břehu. Aikab, který celý život trávil výpravami do temných hustých lesů, si začal uvědomovat, že i rybolov, kterým bez zvláštního důvodu spíš opovrhoval, má své kouzlo podobné tomu, jaké pociťoval dosud jen vprostřed divočiny. Oblohou táhl šik sněhobílých severských labutí a obrovské lekníny zavíraly své květy.

Náhle pocítil, jak mu cosi vytahuje provaz sítě z ruky. Pohlédl na Sîndeho, který pokyny volné ruky nařizoval lovcům, co mají dělat. Stahovali síť a ta těžkla a těžkla.

„A teď vší silou rychle ke břehu!“ zavelel Sînde, „úlovek bude dostatečný pro všechny.“

„Pár ryb nám ale stejně proklouzlo!“

„Tak je tomu vždy, nejschopnější a nejhbitější jedinci se pokaždé zachrání.“

„Je tomu tak i ve stepi či v lese, silnější přežívají.“

„Jen abychom my někdy nebyli ti slabší!“

„Nepřivolávej zlé duchy, Klove, cesta ještě ani nezačala!“

S koženými vaky plnými ryb se spokojená čtveřice lovců vracela ku svým druhům.

Lodě vytažené na břeh ohraničovaly místo našeho prvního noclehu. Hřál jsem se u ohně, který zapálil Aenleb v ohništi uprostřed kruhu z našich plavidel. Strážce našich zvířat Ikas ochraňoval svoji malou skupinku, kterou jsme pojmenovali honosně stádo. Zvířata už byla napasena a ulehla k spánku. Přivolali jsme Ikase mezi nás a očekávali brzký návrat skupinky lovců, vyslaných k řece. Zanedlouho jsme zaslechli veselé bručivé popěvky našich druhů z hustých vrbiček za naším ležením a během chvilky již byli u nás.

„Jaký byl lov, Sînde?“

„Však vidíš, vaky nám div neprasknou a tak mám strach, aby i tobě po večeři nehrozilo prasknutí břicha, Amare.“

„Amarův břich, ten leccos pohltí. Co uchvátí, to nevydá!“ dobírali si svého přítele ostatní.

Dobromyslný Amar byl častým terčem jejich vtipů. Ani ne tak pro své vskutku důstojné břicho, ale hlavně pro obrovskou chuť k jídlu, nestydím se ji nazvat žravostí.

„Ještě že Amarovi nechutná tráva a seno, to by Ikas už byl bez svého stáda.“

„Amar se v boji obejde bez štítu, takovým pupkem žádný šíp, ba ani oštěp neprojde.“

„Jen si mne dobírejte, vy seschlí rákosové,“ ohradil se mohutný lovec s usměvavou kulatou tváří a s kovanou přilbou, zdobenou nádhernými rohy impogampího samce, „zas mne budete prosit o pomoc, až vaše znavené paže nebudou schopné splnit ten či onen úkol. Snad vám ani nebudu připomínat, kolikrát byste beze mne nesplnili svoje povinnosti.“

„Vždyť my víme, jen si tě dobíráme, abys nám moc nezpychl.“

„Tak dobře, pár ryb vám nechám.“

Amarova žena Ninrut s pomocí Dùpu a Retne počala připravovat ryby před vložením nad oheň, vyvrhnuté a ochucené je ženy vložily do dýmu. Zanedlouho se počala celým ležením šířit lahodná vůně nakořeněných ryb.

„Já už to asi nevydržím, sním je snad syrové!“

„To je týrání, z té vůně dozajista zešílím!“

„Dêpidosi, vyprávěj něco pro ukrácení chvíle.“

„To je nápad, Dêpidos nás zabaví a ryby zatím provoní kouř a jejich maso zrůžoví.“

Dêpidos usedl na houni poblíž svého člunu, prohrábl si řídké vlasy a počal vyprávět.

Byla jednou jedna ryba, která záviděla slunci. Mnohokrát ho již prosila, aby jí dalo kousek své záře, ale marně. Teprve po době, kdy dvakrát hladina jezera zamrzla a slunce obtížně pronikalo pod ledový povrch k zmrzlým tvorům, se slunce slitovalo. Po druhém rozlámání ledů se rozhodlo darovat rybě pár svých paprsků.

Ryba byla celá rozjasněná nejen paprsky, ale i radostí. Začala se prohánět mezi ostatními rybami, které se jí začaly smát:

„Podívejte, sousedka svítí!“

„To musí vidět můj druh a děti.“

„Cha, cha, cha…“

Za několik okamžiků byla ryba pro smích celému jezeru.

Ten den šel na lov chudý rybář. V síti mu uvízla jedna jediná ryba. To ho dopálilo a chtěl ji hodit zpět do vody. Když si ale všiml, jak ryba svítí, zajásal: „Konečně budu bohatý!“ A šel ji nabídnout na rybí trh.

           pro pokračování klikni ZDE !

          ZPĚT NA MŮJ ROMÁN