román - šestá část
Skřeti se celou dobu stahovali kolem vypravěče, napjatě hltali poučnou povídku a po jejím vyslechnutí uznale poplácávali Dêpidose po zádech. Ani si nevšimli, jak Amar nedočkavě několikrát rychle stáhl rybu z proutku nad ohněm a takřka bez kousání ji pokaždé nedočkavě spolkl. Pak se přimísil mezi ostatní a také chválil příběh:
„Tvá hlava, ač skoro holá, je tak plná nápadů! Jen zacítíš rybu a hned o ní zplodíš bajku. Rychlost tvých myšlenek mne přivádí v úžas.“
„Hovoříš nám z duše, Amare. Lukem ani sítí Dêpidos nevládne, ale jeho mluvecký um je snad od bohů.“
„Jen mne nepřechvalte, přátelé, děkuji za uznání. Pojďme si teď ale pochutnat na rybkách!“
„Bezmála jsme na ně zapomněli, přitom Amar by je ještě před chvílí cpal do svého sudu zasyrova.“
„Byl jsem trpělivý jako vy a již se jich též nemohu dočkati.“
Celá skupina se přesunula k dohasínajícímu ohni. Přihodil jsem suchou otep, aby bylo lépe vidět na dělení.
„Vypadá to, Aenlebe, že Ųidus nám dýchl do ohně a žár nám ryby sesušil, úlovek se mi zdál větší!“
„Lupičské šelmy by se k ohni neodvážily.“
„Možná si bohové sami vzali oběť.“
„Co dělat, dáme si co je.“
Àvon počal rozdělovat ryby. Největší úlovek skropil Aenleb několika kapkami medoviny a s krátkou modlitbou ho odevzdal bohům. Poté začali všichni hodovat, jenom Amar se ani nehlásil o svoji porci a neustále svlažoval hrdlo chladivou vodou. Po večeři ulehli členové výpravy na svá dočasná lože. Ikas ležel poblíž svého stáda, mladí lovci směrem k vodě a starší ulehli po boku svých žen. Do ztichlé noci se ozval Sùpakův hlas:
„Nespíš již, Dêpidosi?“
„Jak bych mohl tak rychle odevzdati se spánku. Vždyť slyším šepot ze všech stran, nikomu se nechce spáti.“
„Je to naše první noc mimo domov, jsme sice ještě na území Kassarovy říše, ale již pociťuji slabý stesk po domově.“
„Co takhle zazpívat nám nějakou píseň pro sladší spánek a klidné sny?“
„Zapěj, Dêpidosi,“ počalo se ozývat tmou, „zapěj a potěš nás.“
Dêpidos se zavrtěl na slámě, sáhl pro lyru a do měsíčního svitu zazněla jeho píseň:
Já vzpomínám na své rodné město
kde každému je lehko
král Kassar jemu vládne
sláva mu
čest, ať nepadne
Však město postihla pohroma
už nevládne v něm blahobyt a pohoda
řece zeslábl pramen natolik
že byla tenká
tenká
jak had Zǎkollik
Àvona a Òra Kassar povolal
souhlasu bohů se Sivet dovolal
Òr teď v duchu přemítá
Aenlebovu modlitbu vyslýchá
Neví, zda vrátí se či zůstane
tam před námi v širé pustině
Òr a jeho druhové tiše usnuli. Dêpidos opatrně odložil lyru a zabalil ji do měkké kůže, aby byla chráněna před ranní rosou. Poté se i on odebral do říše snů.
Krátce po půlnoci z křovisek za táborem počal neznámý tvor vyluzovat úděsné skřeky. Všichni spáči se vyděšeně probudili a shlukli se kolem Òra a Aenleba.
„Takovéhle děsuplné chrčení nevydávají ani hujklopové, ani quengové.“
„Aenlebe, popros bohy o ochranu!“
„Kde je náš silák Amar?“
Nastalo ticho, do kterého stále občas zajel hrůzostrašný ryk. Strach poléval skřety. Jaký to asi netvor lapil jejich druha a teď na něm pod pláštěm noci hoduje? Zmocnil-li se takového siláka, jak se asi ubrání obyčejný skřet či slabá žena? Nikdo ani nedutal. Všech lesních tvorů po otisku tlapy či hlase znalý stopař Gùes taktéž neměl tušení, co se to asi ukrývá ve tmě. Křoviska se počala hýbat a směrem k táboru se jimi prodíralo jakési neznámé mohutné zvíře.
Pojednou se rozhrnuly větve nejbližšího keře a z nich mezi vylekané a překvapené skřety vstoupil Amar:
„Co tak koukáte? Proč nespíte?“
„Tys nás ale vyděsil, Amare!“
„ Cos dělal v těch křoviskách?“
„Inu, nějak mi nebylo dobře, ty ryby mi moc nesedly.“
„Vždyť jsi je ani nejedl, tak jak ti z nich může býti zle?“
„Nezbývá, druhové, než s pravdou ven,“ stydlivě a provinile šeptl Amar, „zatímco Dêpidos zaměstnal vaši pozornost rybou se zlatými paprsky, podlehl jsem vůni večeře i své nenasytnosti a spořádal pár polosyrových ryb. Ty mne však vytrestaly za vás!“
„Ale i za mne!“ rozzlobeně vykřikla Amarova žena Ninrut, „proto jsi ku mým touhám byl dnes tak chladný!“
„Odpusť, má nejmilejší,“ Amar chlácholil rozlícenou Ninrut.
Ta uchopila muže za pokovený opasek a táhla ho směrem k jejich dolíku ve slámě.
„Ještě ti dám šanci se polepšit, jinak příští noci budeš lehat po boku opravdových hujklopů!“ a dvojice zavalitého skřetího obra a jeho drobounké ženy ulehla v objetí do dlouho do noci chřestící slámy.
Uklidnění a nakonec i pobavení skřetové se také navrátili na lože. Ještě v polospánku zaslechli poslední Dêpidosovu poznámku:
„Tak to vypadá, že Amarův břich tentokráte vydal, co uchvátil.“ A i on odešel té noci již podruhé do říše snů.
Jitro zastihlo mne i mé druhy odpočaté a svěží, jen Amar mátoživě s kšticí plnou stébel jako poslední opustil sluncem zalitou hromadu slámy. Spokojeně se tvářící Ninrut také občas zívla, ale hbitě pomáhala ostatním ženám s balením před odjezdem.
„Hej, Amare, nemáš chuť na rybu?“
„Postrach quengů už konečně vstal!“
„Ninrut měla asi šťastné sny.“
A mnoha dalšími pokřiky si dobírali své přátele ostatní.
Oba princové mezitím dohlíželi na přípravy a občas upřeli své zraky zpět k domovu. Místa, která lemovala obzor, jim byla ještě příliš známá. Vydali pár posledních pokynů a lodě opět vyrazily.
další kapitola ZDE