román - část sedmá
III. Proti proudu
Míjeli jsme zavlažovací kanály, z některých už byly pouhé bahnité stoky zarostlé rákosím. Loď našich vůdců měla vztyčenou vlajku s heslem jejich rodu “Moudrost a spravedlnost”, vepsaným kolem erbu s vyobrazením vodopádu, znaku Skalního města.
Kolem poledne jsme byli již daleko od místa, kde jsme nocovali. Krajina byla čím dál pustší a některým z nás dosud neznámá. Bylinkář Onaib občas zalovil ve vodě po květu či řase, které po prozkoumání buď usušil, naložil do pálenky nebo prostě vyhodil. Všimli jsme si, že některé vesnice jsou již opuštěné, jejich obyvatelé se asi přesunuli do okolních lesů, které postupně nahrazovaly pole lemující řeku kolem jejího ústí. Koryto řeky se pozvolna zužovalo a s tím i narůstala síla proudu, který jsme museli zdolávat. Ale vzhledem k úbytku mocnosti řeky to nepřinášelo žádné výrazné zatížení.
Tak beze změny uplynuly tři dny. Přes den jsme cestovali, za nocí se posilňovali, odpočívali a čerpali radost nebo poučení z Dêpidosových příběhů. Vzpomínali jsme na přátele dole ve městě a přemítali, jestli někdy se ještě osudy spojí, kdo z nás je vlastně ve větším nebezpečí. Zda my na cestě do neznáma, nebo oni v očekávání nejistoty.
Dělal jsem si poznámky o naší cestě, o místech která jsme navštívili a o příhodách, jež nás potkaly. Také jsem podrobně zakresloval mapu naší pouti po vodě.
Dêpidos nám svým zpěvem zpříjemňoval jednotvárnou plavbu línou řekou, lovci se střídali při obstarávání potravy a ženy po večerech zahřívaly lože svých mužů.
Oba bratři se střídali v udílení pokynů ostatním. Většinou sdělili své přání či rozkaz Àvonovi, ten sám pak rozhodl, kdo provede ten anebo onen úkol. Za dobře odvedenou práci následovala vždy pochvala vůdců, stejně jako uznání ostatních. Vykonat zadané činnosti špatně by se žádný ze skřetů neodvážil, snad ani ne tak za strachu před bratry nebo jejich pravou rukou Àvonem, ale hlavně s vědomím, že každá chyba může ohrozit nás samé, zdar naší výpravy a tím i naše blízké, od nichž jsme se každým dnem víc a víc vzdalovali.
Náznak zprvu tenkého proužku na obzoru před příděmi našich lodí pozvolna získávala na mohutnosti a po několika zdolaných mílích plavby bylo možno rozeznat jednotlivé vrcholy a masivy Hraničních hor. Chvíle loučení s naším krajem se neodvratně blížila. Ještě tak den cesty a pošlu po vodě první zprávu Kassarovi, že jsme opustili jeho říši, jak jsem se byl zavázal.
„Blíží se noc, nebude již čas pro vytažení lodí na břeh?“ otázal se Sivet Òra, „hranice již je takřka před námi.“
„Právě proto bych dnes ještě rád pokračoval v cestě až do chvíle, kdy noc rozprostře svá temná křídla. Přespat pak můžeme v zakotvených lodích a ráno se probudit do poznání cizí země.“
„Jak soudíš, bratře, já bych do srdce hor tak nespěchal, i když jejich obyvatelé jsou prý vlídní a mírní. Máš ale zajisté pravdu v tom, že není ku škodě zkusit trochu více využít dne pro přiblížení k cíli.“
„Jsem rád, že nemáme sporu,“ odvětil Òr bratrovi a pokynul k Àvonovi, „ať se muži vystřídají u vesel a plný vítr do plachet!“
Proplouvali jsme již pahorkatinou podhůří Hraničních hor. Proud pomalu sílil, a tak lodě pojednou zvolna zpomalovaly tempo, na které jsme byli zvyklí. I když se veslaři střídali co chvíli, hory se ne a ne přiblížit. Šero stále houstlo a konec dne byl na spadnutí.
„Snad už raději přirazíme ke břehu, nezdá se, že to stihneme.“
„Zbytečně strašíš, Læcere, je to otázka pár chvil!“
„Vzpomeň na rady svých předků, jistě znáš heslo: ranní mlhy moudřejší večerních červánků nebo: spěj ku cíli, nečekej že za chvíli. Kam ten spěch, nehoní nás přece flambingové!“
„Rozkaz Òra ti musí být svatý, vykasej plachtu výš!“
Lodě na chvilku zvýšily rychlost. Slunce již ulehlo do peřin zkrvavělých mraků a noc zatáhla závěs zdobený zářivými třpytícími se hvězdami. Onaib a Aenleb ukazovali mladým lovcům seskupení, v kterých již naši dávní předkové nalézali podoby bohů či bájných tvorů. Kdoví, zda na některého při naší pouti nenarazíme.
Pojednou mužům ztěžkla vesla tak, že s nimi nemohli pohnout dopředu ani dozadu, ba ani pozdvihnout z vody je nebylo možno. Cosi je doslova připoutalo ke dnu řeky.
„Asi bahno nám brání v cestě,“ usoudil Àvon.
„Ne, Àvone, tohle vypadá na to, že jsme uvízli ve spárech masožravé vodní řasy Ēћté, která pro svůj rychlý růst zajistí naši smrt za půl, ano slyšíte dobře, za půl dne,“ pronesl pln obav Sînde, který se s touto řasou již poněkolikráte setkal, „vlastně spíš noci, co se nás týče!“
„Jaké od ní můžeme očekávat počínání?“
„Musíme zabránit, ať se nedostane do lodí, bude se snažit pnout po veslech a pak už pro její noční zubaté květy bude dílem mrsknutí rybího ocasu přisát se k naší, pro ně tak lákavé, teplé krve plné kůži. Teď nemeškejte a hbitě zažhněte louče a spalujte vše, co plaziti se po veslech bude!“
„Rychle, křesadla sem!“
„Připalujte louče a nedovolte zkáze vstoupit mezi nás!“
Po rozšíření světla mezi všechny čluny jsme opravdu spatřili, jak se cosi plazí po dohladka opracovaných drželištích vesel. Nástrah hlubin znalý Sînde se žel bohům nepomýlil!
Boj s nebezpečím z útrob řeky neměl dlouho vítěze. Občas se Ēћté podařilo proniknou výhonem na loď, ale pohotoví skřeti okamžitě oslizle nazelenalý ochlupený stvol napadli ohněm. Popálená nenasytná rostlina se poté prskavě zkroutila a nečekanou rychlostí zajela zpět do vody. Ale hned jiný, nebo spíš více nových výhonů se dralo mezi nás. Nejhorší chvilky byly ty, když dohořela louče a bylo třeba rychle nahradit ji novou. To pak Ēћté získávala převahu. Ve chvíli, kdy již jsme ztráceli naději i oheň, nás nečekaně zachránil dosud se v zádi choulící Aenleb.
Jeho drobná, shrbená postava se vztyčila, v žáru posledních voskovic vypadal jak sám některý z bohů! Z jeho tváře vyzařovala tajemná síla.
Rozhodil po hladině jakýsi prášek, který v mžiku pokryl celou hladinu. Vytrhl hořící louči nejbližšímu z druhů a dotkl se s ní hladiny. Ta zahořela oslnivým bleskem, který pohasl, než by šarquej prvně kousla, a s ním zmizela Ēћté i se svými výhony pod hladinu a již se více nevynořila.
„Díky tobě, Aenlebe, již bylo namále!“
„Bojovali jste udatně, nemáte se za co stydět.“
„Mysleli jsme, žes ustrašen a proto boje se straníš.“
„Rozmlouval jsem s bohy a prosil radu od nich, však nemohl jsem jejich hlasu zaslechnouti!“
„Málem jsem
již vložil na tětivu posvátný šíp, tvá pomoc přišla v pravý čas,“
uznale pravil Òr,
„i stařec může přiložit svůj um, když ruka jeho mečem již ztěžka vládne!“
Zavelel pak do dýmem zalité tmy:
„Přirazte ku břehu! Dnes budeme nocovati v lodích!“
Vytáhli jsme lodě na břeh a ze pár okamžiků, bez oběti bohům, ani neprosíce Dêpidose o rozpravu, znaveně jsme usnuli.
Probudilo mne teplo slunce, laskavě hladící moji tvář. Promnul jsem si oči, rozespale jsem se protáhl a pohlédl přes bok lodi, abych si prohlédl místo, na němž jsme nocovali.
Strnul jsem překvapením a hlas se mi stěží dral vyschlým hrdlem:
„Òre! Sivete! Àvone! U bohů, co nás to postihlo!“
„Oneŝmeśův hněv nás stihl, nedočkal se smířlivé oběti!“
Skřeti, znavení celodenní dlouhou cestou a vyčerpávajícím nočním bojem, stejně užasle jako já nevěřícně hleděli na sluncem zalitou vodní hladinu, která nás ze všech stran obklopovala i na vzdálené hory, kterých jsme se již bezmála dotkli, v ranní mlze teď modravě neostré u obzoru.
Proud nás měkce unášel zpět spolu se spoustou úlomků větví plujících kol nás, voda měla kalnou bahenní barvu.
„Na horním toku asi byla bouře, která pozdvihla hladinu a zbystřila proud řeky. Ta nás odnesla v tvrdém spánku ve svém náručí nepozorovaně z pevné země. “
„Jsme opět tam, kde včera!“
„Rychle k veslům a vztyčit plachty!“
„Sivet měl pravdu, Òre, ať do srdce hor nespěcháme,“ pravil Àvon, „tvůj bystrý rozum byl zaslepen touhou poznání a dosažení cíle.“
„Læcer také mluvil moudře, když navrhoval přirazit ke břehu,“ poznamenal kdosi ze skřetů.
„Přiznávám svou chybu, přátelé, radši propříště vše nejdřív správně uvážím a poradím se s vámi dříve, než se odhodlám i k sebemenšímu činu, bude-li jen jeden hlas pochybnosti,“ pronesl svou přísahu Òr, „ale teď už konec řečí a rychle veslovat ku horám, kterým jsme včera byli tak blízko a které kvůli mně se nám teď jenom mlhavě rýsují na vzdáleném obzoru a jsou již podruhé naším nejbližším cílem!“ Skřeti se hbitě chopili vesel a s rytmem Dêpidosovy písně veslovali znovu krajinou, kterou jsme předchozí den projížděli s představou, že ji vidíme možná naposledy.
pro pokračování klikni ZDE