román - část devátá
IV. Přátelé
Konečně se Hraniční hory přiblížily. Byli jsme v místech, kde nás včera uchvátila Ēћté. Raději jsme její sídlo obepluli kolem protějšího břehu. Netrvalo dlouho a dorazili jsme do poslední osady podléhající Kassarovi, do vesnice horalů, ležící přímo na hranici a spravované vůdcem Alvåbem, přítelem našeho krále.
„Jak se má váš ctěný otec, jinoši?“ dotázal se Òra a Siveta, „když jsem vás viděl naposledy, proháněli jste se ještě na vodních skluzavkách a cpali se potají Sîndeho těstem. Teď však zřím, že Òr jest pravým mužem a Sivetovi k dospělosti zbývá toliko krůček.“
„Však nám o tobě, Alvåbe, náš otec Kassar vyprávěl mnoho příběhů, matka Galé zpívala o tobě i písně, ó vznešený,“ odpověděl na horalova slova Òr.
„Jsem poctěn, že vám o mně rodiče vyprávěli,“ řekl skoro pyšně Alvåb, „a proto zůstaňte na hostinu u nás, ať se lépe poznáme!“
„Odpusť, Alvåbe, ale nemůžeme se více zdržovat, hodláme překročit dnes Hraniční hory,“ pronesl ve spěchu Òr a chtěl již odejít, když tu ho za rameno chytil Sivet:
„Bratře, nespěchej, vzpomeň si na včerejší den, kdy se jasně ukázalo že chvat se nevyplatí,“ připomenul Òrovi, „snad si můžeme najít trochu času pro přátele, nevšiml sis, jak Alvåb posmutněl, když slyšel tvé odmítnutí?“
„Máme si hledat nocleh, potravu shánět a ležení chystat, to stejně času zabere, jako posedět zde mezi přáteli a navíc jim i radost tím udělat,“ souhlasil Òr, „nezbývá mi než dáti ti za pravdu a sdělit tu zprávu ostatním.“
Obrátil se k Alvåbovi:. „Přijímáme s díky tvé pozvání, však dovol ať i my ti nabídneme z našich zásob...“
„To nepřichází v úvahu!“ rozzlobeně vpadl do řeči Òrovi Alvåb, „vím jak obtížnou a též i nám potřebnou cestu podnikáte, proto buďte mými hosty, ženy již nosí první chody na stoly.“
„Díky za pozvání, rádi tedy usedneme se svými druhy u tvého stolu.“
Dříve než jsem s ostatními podlehl vůni a chuti pokrmů i nápojů bohatého výběru, zašel jsem k vodě a poslal zprávu Kassarovi s pozdravem od Alvåba a s radostnou novinou, že jsme dosáhli hranice. Svitek jsem vložil do vyschlé vydlabané tykve, kterou jsem pak uzavřel a namočil do vřící smoly při výrobě nových loučí na cestu. Možná již dnes Kassarovi rybáři v očekávání vyhlíželi do sítí nad vodopádem, zda nenajdou vzkaz, že jsme dosáhli neznámého území. Snad jim naše zdržení nenahnalo strach. Poté jsem se odebral za svými druhy.
Na hostině, kterou pro nás připravil náš přítel Alvåb, se nacházely nejen ryby, které byly nejčastější obživou skřetů krále Kassara, ale také mnoho masa lesní zvěře, ptactva a různých druhů bobulí a plodů, které vydal nejen les, ale také úrodná pole krále Alvåba na jižních svazích hor.
„Ambaristové víno z vašich sklepů je stejně dobře uzrálé jako ze sklepů mého otce krále Kassara,“ řekl chvalebně Òr, „dovol, ať ti přinesu ochutnat také trochu z našich zásob.“
„Inu, Òre, dones trochu vína, aby ses necítil uražen, že odmítám víno, které měl na jazyku málokdo z Kassarovy říše. Navrhuji, pro zpestření zábavy vyhlásit soutěž v lukostřelbě. Odměnou vítězi bude plášť zdobený pylem motýlů a nočních můr. Vyber své tři nejlepší lučištníky a postav je proti mým.“
„Budeme jako obvykle závodit v rychlosti a ve střelbě na cíl?“ tázal se Òr.
„Zajisté, kdo vystřelí nejvíc šípu do vzduchu, než se první svým hrotem dotkne země, ten bude prohlášen za nejrychlejšího střelce. Nejpřesnějšího střelce vybereme podle toho, kolik dokáže sestřelit šišek z vrcholku koruny jedle na protější straně řeky. Každý bude smět vystřelit na cíl tři šípy.“
Òr požádal Àvona, ať si vybere další dva lovce.
„Druhým střelcem bude Aznob a třetí budeš ty, princi Òre!“
„Vždyť víš, že nejsem v lukostřelbě tak zběhlý jako ty.“
„I tak je lepší ukázat co dovedeš, ostudu si jistě neuděláš.“
„Dobrá, tak to zkusím. Nemůže být každý nejlepší. Stát po tvém boku v soutěži je čest.“
Alvåb si vybral také dva společníky z řad svých lovců a všichni vyšli na louku za osadu. Schopnosti soupeřů byly vyrovnané. Všem se podařilo vyslat k nebesům jedenáct šípů. Rozhodnout o vítězi měla střelba na cíl. Nepříznivostí silného větru byla střelba velmi obtížná. Vítr zanášel šípy a celá koruna mohutné jedle se kývala ze strany na stranu, jako kdyby měla každou chvíli spadnout. Ani Òr, ani Aznob nezasáhli ani jednu šišku, stejně jako dva Alvåbovi lovci. Na řadě byla poslední dvojice. Samotný Alvåb a uznávaný Àvon.
Alvåb pečlivě mířil, nakláněl se podle pohybů stromu zmítaného větrem a pojednou bleskurychle vyslal šíp do koruny. Krátce zasvištěl vzduchem a přesně dosáhl cíle.
Àvonův způsob střelby byl odlišný. Nasadil šíp na tětivu a držel luk skloněný k zemi. Stál jako přikovaný a jeho oči bedlivě sledovaly vzdálený cíl. Ani jsme si nestačili všimnout, kdy napjal luk a vystřelil. Ani on nechybil. Stejně nerozhodně dopadlo i další kolo. Zda bude mít soutěž vítěze a kterého, rozhodne třetí šíp.
Alvåb mířil tak dlouho, že jsme se podivovali, jakou musí mít sílu, aby udržel tak dlouho tětivu napnutou. Vítr mu však příliš nepřál. Šíp letěl, jak když kličkuje zajíc a o šišku se pouze otřel opeřením a rozhýbal ji. Na stromě se ale udržela. Jestli se Àvonovi nezdaří plný zásah, nebude mít šanci na vítězství v tomto tak vyrovnaném klání.
Aenleb tiše vzýval boha větru Ųiduse, aby zklidnil rozhněvané větry a byl nám ku pomoci. Zdálo se ale, že Ųidus je k jeho prosbám hluchý.
Àvon stejně nečekaně jako předtím zaslal šíp směrem do koruny. Stalo se ale něco neuvěřitelného. I jeho šíp se šišky pouze dotkl. Alvåbovi i Àvonovi lovci propukli v jásot. Souboj byl nerozhodný.
Vtom ale šiška zasažená slabě Àvonovým šípem opustila své místo na konci větve a spadla k zemi. Naši druhové v jásotu neustali, naopak radovali se ještě více. Zklamání zavládlo na chvíli u našich hostitelů, ale i oni se přidali k objímání, poplácávání a chvalořečení Àvona.
„Vskutku, Òr má vynikající střelce ve své družině!“
„Takhle vyrovnaný souboj jsem ještě neviděl!“
„Motýlí plášť bude ozdobou Àvonových beder!“
„Děkuji přátelé, mé vítězství bylo tak těsné, že tomu ani sám nemohu uvěřiti. Alvåb je výborný střelec a kdo ví, jak by závod dopadl, nebýt toho zpropadeného větru.“
„To snad není možné, vítr se ztišil!“
Jestli to bylo díky Aenlebovým modlitbám, nebo jenom náhodou, to sám nevím. Vrátili jsme se k prostřeným stolům a společně jsme oslavovali vítězství a loučení s rodným krajem, které nás čekalo na druhý den po probuzení ze sladkého spánku v místnostech pro hosty, kam nás Alvåb uložil.
Brzy ráno Alvåb probudil naše vůdce:
„Odpusť, že tě ruším, Òre a Sivete, ale je nejlepší čas vyrazit.“
„Máš pravdu, Alvåbe, slunce již vychází,“ odpověděl na Alvåbova slova Òr, „vzbudím ostatní, ať se připraví též k vyplutí.“
„Pomohu ti, Òre,“ vložil se do řeči Òrův bratr.
Tak se Òr a Sivet odebrali vzbuditi lovce a také pochopitelně ostatní členy naší družiny. Aenleba zastihli uprostřed modlitby k bohu Oneŝmeśovi. Žádal boha, aby voda nebyla moc prudká a aby se nám dobře plulo. Když Aenleb dozpíval modlitbu, oslovil ho Òr:
„Vážený Aenlebe, skonči prosím své modlitby a uber se s námi, musíme již vyrazit na další cestu.“
„Ano, Òre, stejně už jsem se pomodlil s prosbou ke všem našim bohům.“
Spolu s Aenlebem jsem spal i já a bylinkář Onaib. Tiše jsme přihlíželi Aenlebovým modlitbám a také jeho rozhovoru s Òrem. Když si Òr všiml, že jsme tam i my, oslovil nás:
„Vy pojďte také, Onaibe a Tambilisi.“
Když jsme probudili všechny lovce, nastal čas loučení s Alvåbem a jeho družinou.
„Děkujeme ti za tvoji pohostinnost Alvåbe,“ poděkoval Alvåbovi z předchozího večera přejedený a žízně zbavený Amar, „už dlouho jsme se takhle nenajedli a už se asi ani nenajíme.“
„Nemáš zač děkovat, Amare, potřebovali jste se posilnit na cestu.“
„Daruji ti sud vína z našich sklepů,“ prokázal Alvåbovi nabídku Òr.
„Ne, ne, ne! To v žádném případě! Naopak já jsem vám připravil dva sudy našeho vína. Přijmi je jakožto dar a šetři svým vínem,“ naléhal Alvåb.
„Tak tedy ano, Alvåbe, vyhovím ti. Máš pravdu, nač plýtvati vínem. Bude nám ještě ku potřebě, děkuji ti za ony dva sudy, které jsi nám laskavě uštědřil,“ odpověděl Òr.
pro pokračování klikni ZDE